Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1817/10 #1Usnesení ÚS ze dne 15.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Dovolání
trestný čin/vražda
trestný čin/příprava/pokus
Skutková podstata trestného činu
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1817.10.1
Datum podání23.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219 odst.1, § 40 odst.2

141/1961 Sb., § 265i odst.1 písm.e, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1817/10 ze dne 15. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2010 sp. zn. 4 Tdo 249/2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009 sp. zn. 8 To 80/2009, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009 sp. zn. 2 T 2/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 22. 6. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny čl. 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 2, odst. 3, a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) a písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V záhlaví citovaným rozsudkem Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze i odvolaní stěžovatele a spoluobž. J. K. podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. řádu zrušil v záhlaví citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že byl stěžovatel ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s obž. J. K. uznán vinným trestným činem přípravy k trestnému činu vraždy podle § 7 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. (Spoluobž. J. K. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků.) Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že po předchozí dohodě s obž. J. K. si v průběhu měsíce srpna 2008 v obci Masojedy, okr. Kolín v úmyslu usmrtit a získat majetkový prospěch ve výši nejméně 4 000 000 Kč vyplývající z dluhů, u J. H., za úplatu ve výši nejméně 500 000 Kč, objednali vraždu ing. F. H. a blíže jej instruovali, jakým způsobem má být provedena, přičemž k jejímu provedení mu byla obž. J. K. předána střelbyschopná pistole s plným zásobníkem. Ke spáchání činu nicméně nedošlo, neboť J. H. poškozeného varoval a jeho prostřednictvím o všem vyrozuměl orgány Policie ČR. Vrchní soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se způsobem zjištění skutkového stavu věci ze strany krajského soudu, rovněž se způsobem, jakým hodnotil provedené důkazy, i s jeho právními závěry co do právní kvalifikace uvedeného skutku jako trestného činu přípravy k trestnému činu vraždy. Nicméně nesouhlasil s užitím kvalifikované skutkové podstaty podle § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák., který krajský soud použil. Vrchní soud v této souvislosti dospěl k závěru, že "amatérský" způsob, "(...) jakým se oba obžalovaní rozhodli svůj záměr realizovat (...) je takovou okolností případu, která rozhodně stupeň společenské nebezpečnosti nezvyšuje, ale naopak snižuje tak, že rozhodně nelze uzavřít, že by jednání obžalovaných vykazovala natolik vysoký stupeň společenské nebezpečnosti, že by bylo nutné užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu." (str. 10 rozsudku). Proto vrchní soud uvedený skutek překvalifikoval, jak je uvedeno ve výroku. Za těchto okolností shledal vrchní soud krajským soudem uložené tresty odnětí svobody oběma obžalovaným v základní trestní sazbě uvedené v § 219 odst. 1 tr. zák. (tj. v rozpětí 10 - 15 let) nepřiměřeně přísnými, a proto u obou aplikoval ust. § 40 odst. 2 tr. zák., umožňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby.

Dovolání stěžovatele, v němž rozsáhle namítal zejména nesprávnou kvalifikaci předmětného skutku jako trestného činu, neúplná skutková zjištění ohledně subjektivní stránky trestného činu i nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání. V rovině jednoduchého práva tak obsáhle polemizuje zejména se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu, který považoval za nedostatečný (zejm. nezohlednily problematickou minulost hlavního svědka J. H.), i se způsobem, jakým obecné soudy právně kvalifikovaly předmětný skutek jako trestný čin, ačkoliv znaky trestného činu nenaplňoval. Svou argumentaci stěžovatel doplnil o polemiku se závěry Nejvyššího soudu, ke kterým dospěl v napadeném usnesení i s jejich odůvodněním, když Nejvyšší soud výše vytčené vady, zejména nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něho vyvozenými ze strany soudů nižších stupňů nikterak nezhojil. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (viz nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 či sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí i z kopie dovolání přiložené k ústavní stížnosti, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího a zejména dovolacího řízení. Tímto stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů (zejm. svědecká výpověď J. H. či záznam odposlechů rozhovoru J. H. se spoluobžalovanými v PL Bohnice) a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Obecné soudy se tak s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Již krajský soud se podrobně zabýval stěžovatelovými námitkami, které se týkaly posouzení předmětného jednání stěžovatele i prokázání jeho úmyslu, resp. hodnocení závěrů učiněných ze svědeckých výpovědí. Vrchní soud se následně se závěry nalézacího soudu ohledně hodnocení předmětného jednání i se způsobem jeho skutkových zjištění ztotožnil. Nadto se velmi důkladně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které uplatnil v průběhu odvolacího řízení a jež následně zopakoval v dovolání i v ústavní stížnosti (zejm. posouzení námitek ohledně věrohodnosti osoby J. H. a jeho svědecké výpovědi či naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu přípravy k trestnému činu vraždy), přičemž změnil právní kvalifikaci předmětného trestného činu, na jejímž základě pak změnil i výrok nalézacího soudu o uložených trestech, pro stěžovatele nepochybně příznivější (8 - 11 rozsudku).

Za nepřípadnou shledal Ústavní soud i polemiku stěžovatele se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil opodstatněnost jím podaného dovolání, neboť své závěry dostatečně zdůvodnil, ať už s odkazem na právní závěry krajského soudu, s nimiž se ztotožnil (viz str. 9 - 10 usnesení), anebo s odkazem na právní závěry vyplývající z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k problematice extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich učiněnými (viz str. 8 usnesení). Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru