Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1803/20 #1Usnesení ÚS ze dne 08.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1803.20.1
Datum podání29.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1803/20 ze dne 8. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Habra, zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 č. j. 30 Cdo 4059/2019-105, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019 č. j. 30 Co 145/2019-80 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2019 č. j. 18 C 268/2017-54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně napadeným rozsudkem ze dne 16. 1. 2019 č. j. 18 C 268/2017-54 uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovateli částku 69 125 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se domáhal zaplacení částky 101 875 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Napadeným rozsudkem ze dne 11. 6. 2019 č. j. 30 Co 145/2019-80 Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I tak, že žalobu zamítl též v rozsahu částky 21 625 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu výrok I potvrdil (výrok I), dále potvrdil výrok II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

3. Stěžovatel ve svém dovolání tvrdil, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu však Nejvyšší soud uvedl, že při takto vymezené přípustnosti dovolání dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pro splnění požadavku ustanovení § 241 odst. 2 o. s. ř, nezbytné alespoň po obsahové stránce uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. 25 Cdo l559/20l3). Stěžovatel však poukázal na jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nějž cituje obecný závěr ohledně toho, k čemu slouží odčinění nemajetkové újmy a ani žádnou konkrétní otázku ve vztahu k tomuto rozhodnutí nevymezil; toliko obecně uvedl, že daná otázka by měla spočívat v hodnocení kritérií podkladů pro stanovení výše zadostiučinění. Takto vymezené dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že spatřuje nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy v hodnocení intenzity podkladů pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy v nesprávnosti základních úvah soudu, jež jsou pak podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nesouhlasí zejména s důvody pro snižování základní částky a dále z důvodu nepřihlédnutí ke všem okolnostem případu. Stěžovatel dále vyjadřuje názor, že délka soudního sporu byla způsobena výlučně nalézacím soudem, a proto hodnocení odvolacího soudu ohledně snížení základní částky, pokud jde o délku řízení, nelze považovat za správnou. I když posouzení právní normy s relativně neurčitou hypotézou je vždy otázkou konkrétního hodnocení jednotlivých případů, pak i pro tato hodnocení platí jistá pravidla, vyplývající alespoň z judikatury. Tato hodnotící pravidla vyplývající z prejudikatury podle stěžovatele obecné soudy plně nerespektovaly.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a vyvození skutkových závěrů ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva.

9. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru