Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 182/02Nález ÚS ze dne 11.11.2003Dokazování v občanském soudním řízení - směnečný platební rozkaz

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkDůkaz
směnky, šeky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 130/31 SbNU 165
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.182.02
Datum vyhlášení25.11.2003
Datum podání25.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

191/1950 Sb.

99/1963 Sb., § 175, § 131


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003

N 130/31 SbNU 165

Dokazování v občanském soudním řízení - směnečný platební rozkaz

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 11. listopadu 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 ve věci ústavní stížnosti E. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 22. 11. 2001 sp. zn. 4 Cmo 550/99, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze 14. 4. 1999 sp. zn. 15 Cm 20/99 ohledně směnečného platebního rozkazu.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 1999 č. j. 15 Cm 20/99-37, jenž však ústavní stížností napaden nebyl. Ústavní stížnost odůvodňovala tím, že podle jejího přesvědčení byla rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci porušena její základní práva, zejména právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka konkrétně uvedla, že neprovedením důkazů, které navrhovala za účelem prokázání svých námitek vůči směnečnému platebnímu rozkazu, jí byla soudem odňata možnost důvodnost těchto námitek prokázat. Podle názoru stěžovatelky nemůže soud na jedné straně konstatovat, že se jí nepodařilo unést důkazní břemeno, a na druhé straně nepřipustit provedení důkazů, které za tím účelem navrhovala. Nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že by se její námitky navzájem popíraly, když nepochybně si lze představit situaci, kdy osoba může jednat současně pod nátlakem i v omylu.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 15 Cm 20/99, z něhož zjistil následující:

Směnečným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě č. j. 1 Sm 478/98-12 ze dne 6. 1. 1999, který však ústavní stížností napaden nebyl, byla 1. a 2. odpůrci (E., s. r. o., a M. K.) a stěžovatelce jako 3. odpůrci uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili navrhovateli (tehdy B. H., a. s.) částku 2 632 197,90 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, a to na základě směnky vystavené 1. odpůrcem ve prospěch navrhovatele, na níž byli jako aval za výstavce uvedeni a podepsáni 2. a 3. odpůrce.

Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka námitky (1. a 2. odpůrce námitky nepodali). Jako důkaz soudu předložila smlouvu o úvěru ze dne 20. 9. 1994, podle níž poskytla B. H., a. s., jako věřitel úvěr společnosti E., s. r. o., (1. odpůrce) jako dlužníkovi, jejímiž jednateli byli 2. odpůrce a stěžovatelka. Úvěr měl být podle smlouvy výslovně zajištěn jednak vlastní směnkou vystavenou podnikatelem, tj. 1. odpůrcem, a avalovanou jednateli společnosti jako soukromými osobami, jednak ve smlouvě specifikovanou nemovitou zástavou.

Ve svých námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedla stěžovatelka, že (1.) považuje směnku ve vztahu k ní za neplatnou, neboť její podpis nebyl projevem její svobodné vůle, byl učiněn v tísni a pod psychickým a fyzickým nátlakem 2. odpůrce, dále že (2.) při podpisu směnky jednala v omylu, neboť vycházela z toho, že směnka je jen podpůrným a formálním jištěním úvěru poskytnutého žalobcem 1. odpůrci, přičemž rozhodující zajištění mělo spočívat v uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, která však z jí neznámých důvodů uzavřena nikdy nebyla. Namítala konečně, že (3.) celá akce byla součástí širšího podvodného jednání 2. odpůrce. Vznesla též formální námitky, a to pokud jde o způsob placení nákladů řízení a o aktivní legitimaci, respektive označení navrhovatele.

Ze soudního spisu vyplývá, že dopisem doručeným Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě dne 7. 4. 1999 navrhoval právní zástupce stěžovatelky provedení jednak důkazu výslechem stěžovatelky jako účastnice řízení a jednak důkazu výslechem dvou svědků. Na jednání byl předvolán pouze právní zástupce stěžovatelky. Z protokolu o jednání dne 14. 4. 1999 vyplývá, že byl přítomen pouze právní zástupce stěžovatelky, nikoli stěžovatelka sama. Dle protokolu právní zástupce stěžovatelky navrhoval mimo jiné výslech stěžovatelky jako odpůrkyně (účastnice řízení). Soud pak bez přerušení jednání vynesl rozsudek.

Z písemného vyhotovení tohoto rozsudku ze dne 14. 4. 1999 č. j. 15 Cm 20/99-37, který však ústavní stížností napaden nebyl, vyplývá, že soud v zásadě vyhověl formálním námitkám stěžovatelky, neboť ve směnečném platebním rozkazu změnil označení navrhovatele a způsob platby nákladů řízení. Jinak ponechal směnečný platební rozkaz vůči stěžovatelce v platnosti. V odůvodnění soud konstatoval, že z úplného výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že v rozhodné době byli zapsáni 2. odpůrce a stěžovatelka jako jednatelé společnosti E., s. r. o., přičemž ve všech věcech společnosti jednatelé jednali samostatně. Soud dále provedl důkaz smlouvou o úvěru ze dne 20. 9. 1994 uzavřenou mezi B. H., a. s., jako věřitelem a společností E., s. r. o., jako dlužníkem a konstatoval, že ji podepsali oba jednatelé společnosti, tj. 2. odpůrce i stěžovatelka. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že ze smlouvy o úvěru je zřejmé, že ji stěžovatelka podepsala jednak jako jednatelka, jednak jako fyzická osoba, přičemž s ohledem na výslovný popis způsobu zajištění úvěru směnkou avalovanou jednateli jako soukromými osobami soud vyloučil, že by mohla jednat v omylu či z nedostatku svobodné vůle, neboť podepsala jak smlouvu o úvěru, tak směnku. Soud dále konstatoval, že se účastníci smlouvy o úvěru výslovně dohodli na dvou rovnocenných zajišťovacích institutech, tj. nemovitou zástavou a směnkou, pročež odmítl tvrzení stěžovatelky, že rozhodující zajištění úvěru mělo spočívat ve zřízení zástavního práva k nemovitostem. Důkazy, které stěžovatelka navrhla k prokázání svých námitek, tj. výslech stěžovatelky a dalších dvou osob, soud nepřipustil, neboť shledal důkazy, které provedl k posouzení námitek stěžovatelky, za dostatečné.

Proti rozsudku krajského obchodního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm zopakovala své námitky vznesené proti směnečnému platebnímu rozkazu a k prokázání své námitky jednání v omylu se dožadovala provedení dalších důkazů, zejména výslechem svým a výslechem svědků, eventuálně spisem Krajského úřadu vyšetřování Policie České republiky v Ostravě ve vztahu k trestnímu stíhání 2. odpůrce.

Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě potvrdil s tím, že odvolání neshledal důvodným. Důkazy provedené soudem prvního stupně (tj. důkaz směnkou, smlouvou o úvěru a výpisem z obchodního rejstříku) odvolací soud doplnil mimo jiné o lékařské zprávy ze dne 24. 7. 1995 a 23. 12. 1996, z nichž vyplývá, že stěžovatelka byla vyšetřena pro bolesti a pohmožděniny s tím, že byla napadena svým druhem a společníkem (2. odpůrcem), a o usnesení Policie České republiky ze dne 20. 10. 1996 č. j. MROV 1686/MH-TČ-96, podle něhož bylo trestní oznámení stěžovatelky na jejího druha a společníka (2. odpůrce) ze dne 19. 9. 1996 odloženo z důvodu, že stěžovatelka využila svého práva podle § 163a trestního řádu a nedává souhlas k dalšímu trestnímu řízení vůči svému druhu, se kterým udržuje poměr od r. 1990 a jedná se o osobu blízkou. Vrchní soud v odůvodnění konstatoval, že směnka představuje nesporný a abstraktní závazek, což se odráží jak v oblasti hmotněprávní, tak i v oblasti procesní. Připomněl, že proti směnečnému platebnímu rozkazu se lze námitkami bránit jen ve lhůtě tří dnů pod sankcí ztráty ostatních námitek. Proto se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, soustředil jen na včas uplatněné námitky a konstatoval, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by při podpisu směnky jednala v omylu a pod psychickým či fyzickým nátlakem 2. odpůrce. Vrchní soud obecně odkázal na úpravu směnečného práva. Konstatoval, že z podpisu stěžovatelky pod smlouvu o úvěru i na každé její stránce lze dovodit, že se s jejím obsahem řádně a podrobně seznámila, že ze smlouvy vůbec nevyplývá, že by zajištění nemovitou zástavou mělo být prioritní, že musela plně chápat ujednání plynoucí z úvěrové smlouvy, neboť tentýž den podepsala i předmětnou směnku vlastní jednak jako jednatel výstavce a jednak jako avalista výstavce - fyzická osoba, o čemž svědčí oba její podpisy na směnce. Konstatoval konečně, že stěžovatelka nemohla jako jednatelka společnosti-úvěrového dlužníka nevědět, že zástavní smlouva s úvěrovým dlužníkem nebyla uzavřena, což zcela vylučuje omyl. Pokud jde o tvrzení nedostatku svobodné vůle, konstatoval vrchní soud, že v námitkách stěžovatelka psychický a fyzický nátlak nijak nekonkretizovala a zůstala pouze u obecného a vágního tvrzení. Vedle toho poukázal na to, že stěžovatelka s 2. odpůrcem udržovala od roku 1990 poměr. Pokud mezi nimi docházelo k závažnějším konfliktům, dělo se tak podle lékařských zpráv až později po podpisu směnky. Poukázal dále na to, že se vzájemně vyvracejí námitky omylu a jednání z donucení, neboť námitka omylu v sobě zahrnuje tvrzení, že nebýt omylu, směnku by nepodepsala ani přes tvrzené donucení. Z těchto důvodů, konstatoval vrchní soud, již pro nadbytečnost nebylo třeba provádět dokazování výslechem stěžovatelky ani výslechem jí navrhovaných svědků.

K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření ze dne 6. 5. 2002 Krajský soud v Ostravě. Uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně i rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správná, ústavní stížnost stěžovatelky pak za nedůvodnou. K odůvodnění svého rozsudku neměl krajský soud co dodat.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 13. 5. 2002 připomenul, že rozhodoval jako odvolací soud v námitkovém řízení podle § 175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v němž se uplatňuje zásada koncentrace. Zákon vyžaduje, aby žalovaný v námitkách uvedl vše, co proti platebnímu rozkazu namítá, což je třeba chápat tak, aby tvrzení v námitkách byla dostatečně konkrétní a neumožňovala skutková tvrzení měnit. Námitka podpisu na směnce "v tísni a pod psychickým a fyzickým nátlakem žalovaného č. 2" je podle vrchního soudu na samé hranici tohoto požadavku. Pokud stěžovatelka vytýká, že nemohla tuto námitku konkretizovat a uvést, v čem tíseň a fyzický a psychický nátlak spočíval, protože nebyla vyslechnuta, nemá tato její obrana logiku. Podle vrchního soudu měla stěžovatelka již v námitkách konkrétně tvrdit rozhodující skutečnosti, a teprve takováto konkrétní tvrzení by mohla být předmětem dokazování. Vrchní soud dále zopakoval to, co uvedl i v odůvodnění svého rozhodnutí, že námitka tísně a psychického a fyzického nátlaku a námitka omylu se navzájem popírají. Závěrem vrchní soud navrhl ústavní stížnost zamítnout.

Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci vyjádřily souhlas s upuštěním od ústního jednání. S upuštěním od ústního jednání souhlasila i stěžovatelka. Č. o. b., a. s., (právní nástupce někdejší B. H., a. s.) se postavení vedlejšího účastníka vzdala.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní stížnost není důvodná.

Dříve, než se Ústavní soud vypořádá s ústavněprávní argumentací stěžovatelky, považuje s ohledem na dříve vydané nálezy Ústavního soudu (viz níže) za nutné zabývat se jedním aspektem řízení před obecnými soudy, který by mohl projednávanou věc za určitých okolností posunout do ústavněprávní roviny, vzhledem k čl. 38 odst. 2 Listiny, ačkoli stěžovatelka tento argument ve své ústavní stížnosti sama přímo neuplatnila.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 8/98, publikovaném jako nález č. 17, svazek 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, se I. senát Ústavního soudu zabýval možným porušením jednoho z komponentů práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud tehdy konstatoval, že došlo k porušení tohoto práva postupem obecných soudů, neboť soud prvního stupně nepředvolal ani k prvnímu soudnímu jednání stěžovatele, přestože se stěžovatelé opakovaně ve své žalobě důkazu svým výslechem dovolávali. Ústavní soud byl v dané věci toho názoru, že pokud nebyl v řízení výslech stěžovatelů proveden, bylo jim znemožněno se k věci i všem prováděným důkazům vyjádřit a současně jim bylo znemožněno uplatnit jejich Listinou garantované právo, aby věc byla projednána v jejich přítomnosti.

K nálezu sp. zn. I. ÚS 8/98 je však třeba říci, že v dané věci bylo předmětem posuzování Ústavního soudu sporné občanskoprávní řízení o vydání nemovitosti podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, přičemž předmětem dokazování výslechem účastníků měl být obsah jejich projevu vůle - výzvy adresované povinnému. V nyní projednávané věci však jde o nepřipuštění důkazu výslechem stěžovatelky v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, které se z povahy věci odehrává v přísnějším procesním rámci (tzv. formální směnečná přísnost), který je odrazem charakteru směnky jako cenného papíru představujícího nesporný a abstraktní závazek. Věc, kterou Ústavní soud posuzuje nyní, je tedy skutkově i právně odlišná od věci, která byla posuzována v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 8/98, a nález vydaný v tomto řízení na nyní posuzovanou věc nedopadá.

Vedle toho podle názoru Ústavního soudu tento dříve vydaný nález ani nelze vykládat tak, že vždy, když stěžovatelé v řízení před obecnými soudy navrhnou provedení důkazu svým výslechem jako účastníků řízení a soud takový důkaz nepřipustí, dojde k porušení práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny. Důkaz výslechem účastníků, jak jej de lege lata upravuje § 131 o. s. ř., není nadán nějakou zvláštní kvalitou, která by jej odlišovala od ostatních důkazních prostředků. Důkaz výslechem účastníků nemá před ostatními důkazními prostředky přednost (z hlediska systematického výkladu by dokonce bylo možno tvrdit opak) a ani v rámci hodnocení důkazů nelze bez dalšího tvrdit, že by poznatky jeho prostřednictvím získané byly pro soud spolehlivějšími či významnějšími. Ústavní soud naopak konstantně ve svých nálezech vyjadřuje názor, že ze zásad spravedlivého procesu nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, publikován jako nález č. 10, svazek 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Obecný soud je pouze povinen rozhodnout o vznesených návrzích včetně návrhů důkazních, a pokud jim nevyhoví, je povinen ve svém rozhodnutí vyložit proč a z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Jinými slovy porušení zásad spravedlivého procesu představují zpravidla jen tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. O takové opomenuté důkazy se jednalo právě ve věci sp. zn. I. ÚS 8/98: tehdy v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně chybělo výslovné vysvětlení toho, proč soud nevyhověl návrhu účastníků na provedení důkazu jejich výslechem.

Z práva na projednání věci veřejně a v přítomnosti účastníka a z práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům tedy nevyplývá bezpodmínečné právo na provedení účastníkem navrženého důkazu včetně důkazu výslechem účastníka. Je samozřejmě třeba důsledně odlišovat důkaz výslechem účastníka od tvrzení účastníka a jeho přednesu při jednání. Důkaz výslechem účastníka řízení není určen k tomu, aby při něm účastník uváděl svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech (Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. 1. díl, C. H. BECK: Praha 2003, str. 492, 493), ani aby se touto formou vyjadřoval k jiným provedeným důkazům. K tomu slouží právě přednesy účastníka a jeho procesní úkony. Neprovedení důkazu výslechem účastníků tedy bez dalšího neznamená porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.

Přítomnost účastníka při jednání o jeho věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny také nelze interpretovat jako absolutní požadavek na osobní přítomnost v každém stadiu řízení. Jde o právo účastníka, nikoli o jeho povinnost. Pokud si účastník zvolí zástupce s tzv. procesní plnou mocí, realizuje své právo prostřednictvím svého zástupce. Tomu odpovídá i ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci, a jen má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost i jemu. To platí i o předvolání ksoudnímu jednání. Účastník přitom udělením procesní plné moci zvolenému zástupci na sebe nutně bere riziko pro případ, že ho jeho zástupce o nařízeném jednání neinformuje. Nic mu však nebrání, aby i v případě, že nebyl osobně předvolán, se k soudnímu jednání dostavil a zaujal tam své procesní postavení.

Ústavnísoud konstatuje, že stěžovatelka pro řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu udělila procesní plnou moc svému zástupci. Ten byl řádně podle procesních předpisů předvolán k ústnímu jednání o včas uplatněných námitkách. Před jednáním i při něm navrhl provedení důkazu výslechem dvou svědků i výslechem stěžovatelky. Soudy obou stupňů s ohledem na charakter řízení, na provedené důkazy (směnkou, smlouvou o úvěru, výpisem z obchodního rejstříku, a dalšími) a konečně i s ohledem na obsah včas uplatněných námitek, dospěly k závěru, že provedení dalších důkazů není pro další objasnění věci třeba, neprovedly navržené důkazy výslechem svědků a stěžovatelky jako účastnice řízení, přičemž důvody, které je k tomu vedly, přesvědčivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud za této situace konstatuje, že se v daném případě nejednalo o tzv. opomenuté důkazy. Nemohlo být ani porušeno právo stěžovatelky na přítomnost při projednání věci, neboť stěžovatelka si dobrovolně zvolila zástupce s procesní plnou mocí, který byl řádně k ústnímu jednání předvolán, přičemž jí nic nebránilo, aby se ústního jednání zúčastnila spolu se svým zástupcem a uplatňovala při něm svá procesní práva. Za této situace bylo její právo být přítomna soudnímu jednání realizováno prostřednictvím jí zvoleného zástupce. Řízení před soudem první instance tedy proběhlo v souladu s procesními předpisy ve smyslu ustanovení hlavy páté Listiny, a nelze proto z těchto důvodů vytýkat nic ani potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, který stěžovatelka napadla ústavní stížností.

Pokud jde konečně o vlastní důvody, o něž stěžovatelka svou ústavní stížnost opřela, poznamenává Ústavnísoud, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti jen opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy a předestřenou zejména v odvolání k vrchnímu soudu, a v podstatě se domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem tak, jako by byl další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, nepřísluší, neboť se nezabývá porušením "běžné" zákonnosti, a do jurisdikční činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout ex constitutione jen tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud jde o ústavněprávní argumentaci stěžovatelky, která se v obecné rovině odvolává na čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na soudní ochranu), Ústavní soud i s odkazem na svůj předchozí výklad konstatuje, že o námitkách stěžovatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny. Se všemi včas uplatněnými námitkami stěžovatelky se obecné soudy řádně a přesvědčivě vypořádaly a samotná skutečnost, že se neztotožnily s jejím skutkovým náhledem na věc a z něj vyvozenými právními závěry, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Nadto Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou poznamenává, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vybočit pouze tehdy, jestliže jsou učiněná skutková zjištění obecného soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, k čemuž v projednávané věci zřejmě nedošlo.

Ústavnímusoudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru