Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 180/96Nález ÚS ze dne 18.06.1997K zásadě veřejnosti jednání před soudem. K některým zásadám trestního řízení.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 80/8 SbNU 257
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.180.96
Datum podání03.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 96 odst.2

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 274, § 244, § 266 odst.2, § 276, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 180/96 ze dne 18. 6. 1997

N 80/8 SbNU 257

K zásadě veřejnosti jednání před soudem. K některým zásadám trestního řízení.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti L. L.,

bytem P. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze

dne 16. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 92/96, za účasti Nejvyššího soudu

ČR, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti, jako

vedlejšího účastníka, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 2

Tzn 92/96, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která má i další

náležitosti vyžadované zák. č. 182/1993 Sb., proti shora uvedenému

usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž byla zamítnuta stížnost

ministra spravedlnosti, stěžovatel uvádí, že postupem Nejvyššího

soudu ČR došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), kde je stanoveno, že každý má

právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných

průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech

stanovených zákonem. Trestní řád sice v § 274 věta za středníkem,

uvádí dále stěžovatel, stanoví, v jakých případech je možno

rozhodnout v nepřítomnosti odsouzeného, avšak toto ustanovení je

podle jeho názoru v rozporu s Listinou, a navíc by dle stěžovatele

mělo být aplikováno výjimečně, a to tehdy, kdy jde o zamítnutí

stížnosti z formálních důvodů. V této souvislosti odkázal na

stranu 1089 publikace Šámal P. - Král V. - Baxa J. - Púry F.:

Trestní řád, komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1995. Protože

v dané věci při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona

hodnotil Nejvyšší soud skutkový stav, dokazování i závěry soudů

obou stupňů o vině, čímž se dle jeho názoru jedná o složitou věc,

nemělo dojít k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném

zasedání v jeho a obhájcově nepřítomnosti.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti předeslal, že podstata ústavní stížnosti

spočívá ve výhradách proti procesnímu postupu, který zakládá

údajné porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, a konstatoval, že

argumentace stěžovatele nemůže obstát. V podrobnostech rozvedl, že

stížnost pro porušení zákona představuje neobyčejně závažný průlom

do právní moci a tím i do stability vykonatelného nebo dokonce

vykonaného rozhodnutí. Zájem na stabilitě takového rozhodnutí

musí, pokračuje Nejvyšší soud, ustoupit před zájmem na zákonnosti

rozhodnutí a postupu řízení, které mu předcházelo, výhradně při

zásadních vadách. Proto také, dle Nejvyššího soudu, přezkumná

povinnost Nejvyššího soudu není totožná s přezkumnou povinností

odvolacího soudu a stěžovatel musí snést podklady a argumenty

reálně svědčící o tom, že byl porušen zákon nebo že rozhodnutí

bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení anebo že bylo dle

§ 266 odst. 2 tr. řádu vadně rozhodnuto o trestu. Zamítání

stížnosti pro porušení zákona činí Nejvyšší soud formou usnesení,

přičemž k závěru o nedůvodnosti může dospět podle okolností

konkrétního případu na podkladě stěžovatelem předloženého

spisového materiálu, případně doplněného podle § 276 tr. řádu

s tím, že může nastat i situace, v níž budou zjištěna taková

formální pochybení, která nepřipouštějí jiný postup než

obligatorní zamítnutí stížnosti. V takových případech není důvodu

rozhodovat ve veřejném zasedání, jak připouští § 274 tr. řádu

i čl. 38 odst. 2 Listiny.

Vedlejší účastník ministr spravedlnosti ve svém vyjádření

uvedl, že stížnost pro porušení zákona byla podána jeho

předchůdcem, a proto se necítí oprávněn přezkoumávat jeho

rozhodnutí. Ohledně zpochybnění ústavnosti § 274 tr. řádu uvedl,

že zastává opačný názor, totiž že toto ustanovení je v souladu

s Listinou.

Dle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti.

Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje

o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu

orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv

a svobod.

Protože citovaná ustanovení zakládají pravomoc Ústavního

soudu, pokud jde o ochranu ústavně zaručených základních práv

a svobod, v poměru ke všem orgánům veřejné moci bez rozdílu,

nezbylo než se věcí s odvoláním na tvrzené porušení základního

práva stěžovatele zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny zabývat.

Vzhledem k reviznímu principu, zakotvenému v ustanovení § 267 tr.

řádu, pro účely řízení o stížnosti pro porušení zákona, který

znamená povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí

a jemu předcházející řízení ve všech směrech a v celém jeho

rozsahu bez možnosti omezit se jen na důvody uváděné stěžovatelem,

přistoupil Ústavní soud k provedení důkazů nejen spisem

o stížnosti pro porušení zákona, sp. zn. 2 Tzn 92/96, Nejvyššího

soudu, ale též trestním spisem, sp. zn. 5 T 73/93, Obvodního soudu

pro Prahu 4, z nichž zjistil, že stížností pro porušení zákona

byla napadena ta část pravomocných rozhodnutí, jimiž byl

odsouzený, nyní stěžovatel, uznán vinným trestným činem ublížení

na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil tím,

že dne 30. 9. 1991 kolem 18.00 hod. v P., osobním automobilem

značky Peugeot 505 úmyslně vyjel proti poškozenému Z. K., který

v důsledku toho upadl a utrpěl zlomeninu klenby lební v čelní

krajině, pohmoždění čelního laloku mozku vpravo, úrazové krvácení

pod měkkou plenu mozkovou, krvácení do středouší vlevo, pohmoždění

labyrintu a malé krvácení do postranní komory mozkové vlevo

s následnou pracovní neschopností od 30. 9. 1991 do 20. 1. 1992

a s trvalým následkem spočívajícím ve ztrátě čichu a trvalých

bolestech hlavy. Dále byl stížností pro porušení zákona napaden

navazující výrok o trestu a náhradě škody. Vzhledem k předeslanému

reviznímu principu a obsahu připojených spisů pak Ústavní soud

dospěl k závěru, že v dané věci nelze přehlédnout 1) že výpověď

odsouzeného po celou dobu trestního řízení není v zásadě

rozporuplná, když tvrdí, že poškozený mu skočil na střechu

automobilu a snažil se ho zadržet boucháním rukou do předního

skla, 2) že jeho verze je identická s prvotní verzí poškozeného,

který ji ex post změnil a jejíž relevanci se nepodařilo

zpochybnit, neboť nebylo zjištěno žádného důvodu, aby vypovídal

tak, jak vypovídal, když z výpovědi manželky poškozeného mu

nemohlo být přisuzováno bouchání pěstí do čelního skla. Stejně tak

nelze přehlédnout, že dle znalce z oboru zdravotnictví nelze ani

dnes stoprocentně potvrdit věrohodnost pozdějších výpovědí

poškozeného, přestože, ale pouze obecně, porucha postupně pomíjí,

což znamená, že přetrvávají pochybnosti o věrohodnosti jeho

změněné výpovědi, na základě níž byl stěžovatel odsouzen, a to za

situace, kdy šlo o tvrzení proti tvrzení. Na uvedeném nic nemění,

že ze stejných, totiž medicínských důvodů lze zpochybnit i původní

identickou verzi poškozeného. Ne v poslední řadě je třeba také

konstatovat, že ani znalecké posudky, jak z oboru zdravotnictví,

tak dopravy, nevyloučily verzi odsouzeného, totiž že k poškození

došlo pádem ze střechy automobilu, a konečně, že je tu zjištěna

skutečnost, týkající se samého prvopočátku, dle které to byl

odsouzený, jenž byl vystaven jasné převaze (dvou mužů, z nichž

poškozený byl minimálně o hlavu větší, 95 kg vážící muž, jakožto

bývalý sportovec v dobré kondici), a přesto došlo k prvotnímu

použití fyzické síly právě ze strany poškozeného, aniž ale sám

odsouzený zavdal příčinu k řešení sporu touto formou. K tomu

přistupuje fakt, že orgány policie neprovedly ohledání vozidla

odsouzeného (přestože je měly k dispozici a nebylo třeba je

zajišťovat), ani ohledání místa činu.

Tak se stalo, že orgány

činné v trestním řízení a v konečném důsledku i Nejvyšší soud při

rozhodování o stížnosti pro porušení zákona nectily zásadu

vyjádřenou v § 2 odst. 5 tr. řádu, která je i po novelizaci

trestního řádu určující pro naplnění zásady objektivní pravdy

a která ukládá, a to i bez návrhu, objasňovat se stejnou

pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného.

Stejně tak došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, které

ukládá povinnost hodnotit důkazy podle všech okolností případu

nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, neboť všechny orgány se

soustředily toliko na verze odsouzeného a poškozeného vztahující

se pouze k vlastnímu úrazovému ději poškozeného. V souhrnu lze

tedy konstatovat i porušení zásady in dubio pro reo, jak je

upravena v trestním právu, která připouští možnost nespravedlnosti

spočívající v tom, že viník nebude potrestán. Z uvedených důvodů

Ústavní soud sdílí názor ministra spravedlnosti, totiž že v dané

věci došlo k porušení zákona, a to aniž by byl vázán důvody

ministra či stěžovatele, když jediným kritériem je ochrana Ústavou

zaručených základních práv a svobod. Současně má Ústavní soud za

to, že tak nebylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý

proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen

"Úmluva"), neboť posuzováno jako celek, tento proces

z předeslaných důvodů nebyl spravedlivý, zejména jestliže dle čl.

6 odst. 1 Úmluvy nejde jen o to, aby spravedlnost byla vykonána,

ale též o to, že musí být viditelné, že je vykonávána (rozsudky ve

věci Vidal z roku 1992, A-235-B Delcoutr z roku 1970, A 11; Delta

z roku 1990, A 1991 A). Dále bylo porušeno ústavně zaručené

základní právo stěžovatele na to, aby jeho věc byla projednána

v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny; čl. 96 odst.

2 Ústavy, neboť z úpravy obsažené v tr. řádu, zejména v § 274 větě

za středníkem a v §§ 240 až 244, která připouští možnost neveřejně

rozhodnout zpravidla jen o otázkách menšího významu, na základě

spisového materiálu bez větších formalit, jasně plyne, že v řízení

o stížnosti pro porušení zákona lze neveřejně rozhodnout především

v těch případech, kdy je stížnost usnesením zamítána a) proti

dosud nepravomocnému rozhodnutí, b) proti rozhodnutí, které

nenabývá právní moci, c) proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení

zákona, d) proti opatření orgánů uvedených v § 266 odst. 1 tr.

řádu, e) proti rozhodnutí jiného orgánu než soudu, státního

zástupce a nebo vyšetřovatele, f) jen z důvodu uvedeného v § 266

odst. 4 tr. řádu, pro který není stížnost přípustná (třebaže by

jinak splňovala podmínku § 266 odst. 1 nebo 2 tr. řádu), g)

v neprospěch obviněného, který zemřel, a dále v těch případech,

které typově spadají pod ustanovení §§ 240 až 244 tr. řádu. Mimo

jiné, právě pro tyto případy také ústavodárce připustil v čl. 38

odst. 2 Listiny a v čl. 96 odst. 2 Ústavy výjimky, které je však

třeba, a to s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dle něhož právo

vystupovat v řízení před soudem osobně patří k základním znakům

spravedlivého procesu, vykládat restriktivně. V dané věci se však

z důvodů shora rozvedených o takový případ evidentně nejedná.

Stručně řečeno, protože z předeslaných důvodů rozhodnutí

o stížnosti pro porušení zákona nebylo rozhodnutím při

převažujícím zkoumání formálních aspektů napadeného pravomocného

rozhodnutí, nebylo lze rozhodovat neveřejně dle § 274 věta za

středníkem tr. řádu, aniž by nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2

Listiny a současně též čl. 96 odst. 2 Ústavy i čl. 6 odst. 1

Úmluvy.

Za této situace a ze všech důvodů shora uvedených nezbylo než

ústavní stížnosti stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy

vyhovět a usnesení Nejvyššíhosoudu ČR ze dne 16. 5. 1996, sp. zn.

Tzn 92/96, zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. 6. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru