Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1831/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpozemek
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1831.15.1
Datum podání19.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 75 odst.2, § 75a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1831/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Háskové, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem Plzeňská 2095/150, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 2. 2015, č. j. 27 C 17/2010-314, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 70 Co 113/2015-337, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatelka poté, co rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, odůvodňuje ústavní stížnost tím, že soudy řádně nezkoumaly, zda byly splněny zákonné předpoklady pro zamítnutí návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření. Stěžovatelka je přesvědčena, že její návrh na vydání předběžného opatření je určitý a srozumitelný a obsahuje soudem požadované údaje, zejména je konkrétně vymezeno užívání části pozemku. Stěžovatelka taktéž tvrdí, že popsala určitě a srozumitelně důvodnou obavu a naléhavou potřebu zatímní úpravy, jsou tedy nepochybně splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 2. 2015, č. j. 27 C 17/2010-314, byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatelka domáhala nařízení předběžného opatření, jímž by soud žalobci Mgr. Jiřímu Zábrodskému (dále jen "žalobce") uložil povinnost zdržet se užívání části pozemku parc. č. X1 zapsaného na LV č. X2 pro k. ú. Libuš, a to konkrétně části tohoto pozemku před domem, tj. prostoru za garážemi vlevo od chodníku až na úroveň uschlého stromu, tj. cca k hraně domu. Proti usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 70 Co 113/2015-337, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, jímž se domáhala, aby bylo žalobci uloženo zdržet se užívání části pozemku parc. č. X1 zapsaného na LV č. X2 pro k. ú, Libuš, a to konkrétně části pozemku před domem, tj. prostoru za garážemi, vlevo od chodníku až na úroveň uschlého stromu, tj. cca k hraně domu, odmítá.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 4 ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zjevné, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že pravomocným rozhodnutím těchto orgánů byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníků řízení. Výše uvedený předpoklad přezkumu Ústavním soudem je podstatný se zřetelem k tomu, že Ústavní soud posuzuje soulad řízení před obecnými soudy se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy teprve poté, co bylo řízení jako celek skončeno. Pouze výjimečně Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů, která pravomocnému rozhodnutí ve věci samé předcházejí; označený postup je však možný pouze za situace, že vydáním takového rozhodnutí bylo zásadním způsobem s neodčinitelnými důsledky zasaženo do některého základního práva či svobody.

6. Pod zorným úhlem výše uvedeného názoru a při vědomí toho, že jde o rozhodnutí, která do práv a povinností zasahují nikoli konečným způsobem, jsou rozhodnutí o nařízení předběžného opatření podrobována přezkumu ze strany Ústavního soudu. Podstatou naznačeného přezkumu může být jen posouzení ústavnosti těchto rozhodnutí, nikoli však již posouzení podmínek pro jejich nařízení; to je zásadně věcí obecných soudů. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření jsou rozhodnutími, která mají jen dočasný dosah, přičemž řízení, které následuje, umožňuje poskytnout ochranu práv účastníka řízení (a to bez zásahu Ústavního soudu). Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33]. Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. K otázce dokazování v řízení o předběžném opatření se Ústavní soud vyslovil již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), v němž uvádí "je však nepochybné, že kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam".

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Nic takového však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

8. Z odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně se podává, že soud pro nařízení požadovaného předběžného opatření neshledal naléhavou potřebu, neboť stěžovatelka ve svém návrhu odkazuje jako na důvod pro jeho podání na písemnou výzvu žalobce ze dne 5. 2. 2015, z níž však nijak nevyplývá, že by žalobce měl v úmyslu s pozemkem zacházet způsobem uvedeným stěžovatelkou - odstraněním porostů a rostlin zde rostoucích. S tímto závěrem se ztotožnil i soud odvolací, který stěžovatelku taktéž upozornil, že v případě zatímní úpravy poměrů účastníků musí být prokázána potřeba takové úpravy, která musí být zároveň naléhavá, přičemž předběžné opatření nelze vydat tam, kde by šlo o úpravu faktických (a nikoliv právních) vztahů mezi účastníky, a zpravidla ani tam, kde by nešlo o úpravu předběžnou, ale ve svých důsledcích konečnou. Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že má-li být cílem předběžného opatření (zatímní úpravy) snaha zabránit žalobci v ničení porostů na pozemku nebo v určité jeho konkrétní části, pak samotný návrh tomu neodpovídá, protože stěžovatelka se uložení zákazu faktického nakládání s (konkrétními) porosty či zelení nedomáhá. Městský soud v Praze v napadeném usnesení rovněž srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu jsou formulace zákazu užívání části pozemku parc. č. X1 žalobcem neurčité, což činí návrh stěžovatelky nevykonatelným.

9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr odvolacího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Stěžovatelce byl taktéž přiléhavě vysvětlen smysl, okolnosti a podmínky, za nichž soud k nařízení předběžného opatření přistupuje. O těchto podmínkách je shoda nejen v judikatuře obecných soudů, podle níž zatímní úprava právních poměrů účastníků má místo jen tehdy, je-li potřeba (prozatímně) upravit před rozhodnutím ve věci samé poměry účastníků, přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje, ale i v judikatuře Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327)]. Obecné soudy přesvědčivě dovodily, že v této konkrétní souzené věci nebyly stěžovatelkou tvrzené skutečnosti dostatečně osvědčeny předloženou listinou, přičemž k nařízení předběžného opatření lze přistoupit, jen jsou-li splněny předpoklady tohoto mimořádného institutu, který může omezit výkon vlastnického práva druhého ze spoluvlastníků, jak bylo v daném případě stěžovatelkou navrhováno. Na výše uvedeném nemůže nic změnit rozsáhlá argumentace stěžovatelky týkající se problémů vzniklých při společném užívání nemovitosti, ani její obavy v tom smyslu, že žalobce, který dal najevo, že hodlá předmětnou část pozemku užívat, z něj odstraní porosty, které stěžovatelka se značným úsilím vypěstovala. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely z osvědčených skutečností a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nedopustily se žádného excesivního a neodůvodněného postupu, a do práva stěžovatelky na spravedlivý proces tak nebylo zasaženo.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru