Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1805/10 #1Usnesení ÚS ze dne 21.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1805.10.1
Datum podání22.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

85/1996 Sb., § 20 odst.2

99/1963 Sb., § 30


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1805/10 ze dne 21. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) I. Š. a 2) L. M., zastoupených Mgr. Vítem Tomaštíkem, advokátem se sídlem Spytihněv, Kálavice 144, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2010 č. j. 60 Co 418/2009-134 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 8. 2009 č. j. 10 C 296/2008-108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2010 a kvalifikovaně doplněnou dne 30. 8. 2010, se stěžovatelé, s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení.

Stěžovatelé poukazují na to, že nemají finanční prostředky k tomu, aby si sami mohli hradit právního zástupce. To nezpochybnil ani soud, který jim přiznal osvobození od soudních poplatků. Mají za to, že jejich žádost o ustanovení zástupce byla oprávněná, neboť sami nemají právní vzdělání a nejsou tedy schopni účinně hájit své zájmy. Dle nich až v okamžiku, kdy mají všichni účastníci soudního řízení stejnou dostupnost právní pomoci, je možno hovořit o rovnosti stran v řízení a tím i o realizaci práva na spravedlivý proces. Pokud tedy některý z účastníků nemá dostatek peněz na úhradu nákladů právního zástupce, má mu být v souladu s § 30 odst. 1 občanského soudního řádu na jeho žádost ustanoven zástupce z řad advokátů.

Z obsahu napadených usnesení bylo zjištěno, že Okresní soud ve Zlíně prvním z nich k návrhu stěžovatelů zrušil ustanovení advokáta JUDr. R. B. zástupcem stěžovatelů (výrok I.) a rozhodl, že se jim pro zastupování v řízení další zástupce neustanovuje (výrok II.). Po podrobném vyhodnocení postupu ustanoveného zástupce v řízení soud neshledal žádné pochybení tohoto zástupce při zastupování stěžovatelů, avšak s ohledem na vyjádření stěžovatelů dovodil, že další trvání zastupování jejich osob ustanoveným advokátem není pro narušení nezbytné důvěry možné. V rámci rozhodnutí o dalším zastoupení stěžovatelů pak neshledal důvody, aby pro další řízení byl stěžovatelům zástupce ustanoven.

O odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, druhým napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném výroku II. potvrdil. Z obsahu spisu dovodil, že stěžovatelé svým zaviněným jednáním neposkytovali ustanovenému zástupci potřebnou součinnost (požadovali, aby činil všechny úkony dle jejich přání, neposkytli mu skutkové podklady pro řádné doplnění jejich žalobního podání, poskytnutí potřebných údajů podmiňovali jeho právní pomocí i v jiných soudních sporech), což je relevantní důvod pro zproštění tohoto advokáta od zastupování stěžovatelů v řízení. Odvolací soud konstatoval, že z úřední činnosti je mu známo, že stěžovatelé i v jiných soudních řízeních požadovali ustanovení zástupce, a stejně jako v projednávané věci si v rámci uplatněného práva vymiňovali konkrétní osobu zástupce, byť se jedná o advokáta v místě vzdáleném více než 30 km od jejich bydliště. Pokud jim byl ustanoven jiný zástupce, záhy se domáhali, stejně jako nyní, změny osoby ustanoveného zástupce s odůvodněním, že k dosavadnímu ztratili důvěru. Soud uzavřel, že stěžovatelé svým zaviněným jednáním zapříčinili zrušení ustanoveného advokáta, a vzhledem k opakování takového jednání soud neshledal důvod, aby jim byl ve smyslu § 30 o. s. ř. ustanoven nový zástupce.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů o porušení svého základního práva na právní pomoc v řízení před soudy, zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, které je součástí širšího pojetí práva na spravedlivý proces zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a souvisí s právem na přístup k soudu.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nezaručují právo na bezplatné právní zastoupení advokátem v občanskoprávních sporech. Takové právo však v jednotlivých případech, zejména je-li účastník nemajetný (jak tomu bylo v případě stěžovatelů), může vyplývat z práva na přístup k soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1184/10 ze dne 21. 6. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud se k právu na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny vyslovil např. v usnesení ze dne 17. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 296/1997, kde mj. uvedl, že povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc je dostatečně zabezpečena zákonem stanoveným způsobem, byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.).

V projednávané věci je tímto zákonem občanský soudní řád, konkrétně jeho ustanovení § 30. Dle něj také soud prvního stupně postupoval, když stěžovatelům na jejich žádost ustanovil právního zástupce z řad advokátů. Stěžovatelé tak měli reálnou možnost plně využít právní pomoc ustanoveného advokáta. Jak však vyplývá z odůvodnění obou napadených usnesení, svým následným chováním vůči tomuto zástupci, kterému odmítli poskytnout potřebnou součinnost, došlo k narušení nezbytné důvěry ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., a proto soud prvního stupně ustanovení zástupce zrušil. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že nešlo o ojedinělé nedorozumění mezi stěžovateli a jejich zástupcem, o čemž svědčí postup stěžovatelů i v jiných soudních řízeních, na něž příkladmo odvolací soud odkázal. V nich rovněž stěžovatelé požadovali ustanovení zástupce pro řízení, přičemž si vymiňovali konkrétní osobu, a když jim byl ustanoven jiný advokát, stejně jako v daném řízení se domáhali jeho změny, přičemž vždy deklarovali ztrátu či nedostatek důvěry k němu. Stěžovatelé tak fakticky nevyužili soudem přiznaného práva na právní pomoc, resp. svým zaviněným jednáním v projednávané věci se tohoto svého základního práva vzdali. Nemohou tak soudům důvodně vytýkat, že neustanovením dalšího zástupce uvedené právo porušily.

Z vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2010

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru