Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1828/10 #1Nález ÚS ze dne 19.10.2010Protiprávnost komunistického režimu - k příslušnosti českých soudů a zákazu odepření spravedlnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkRehabilitace
Trestní řízení
pravomoc
Právní styk s cizinou
příslušnost/věcná
mezinárodní smlouva
komunistický režim
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 212/59 SbNU 95
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1828.10.1
Datum vyhlášení03.11.2010
Datum podání24.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 3 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

4/1993 Sb.

542/1992 Sb., čl. 1

553/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 13

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

198/1993 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V řízení týkajícím se protiprávnosti komunistického režimu je obecný soud povinen posuzovat svou pravomoc a věcnou příslušnost v kontextu práva na přístup k soudu a jeho ochranu a také práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odmítnutí věcné projednatelnosti nároku, jenž se zakládá na skutečnostech vzniklých za doby trvání Československa a na rozhodnutí soudu sídlícího ve Slovenské republice, je pak z tohoto pohledu porušením práva na spravedlivý proces.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele R. O. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. října 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. Rto 2/2010 ze dne 31. 5. 2010 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Rozsudkem Vojenského obvodního soudu v Prešově ze dne 10. 1. 1981 byl stěžovatel shledán vinným trestným činem nenastoupení vojenské služby v ozbrojených silách, když službu odmítl vykonávat s poukazem na své náboženské přesvědčení. Usnesením Nejvyššího soudu SR ze dne 26. 5. 2004 byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, kterou podal Generální prokurátor SR kvůli faktu, že stěžovateli byl předmětným rozsudkem uložen nepřiměřeně tvrdý trest. V řízení o obnově řízení vedeném před Okresním soudem v Ostravě podal stěžovatel návrh na zrušení odsuzujícího rozsudku. Okresní soud návrhu vyhověl, rozsudek zrušil a trestní stíhání stěžovatele zastavil. Ke stížnosti státního zástupce krajský soud usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání s odůvodněním, že dle Úmluvy o předávání odsouzených osob č. 553/1992 Sb. má pouze odsuzující stát právo rozhodovat o žádosti o přezkoumání rozsudku; navíc dle ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, není dána pravomoc českých soudů o návrhu stěžovatele rozhodnout. Okresní soud proto nově rozhodl tak, že stěžovatelův návrh zamítl s odkazem na nedostatek příslušnosti českých soudů. Napadeným usnesením krajský soud rozhodnutí soudu okresního potvrdil, přičemž dodal, že věc neměla být okresním soudem vůbec zapsána do rejstříku a stěžovatel měl být toliko vyrozuměn o nepříslušnosti českých soudů.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud s odkazem na své dřívější nálezy v prvé řadě konstatoval, že Česká republika v ústavní rovině akceptovala princip kontinuity právního řádu, a proto s ohledem na ústavní princip rovnosti musí právní skutečnosti směřující svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, respektovat určité ústavní meze. Ratifikací mezinárodních smluv navíc dle Ústavního soudu nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím.

V dané věci krajský soud založil napadené rozhodnutí na tom, že stěžovateli nelze poskytnout právo vytvořené zákonodárcem po vzniku České republiky (zákon č. 198/1993 Sb. byl schválen 9. července 1993 a nabyl účinnosti 1. srpna 1993) s ohledem na to, že k jeho poskytnutí nejsou příslušné tuzemské soudy, neboť rozhodnutí, jehož se uvedené právo týká, bylo vydáno soudem sídlícím ve Slovenské republice. Odmítl tak věcnou projednatelnost nároku na zvláštní soudní rehabilitaci, založeného v § 6 zákona č. 198/1993 Sb., a zároveň uvedl, že o nároku, který nespadá do pravomoci tuzemských soudů, nelze formálně vydávat žádné rozhodnutí.

Ústavní soud upozornil, že byť danou materii v zásadě neupravuje trestní řád, měl krajský soud ctít stěžovatelovo právo na soudní ochranu, přístup k soudu mu umožnit a v řízení aplikovat zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, ve spojení se zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. S ohledem na to, že stěžovatel je občanem České republiky, mělo dle Ústavního soudu dojít k aplikaci tuzemských rehabilitačních předpisů vůči němu jako občanu České republiky i přesto, že uvedené předpisy mají dopadat na rozhodnutí soudů, které se v důsledku rozpadu společného státu nyní nacházejí v zahraničí. Tato skutečnost totiž není způsobilá odůvodnit omezení rozsahu a kvality práv přiznaných občanům České republiky. Ústavní zákon č. 542/1992 Sb., jímž argumentoval krajský soud, přitom vůbec neupravuje pravomoc soudů, s výjimkou pravomoci Nejvyššího soudu České a Slovenské federativní republiky a pravomoci Ústavního soudu České a Slovenské federativní republiky. Pokud jde o Úmluvu o předávání odsouzených osob, ta se na daný případ s ohledem na historické souvislosti a svůj účel vůbec nemůže vztahovat, proto i argumentace krajského soudu jejími ustanoveními není správná.

Ústavní soud uzavřel, že krajský soud při rozhodování o své věcné příslušnosti postupoval svévolně, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1828/10 ze dne 19. 10. 2010

N 212/59 SbNU 95

Protiprávnost komunistického režimu - k příslušnosti českých soudů a zákazu odepření spravedlnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. října 2010 sp. zn. II. ÚS 1828/10 ve věci ústavní stížnosti R. O. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. Rto 2/2010 ze dne 31. května 2010, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě o zamítnutí stěžovatelova návrhu na zrušení či zmírnění trestu uloženého mu rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 10. ledna 1981, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. Rto 2/2010 ze dne 31. května 2010 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podanou dne 24. června 2010 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví, jímž byla jako nepřípustná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Rt 2/2009 ze dne 11. března 2010, kterým byl zamítnut jeho návrh na zrušení či zmírnění trestu uloženého mu rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Prešově (nyní ve Slovenské republice) sp. zn. T 166/81 ze dne 10. ledna 1981. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel po rekapitulaci věci účastníkovi řízení konkrétně vytýká, že ten shledal v rozhodnutí soudu prvního stupně celou řadu závad, ale přesto toto rozhodnutí nezrušil. Dále mu vytýká, že mu odepřel právo stížnosti, které mu přiznal soud prvního stupně, přičemž ovšem o jeho stížnosti rozhodl zamítavým usnesením. V tom spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv.

II.

Procesní postoj ostatních účastníků řízení

3. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

4. Krajský soud v Ostravě na výzvu Ústavního soudu zareagoval bez vysvětlení po uplynutí stanovené třicetidenní lhůty a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Ve vyjádření zopakoval průběh řízení a argumenty, které uvedl ve svých rozhodnutích, aniž by tuto argumentaci posunul někam dále.

5. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se vzdalo postavení vedlejší účastníka řízení.

III.

Skutková východiska

6. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Rt 2/2009 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

7. Stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Prešově sp. zn. T 166/81 ze dne 10. ledna 1981 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění, kterého se dopustil tím, že nenastoupil k výkonu základní vojenské služby podle povolávacího rozkazu a vojenskou službu odmítl vykonávat s tím, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do první nápravně výchovné skupiny.

8. Z výkonu tohoto trestu byl stěžovatel podmíněně propuštěn usnesením Vojenského obvodového soudu Banská Bystrica (nyní ve Slovenské republice) sp. zn. Pp 138/82 ze dne 24. listopadu 1982 a tentýž soud svým usnesením ze dne 27. ledna 1986 konstatoval, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil.

9. Usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 4 Tz 5/2004 ze dne 26. května 2004 byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost pro porušení zákona, kterou podal Generální prokurátor Slovenské republiky ve prospěch stěžovatele s tvrzením, že stěžovateli byl předmětným odsuzujícím rozsudkem uložen nepřiměřeně přísný trest. Nejvyšší soud Slovenské republiky neshledal, že by došlo k porušení zákona.

10. Stěžovatel podal při veřejném zasedání Okresního soudu v Ostravě, ve věci svého návrhu na povolení obnovy řízení, návrh na zrušení předmětného odsuzujícího rozsudku podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. Rt 2/2009-9 ze dne 7. října 2009 byl s účinky na území České republiky zrušen předmětný odsuzující rozsudek a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno. Soud dospěl k závěru, že se na daný skutek nemohl vztahovat zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že stěžovatel předmětným skutkem toliko realizoval základní právo na svobodu svědomí, vycházející z náboženského přesvědčení, a tím se nepřímo postavil proti režimu. Dospěl tedy k závěru, že jsou splněny podmínky § 6 zákona č. 198/1993 Sb. s tím, že účinky zrušovacího rozhodnutí omezil na tuzemsko s ohledem na to, že nemohl zasáhnout do pravomoci cizího státu, jímž nyní Slovenská republika je. Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně stížnost s námitkou, že na daný skutek dopadá zákon č. 119/1990 Sb., a proto nepřichází v úvahu aplikace zákona č. 198/1993 Sb., což dokládala na řadě rozhodnutí Ústavního soudu.

11. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 27 Rto 3/2009-34 ze dne 11. ledna 2010 bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno. Usnesení je odůvodněno tím, že podle čl. 13 Úmluvy o předávání odsouzených osob (vyhlášené pod č. 553/1992 Sb.) má pouze odsuzující stát právo rozhodovat o žádosti o přezkoumání rozsudku a podle čl. 1 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, je pravomoc soudů nástupnických republik zásadně odvislá od sídla soudu, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně. V předmětné věci byl soudem prvního stupně soud, který má sídlo mimo území České republiky, a proto není dána pravomoc tuzemských soudů k rozhodování o žádostech o přezkum rozsudku jiného státu. V rozporu s ustanovením § 149 odst. 1 trestního řádu však v tomto rozhodnutí nebylo ani rozhodnuto o podaném návrhu, ani nebylo soudu prvního stupně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

12. V návaznosti na výše uvedené rozhodnutí byl usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. Rt 2/2009-50 ze dne 11. března 2010 návrh stěžovatele zamítnut s tím, že uvedený soud ani žádný jiný tuzemský soud není podle čl. 13 Úmluvy o předávání odsouzených osob v dané věci příslušný a předat věc do Slovenské republiky nelze s ohledem na to, že se jedná o věc skončenou. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v souladu s poučením stížnost. V ní mimo jiné namítal, že přezkum je možný, protože jde o rozhodnutí československého soudu a Česká republika je nástupnickým státem, přičemž Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již připustil možnost zrušit rozhodnutí odvolacích i prvostupňových soudů sídlících na území dnešní Slovenské republiky.

13. Konečně usnesením, které je napadeno ústavní stížností, byla stížnost stěžovatele zamítnuta jako nedůvodná s odůvodněním, že trestní řád neupravuje postup, podle něhož by mohl v tuzemsku rozhodovat soud ve věci, ve které není příslušný žádný tuzemský soud, resp. přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně, který má sídlo v cizině. Soudu prvního stupně vytkl, že věc vůbec neměla být zapisována do rejstříku a stěžovatel měl být toliko vyrozuměn o nepříslušnosti soudu. Deklaraci této skutečnosti pak neměl činit formou usnesení, protože to trestní řád neupravuje ani proti tomu nepřiznává právo na opravný prostředek.

IV.

Právní východiska

14. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad podústavních předpisů, protože to je primárně v pravomoci obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze v případě extrémní interpretace na úkor stěžovatele, která je nekonformní s právním řádem jako významovým celkem, a takto nesouladná s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny.

15. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/94 (N 25/3 SbNU 175; 164/1995 Sb.) Ústavní soud deklaroval akceptaci mezinárodně uznávané zásady, že ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčeny výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím.

16. Ústavní soud dále konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 (N 80/30 SbNU 245), že ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, Česká republika v ústavní rovině akceptovala princip kontinuity právního řádu a s ohledem k ústavnímu principu rovnosti (vyloučení neodůvodněné nerovnosti) "jmenovitě mezi občany České republiky" právní skutečnosti směřující svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, musí respektovat určité ústavní meze.

17. V nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000 (N 40/21 SbNU 353) Ústavní soud zdůraznil, že v rehabilitačních věcech je nutné brát v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů a motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v preambuli a v úvodních ustanoveních. S ohledem na to je zapotřebí rehabilitační předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob, neboť na rozdíl od majetkových restitucí nemůže takový výklad vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Tento zásadní pohled na rehabilitační řízení nebyl změněn ani stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 14/01 (ST 14/23 SbNU 342), které se vztahovalo k možnostem aplikace § 6 zákona č. 198/1993 Sb.

18. Konečně v nálezu sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) Ústavní soud konstatoval, že k porušení práva na soudní ochranu by došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

V.

Závěry

19. V nyní posuzovaném případě založil účastník řízení své rozhodnutí, které je napadeno ústavní stížností, na tom, že stěžovateli nelze poskytnout právo vytvořené zákonodárcem po vzniku České republiky (zákon č. 198/1993 Sb. byl schválen 9. července 1993 a nabyl účinnosti 1. srpna 1993) s ohledem na to, že k jeho poskytnutí nejsou příslušné tuzemské soudy, neboť rozhodnutí, jehož se uvedené právo týká, bylo vydáno soudem sídlícím mimo území České republiky, konkrétně ve Slovenské republice. Zaštítil se přitom jednak čl. 13 Úmluvy o předávání odsouzených osob č. 553/1992 Sb. a čl. 1 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Účastník řízení tak odmítl věcnou projednatelnost nároku na zvláštní soudní rehabilitaci, založeného v § 6 zákona č. 198/1993 Sb. Účastník řízení přitom rovněž založil své rozhodnutí na názoru, že o nároku, který nespadá do pravomoci tuzemských soudů, nelze formálně vydávat žádné rozhodnutí a doslova měla být věc zapsána "... do správního rejstříku Spr a přípisem jmenovanému mělo být sděleno, že Okresní soud v Ostravě ani jiný soud na území České republiky není k rozhodnutí v této věci věcně ani místně příslušný.".

20. Z výše vyložených právních východisek, která jsou v rozhodovací činnosti Ústavního soudu ustálená, se však jeví urputná snaha účastníka řízení neprojednávat nárok stěžovatele věcně jako ústavněprávně neakceptovatelná.

21. Předně právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny je třeba chápat tak, že je jím založeno oprávnění obrátit se na soud a povinnost soudu o návrhu rozhodnout. Nejedná se jen o právo na meritorní rozhodnutí soudu. Toto právo je tedy naplňováno ze strany obecných soudů i tím, že se soudy odmítnou věcně zabývat návrhem v situaci, kdy věc nespadá do jejich pravomoci. Jedná se totiž o rozhodnutí, jež výrazně zasahuje do základního práva na přístup k soudu a může toto právo i porušovat (a způsobit tak denegatio iustitiae), pokud k odmítnutí návrhu nejsou legitimní důvody. V podmínkách tuzemského práva, reflektujícího právní jistotu a předvídatelnost rozhodnutí orgánu veřejné moci, ostatně není ani jinak představitelné, že by soud o absenci vlastní kompetence navrhovatele toliko neformálně informoval, jak se z napadeného rozhodnutí podává.

22. S účastníkem řízení lze souhlasit v tom, že danou materii v zásadě neupravuje trestní řád, což je v odůvodnění napadeného rozhodnutí až s despektem uvedeno na adresu soudu prvního stupně tak, že pro své rozhodnutí neuvedl oporu v ustanovení trestního řádu. Ovšem při aplikaci zásady iura novit curia (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 1 Tzf 7/88 ze dne 1. března 1989 in SbNS 1989, 7-8: 406 - R53) měl účastník řízení znát ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb. (o něž se návrh stěžovatele opíral) a jeho prostřednictvím vycházet z procesních ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Mezi nimi by nepochybně našel procesní cestu jak pro zamítnutí návrhu soudem prvního stupně (§ 14 odst. 4), tak i právo stížnosti proti jakémukoliv zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně o podaném návrhu (§ 17 odst. 2).

23. Nicméně Ústavní soud chrání materiální podstatu základních práv, a nikoliv jen jejich formální vyjádření. Vzdor shora popsané argumentační svévoli účastníka řízení, naprosto popírající principy obsažené v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, se napadené rozhodnutí formálně zabývá podanou stížností a se závěrem soudu prvního stupně (vyvolaným ovšem jeho předchozím kasačním rozhodnutím) se ztotožňuje, přičemž se vypořádává s námitkami stěžovatele obsaženými ve stížnosti. Proto v tomto ohledu nelze shledat prostor pro iniciaci kasační pravomoci Ústavního soudu.

24. Ústavní soud je v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností vázán návrhem, a nikoliv uplatněnými námitkami (srov. sp. zn. IV. ÚS469/02, N 61/33 SbNU 113).

25. Jak bylo shora vyloženo, byl uplatněný nárok zakotven zákonem č. 198/1993 Sb., který byl přijat po rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky. Jedná se tedy o předpis, který byl přijat tuzemským zákonodárcem a v souladu se shora zmíněným principem uvedeným v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky je třeba vycházet z toho, že byl přijat jako služba občanům, a pokud jím byla uložena povinnost provést řízení soudům, pak se v souladu s kompetencí tuzemského legislativce musí jednat o povinnost tuzemských obecných soudů.

26. S ohledem na to, že v řízení nevznikly pochybnosti o tom, že je stěžovatel občanem České republiky, nelze v žádném případě připustit, že by nemělo dojít k aplikaci tuzemských rehabilitačních předpisů vůči němu jako občanovi České republiky jen v důsledku toho, že uvedené předpisy mají dopadat na rozhodnutí soudů, které se v důsledku rozpadu společného státu nyní nacházejí v zahraničí. Tato skutečnost totiž není způsobilá odůvodnit omezení rozsahu a kvality práv přiznaných občanům České republiky. Nic na tom nemění ani to, že obdobný nárok byl zakotven v § 5 zákona Národní rady Slovenské republiky č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému. Takovou nepřípustnou diskriminací ve svém důsledku dochází k porušení i "hmotných" základních práv občanů České republiky a nehraje přitom roli, že jde výhradně o práva majetková, jež podrobně vyložil obhájce stěžovatele při veřejném zasedání Okresního soudu v Ostravě dne 7. října 2009, a nikoliv též o práva na svobodu svědomí a vyznání.

27. Přitom vzdor argumentaci účastníka řízení ústavní zákon č. 542/1992 Sb. (který má v souladu s čl. 112 odst. 3 Ústavy České republiky sílu zákona) vůbec neupravuje (logicky) pravomoc soudů, s výjimkou pravomoci Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky a pravomoci Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky (čl. 6).

28. Pokud jde o Úmluvu o předávání odsouzených osob, ta se na daný případ s ohledem na historické souvislosti a svůj účel vůbec nemůže vztahovat. V logice argumentace touto úmluvou by totiž Česká republika musela být tzv. vykonávajícím státem, do kterého může být nebo již byla předána odsouzená osoba k výkonu trestu, a Slovenská republika by pak musela být tzv. odsuzujícím státem, tedy státem, v němž byl uložen trest osobě, která může být nebo již byla předána. V posuzovaném případě však byl stěžovatel odsouzen a trest vykonal v Československé socialistické republice. Stěžovatel tedy nemohl být na základě této úmluvy předán k výkonu trestu ze Slovenské republiky do České republiky, protože ani jeden z těchto nástupnických států v době odsouzení a výkonu trestu ještě neexistoval a předmětná úmluva nabyla v tuzemsku účinky rovněž až podstatně později - 1. srpna 1992, a konečně v době odsouzení stěžovatele ještě nebyla uvedená úmluva ani sjednána. Ustanovení čl. 13 této úmluvy, podle něhož pouze odsuzující stát má právo rozhodovat o žádostech o přezkoumání rozsudku, tedy nelze aplikovat, když v posuzovaném případě vůbec nemohlo dojít k naplnění účelu této úmluvy, tedy předání odsouzeného k výkonu trestu z jednoho členského státu Rady Evropy do jiného.

29. Pokud tedy účastník řízení odmítl svoji věcnou příslušnost na základě shora uvedených předpisů, postupoval svévolně, a porušil tak základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

30. Ze shora vyložených důvodů tedy shledal Ústavnísoud ústavní stížnost opodstatněnou a zcela jí vyhověl. Obecný soud porušil základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že odmítl věcně projednat návrh stěžovatele, ačkoliv k tomu neměl legitimní důvod, a proto bylo napadené usnesení zrušeno podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

31. Ústavnísoud neshledal, že by od veřejného zasedání bylo možné očekávat další objasnění věci a stěžovatel i účastník řízení výslovně souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Proto lze uzavřít, že jsou dány podmínky pro upuštění od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru