Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1809/19 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Nemoc z povolání
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1809.19.1
Datum podání03.06.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65

373/2011 Sb., § 47 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1809/19 ze dne 30. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Valentyny Molochko, zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2019 č. j. 5 As 142/2018-46 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2018 č. j. 50 Ad 1/2018-10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se žalobou ve správním soudnictví domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, kterým bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatelky na přezkoumání lékařského posudku ve věci neuznání nemoci z povolání se zamítá a napadený lékařský posudek se potvrzuje. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným usnesením žalobu stěžovatelky odmítl. V odůvodnění konstatoval, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu hodnocení zdravotního stavu zaměstnance za účelem posuzování zdravotní způsobilosti k práci je součástí pracovně-lékařských služeb; výsledkem posouzení je vydání lékařského posudku, přičemž správní orgán pak přezkoumává pouze odborné lékařské závěry, nikoli závěry právní. Rozhodnutí vydané v rámci přezkumu lékařského posudku není možné dále přezkoumávat. Lékařský posudek sám o sobě nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva a povinnosti účastníků pracovně-právního vztahu. Vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je soukromoprávní povahy, nijak se nedotýká veřejnoprávní sféry stěžovatelky ani jejího zaměstnavatele. Nadto, stěžovatelka má i bez požadovaného soudního přezkumu ve správním soudnictví možnost, jak dosáhnout změny lékařského posudku, a to jeho zpochybněním v občanském soudním řízení, typicky v pracovněprávních sporech. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tyto právní závěry krajského soudu aproboval.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že podstatou žaloby nebyly námitky proti správnosti zdravotního posudku, nýbrž argumentace stran nepřezkoumatelnosti, a tedy nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu. Soudy nevypořádaly žalobní námitky stěžovatelky, čímž porušily její právo na soudní ochranu. Nesprávně pak posoudily otázku, zda lze ve správním soudnictví přezkoumat lékařský posudek a na něj navazující správní rozhodnutí. Předmětné rozhodnutí se podle stěžovatelky dotýká právních poměrů účastníků založených veřejnoprávními předpisy, nejsou pouze soukromoprávním vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; pracovní právo a problematika nemocí z povolání jsou na pomezí veřejného a soukromého práva. Z uvedených důvodů bylo zasaženo do veřejných subjektivních práv stěžovatelky.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ústavnímu soudu však nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Obecné soudy se se stěžovatelčinými argumenty řádně vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O náhradě nákladů řízení Ústavní soud nerozhodoval, neboť pro tento krok nenastaly důvody uvedené v § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru