Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1816/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1816.15.1
Datum podání17.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a odst.3

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1816/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 8. 2012, č. j. 26 C 339/2011-65, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 5. 5. 2014, č. j. 68 Co 502/2012-89, 68 Co 465/2013-89, a proti usnesení Nejvyššího soudu 19. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 4043/2014-111, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.

2. Stěžovatel se žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti jako žalované zaplacení částky 182.000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného před Exekutorským úřadem v Jeseníku pod sp. zn. 14 Ex 132/05 a před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 Nc 514/2005. Obvodní soud řízení co do částky 13.000 Kč zastavil (výrok I), žalobu o zaplacení částky 169.000 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 2. 2013, č. j. 26 C 339/2011-65, pak zamítl žalobu o zaplacení příslušenství z částky 182.000 Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odvolání žalobce proti výroku o zastavení řízení odmítl (výrok I), zamítavý výrok soudu I. stupně II o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 12.375 Kč s příslušenstvím, jinak zamítavý výrok soudu prvního stupně o věci samé potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že při snížení základní částky zadostiučinění po zohlednění všech kritérií uvedených v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), o více než 50 % se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť nemá-li zvýšení či snížení základní výše zadostiučinění zásadně přesáhnout 50 %, pak se tato hodnota vztahuje ke každému z kritérií uvedených v ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. zvlášť. Odmítl též chybné zohlednění kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, kdy podotkl, že mu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel zahajuje značné množství soudních řízení. Neuznal ani námitky týkající se možnosti zvýšit základní částku odškodnění v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé, neboť v posuzovaném řízení stěžovatel zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení nenavrhl (v doplnění odvolání pouze obecně odkázal na judikaturu týkající se možnosti zvýšit zadostiučinění v případě nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení). Zároveň uvedl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí je způsob výpočtu výsledné částky zadostiučinění podrobně a srozumitelně popsán.

3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nerespektovala ani zásadu obsaženou v čl. 4 odst. 4 Listiny. Závěry obecných soudů prý totiž vycházejí pouze ze stanoviska exekutora a obhajují tak jeho nečinnost. Stěžovatel v této souvislosti rozporuje především extrémní nesprávnost právních závěrů obecných soudů, které nevzaly v úvahu, že velký díl průtahů spočíval v neřešení návrhů stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce, přestože jeho pohledávky vůči oprávněnému byly vyšší než jeho závazky. Odmítá přitom, že by okolností přispívající k výraznému snížení přiznané částky mohla být skutečnost, že nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, neboť jejich využití mu nelze přičítat k tíži. Dále stěžovatel namítá též délku tohoto kompenzačního řízení, když odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a zdůrazňuje, že není přípustné, aby osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení se znovu v kompenzačním řízení ocitla v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel napadá výši přiznaného zadostiučinění dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. za nedůvodnou délku soudního řízení. Jak však Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše definované postavení přísluší "toliko" posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily (viz též případy stěžovatele týkající se totožné materie projednané před zdejším soudem kupříkladu pod sp. zn. I. ÚS 59/15, I. ÚS 573/15, I. ÚS 805/15). Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu zmíněných zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž mohl být postup soudu shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny. Ústavní úrovně však zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].

7. Tato "extrémní" pochybení obecných soudů však v nyní projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal. Naopak je třeba konstatovat, že městský i Nejvyšší soud vysvětlily, na základě jakých kritérií byla určena částka, která byla stěžovatelovi přiznána za průtahy v původním exekučním řízení, kdy soudy především reflektovaly důvodnost snížení základní výše zadostiučinění na základě kritéria významu předmětu řízení pro stěžovatele. Závěry obecných soudů (ať již soudu odvolacího či dovolacího) jsou tedy řádně a logicky odůvodněny s ohledem k individuálním okolnostem případu, nelze je považovat za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a neodporují již publikované judikatuře vnitrostátních soudů ani judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, jak stěžovatel namítá, a Ústavní soud v nich tak neshledal porušení stěžovatelových práv.

8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvádí,

že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.

9. Pokud se pak stěžovatel dovolává skutečnosti, že soudy ve svém rozhodování nikterak nezohlednily, že i samotné kompenzační řízení je nedůvodně dlouhé, musí Ústavní soud konstatovat (ve shodě s již dříve vyslovenými závěry - viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 59/15 ze dne 19. 5. 2015 vydané též v případu totožného stěžovatele), že předmětem přezkumu ústavnosti je výlučně to, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele, a nikoli tedy otázka průtahů v kompenzačním řízení. Pokud by se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s požadavkem týkajícím se délky řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151). Za daného stavu se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. k tomu přiměřeně např. usnesení IV. ÚS 2981/07 ze dne 15. 1. 2008 (U 1/48 SbNU 961)].

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru