Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1806/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivos... více
Věcný rejstříksoudce/podjatost
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1806.11.1
Datum podání17.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1806/11 ze dne 27. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. J. J., Ph.D., zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Komunardů 36, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 19 Nc 373/2011-120 ze dne 18. 3. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým nebylo vyhověno stěžovatelem vznesené námitce podjatosti soudkyně Okresního soudu ve Zlíně JUDr. Anděly Brostíkové, v řízení vedeném před Okresním soudem ve Zlíně pod č.j. 9 C 556/2009, o vyklizení bytu.

K porušení práv mělo dle stěžovatele dojít tím, že krajský soud se námitkou podjatosti soudkyně zabýval pouze formálně dle doslovného znění § 14 odst. 1 o.s.ř., aniž zohlednil faktický průběh řízení (dokazování), z něhož námitka vzešla. Stěžovatel zdůrazňuje, že soudkyně JUDr. Anděla Brostíková se podjatou cítí a v napadeném usnesení krajského soudu zcela absentuje konkrétní objektivní úvaha, zda by soudce podjatý mohl být, tj. zhodnocení toho, zda soudkyně vedla řádně jednání, řádně protokolovala, nesnažila se o výslech stěžovatele bez řádného poučení a dala mu prostor k vyjádření jeho stanovisek tak, jak to odpovídá zásadě ústnosti jednání. Rovněž upozorňuje na nedostatky v protokolaci, z níž přesto vyplývá nesprávný postup soudkyně při vedení řízení a poukazuje na to, že odkaz krajského soudu (patrně) na nález sp. zn. I. ÚS 167/94 je nepřípadný.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů krajského soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již soud vypořádal. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že výše uvedená soudkyně okresního soudu poté, co stěžovatel v průběhu jednání vznesl námitku podjatosti, odročila jednání a v následném vyjádření uvedla, že vzhledem ke stížnostem stěžovatele, který její osobu neustále napadá, se cítí podjatá, a proto navrhuje, aby byla vyloučena z projednání věci. Ústavní soud ověřil, že krajsky soud se zákonu odpovídajícím způsobem zabýval jak vznesenou námitkou podjatosti, tak vyjádřením soudkyně. Dospěl přitom k závěru, podloženému judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, že pro posouzení poměru soudce k účastníkům řízení a nestrannosti soudce není rozhodující subjektivní pocit rozhodující soudkyně, vyvolaný opakovanými stížnostmi stěžovatele, ale je třeba vzít v úvahu, a to na základě právního rozboru objektivních skutečností a okolností případu, zda lze mít za to, že by soudkyně podjatá být mohla. K takovému závěru však krajský soud nedospěl, neboť, jak soudkyně jednoznačně uvedla, nemá žádný vztah k projednávané věci, účastníkům řízení ani jejich zástupcům a opakující se stížnosti účastníka řízení na soudce, v jejichž důsledku se cítí být podjatá, nejsou dle krajského soudu důvodem pro její vyloučení. Ze strany stěžovatele spočívala námitka podjatosti v tom, že namítal nedostatky týkající se postupu soudkyně v řízení a v protokolaci, tedy námitky, které lze zahrnout pod ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř., jež nemohou dle tohoto ustanovení být důvodem k vyloučení soudce z rozhodování. Z odůvodnění rozhodnutí je přitom zřejmé, že soud se tvrzenými nedostatky v dokazování i v protokolaci zabýval a své závěry v tomto směru odůvodnil.

Vzhledem k argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc, a to i pro posouzení důvodnosti vznesené námitky podjatosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší závěry přijaté krajským soudem zákonu odpovídajícím způsobem přehodnocovat.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Krajský soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, kterému nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Pokud stěžovatel namítá, že poukaz krajského soudu na citovaný nález je nepřípadný, Ústavní soud uvádí, že krajský soud ve svém odůvodnění pouze obecně poukázal na opakované závěry nálezů Ústavního soudu, tj. v nich obsažené zásady, které je třeba při posuzování námitek podjatosti respektovat, aniž by citoval konkrétní nález Ústavního soudu. Námitkou stěžovatele ohledně odlišnosti jeho případu od věci projednávané pod sp. zn. I. ÚS 167/94 se tedy Ústavní soud neměl důvod zabývat. Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že otázka podjatosti soudce byla předmětem řady jeho rozhodnutí, přičemž jak ověřil, krajský soud vycházel při rozhodování z principů, které jsou Ústavním soudem obecně považovány za ústavně souladné.

Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru