Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1811/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDovolání
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1811.11.1
Datum podání17.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 208 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1811/11 ze dne 21. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2010 č. j. 56 Co 254/2010-483, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2010 č. j. 56 Co 211/2010-473, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2010 č. j. 56 Co 212/2010-477, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 č. j. 26 Cdo 4641/2010-530, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 č. j. 26 Cdo 4639/2010-526, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 č. j. 26 Cdo 4640/2010-528, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 16. 6. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (ust. § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, ovšem bez jakékoliv relevantní ústavněprávní argumentace. Napadenými usneseními krajského soudu byla potvrzena rozhodnutí okresních soudů, jimiž byla odmítnuta dovolání stěžovatelky pro opožděnost, resp. nebyl stěžovatelce ustanoven právní zástupce pro dovolací řízení. Stěžovatelka byla krajským soudem poučena o tom, že proti jeho rozhodnutím není dovolání přípustné. Stěžovatelka přesto dovolání podala a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle ust. § 243b odst. 5 a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná opožděně.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že rozhodnutí Nejvyššího soudu lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Stěžovatelka byla poučena o nemožnosti podat dovolání, přesto dovolání podala. Podala tedy jen domnělý opravný prostředek, neboť dovolání nebylo přípustné [jak ve svých odůvodněních uvedl Nejvyšší soud, dovolání jednak nebylo možno opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení, a proto se jím nešlo věcně zabývat. Ve dvou svých rozhodnutích navíc dodal, že dle jeho judikatury, kterou je podle názoru Ústavního soudu třeba považovat za zákon v materiálním smyslu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, N 170/42 SbNU str. 455), platí, že "odmítl-li soud prvního stupně podle ust. § 208 odst. 1 o. s. ř. dovolání jako opožděné, není proti usnesení, kterým odvolací soud toto usnesení potvrdil, dovolání přípustné."]. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že stěžovatelka čerpala svoje dovolání neefektivně, a za této situace je nutno považovat ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím krajského soudu za opožděnou a ve vztahu k rozhodnutím dovolacího soudu za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě pro jeho podání. Byť ústavní stížnost vykazovala i četné další vady (zejména stěžovatelka nebyla zastoupena právním zástupcem ve smyslu ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soud advokáty stěžovatelům nepřiděluje, ale v případě problémů s jeho obstaráním je třeba se obrátit na Českou advokátní komoru; v návrhu dále absentovalo označení konkrétních základních práv a svobod, jejichž ochrany se stěžovatelka u Ústavního soudu dovolává), Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému nevyzýval k jejich odstranění.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2011

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru