Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1821/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
správní orgán
pravomoc
Prekluze
konkurzní podstata
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1821.14.1
Datum podání26.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 114

337/1992 Sb., § 47

99/1963 Sb., § 228


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1821/14 ze dne 20. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Strnada, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem AK se sídlem Nádražní 344/23, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2014 č. j. 1 Afs 14/2014- 38, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. května 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 14. března 2003 č. j. 48 K 94/2002 - 129 byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurs a ustanoven správce konkursní podstaty. Na základě výsledků daňové kontroly zahájené dne 12. září 2000 vydal Finanční úřad ve Svitavách dne 19. června 2003 celkem jedenáct dodatečných platebních výměrů, jimiž stěžovateli doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 1997 až 4. čtvrtletí 1999. Odvolání proti těmto dodatečným platebním výměrům podaná správcem konkursní podstaty Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 12. února 2004 č. j. 6984/130/2003-An zamítlo. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové podal správce konkursní podstaty správní žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Krajský soud v Hradci Králové neshledal žalobu důvodnou a rozsudkem ze dne 28. února 2005 č. j. 31 Ca 102/2004 - 36 ji zamítl. Kasační stížnost správce konkursní podstaty proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. října 2006 č. j. 7 Afs 135/2005 - 65 zamítl. Dne 3. září 2013 bylo Krajskému soudu v Hradci Králové doručeno podání navrhovatele označené jako žaloba na obnovu řízení podle § 228 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Navrhovatel se v něm domáhal, aby krajský soud povolil obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 31 Ca 102/2004. Za navrhovatele totiž v tomto řízení vystupoval správce konkursní podstaty a navrhovatel se nemohl k řízení vyjadřovat ani se seznámit s rozsudkem. S obsahem rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové a s obsahem rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové se navrhovatel seznámil až dne 4. června 2013, když nahlížel do spisu na Finančním úřadě ve Svitavách. Namítl, že k doměření daně došlo v jeho případě až po uplynutí prekluzivní lhůty pro doměření daně, což odůvodňuje obnovu řízení před krajským soudem, neboť správní žaloba neměla být zamítnuta. Navrhovatel nemohl námitku prekluze bez vlastní viny vznést dříve, neboť se o této skutečnosti dozvěděl až dne 4. června 2013. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. prosince 2013 č. j. 31 Af 69/2013 - 91 návrh na obnovu řízení odmítl. V odůvodnění nejprve uvedl, že v dané věci nelze postupovat podle úpravy obnovy řízení v § 228 a násl. o. s. ř., neboť zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") obsahuje vlastní úpravu obnovy řízení. Podání navrhovatele tedy posoudil podle této úpravy a dospěl k závěru, že návrh je s ohledem na znění § 114 odst. 1 s. ř. s. nepřípustný, a tudíž je třeba jej odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Proti posledně uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. března 2014 č. j. 1 Afs 14/2014 - 38 zamítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti výše uvedenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a poukazuje na to, že stanoví-li zákon prekluzivní lhůtu k vyměření daně, zaniká pravomoc státních orgánů rozhodnout o vyměření daně. Doměření daně po uplynutí této lhůty tedy není pouze vadným (nezákonným) rozhodnutím, ale též rozhodnutím, pro jehož vydání v konkrétním okamžiku zcela schází pravomoc. Daň vyměřená po uplynutí prekluzivní lhůty je daní vyměřenou bez zákonného podkladu, což odporuje čl. 11 odst. 5 Listiny. Stěžovatel poukazuje na čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona a na čl. 4 odst. 1 Listiny, dle kterého lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. V daném případě zákon o správě daní a poplatků omezuje dobu, v níž je možné daň vyměřit a po jejím uplynutí činí takový postup protiprávním. Stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost zamítl, aniž by zohlednil relevantní aspekt spočívající v povinnosti přihlédnout k námitce prekluze práva ex offo, zkrátil stěžovatele v jeho ústavně zaručených právech, konkrétně porušil čl. 36 Listiny. Stěžovatel dále uvádí, že za současného stavu v řízení došlo k situaci, že na základě nicotných rozhodnutí je po něm vymáháno zaplacení pohledávek v konkursním řízení, když toto řízení trvá již déle než 10 let. Tím, že Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší správní soud odmítly žalobu a kasační stížnost stěžovatele, aniž by přihlédly k prekluzi práva, pak udržují protiprávní a protiústavní stav, neboť nicotnému rozhodnutí jsou nejen přikládány právní účinky, ale je na základě nich zasahováno do základního práva stěžovatele na majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17).

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že soudní řád správní umožňuje obnovit soudní řízení správní pouze tehdy, není-li možné dosáhnout obnovy ve správním řízení: v případě nezákonného zásahu a ve věcech politických stran. V těchto případech totiž rozhodování správního soudu nepředchází správní řízení, které by mohlo být obnoveno, a správní soud je zde v pozici nalézacího soudu. Z uvedeného pak Nejvyšší správní soud dovodil, že návrh na obnovu řízení proti rozsudku vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je nepřípustný (§ 114 s. ř. s. a contrario, k tomu již usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. července 2005 č. j. Na 50/2005 - 25, publikované pod č. 1316/2007 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 15. prosince 2010 č. j. 6 Ads 88/2010-194). Jelikož návrh navrhovatele směřuje právě k obnově řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, krajský soud dospěl ke správnému a zákonnému závěru, že tento návrh je nepřípustný. Nepřípustnost návrhu vylučuje, aby se soud mohl zabývat tím, zda vydané správní rozhodnutí bylo nicotné, či zda došlo k daňové prekluzi. K těmto otázkám je správní soud sice povinen přihlížet z úřední povinnosti, ovšem pouze v situaci, kdy jsou splněny podmínky soudního řízení - včetně přípustnosti. Nadto Nejvyšší správní soud konstatoval, že nicotnost správního rozhodnutí či daňovou prekluzi nelze považovat za nové skutečnosti nebo důkazy, které by umožňovaly obnovu řízení. Jedná se o kategorie právní a nikoliv skutkové, přičemž obnova řízení se omezuje pouze na otázky skutkové. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že plénum Ústavního soudu se v konkrétních případech opakovaně vyslovilo ve prospěch respektu k platným rozhodnutím, přijatým na základě dříve zastávaných pravidel a norem (např. stanovisko pléna ze dne 14. prosince 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10), a to konkrétně i ve stádiu exekučním (srov. sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013 č. Org. 23/13, publikované pod č. 117/2013 Sb.).

Ústavní soud ověřil, že postup Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci tohoto soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru