Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 18/06Usnesení ÚS ze dne 21.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkadvokát/odměna
náklady řízení/úhrada nákladů státem
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.18.06
Datum podání22.01.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 151 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 18/06 ze dne 21. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Krůškem, advokátem v Karlových Varech, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2005, č. j. 6 To 737/2005-1937, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem se stěžovatel u Ústavního soudu domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, s tím, že krajský soud "rozhodoval bezcitně" a zasáhl tak stěžovatelovo právo na život a zdraví, a právo na spravedlivou odměnu za práci, a právo na spravedlivý proces, jak jsou garantována Listinou základních práv a svobod a "Evropskou úmluvou o lidských právech" (myšlena pravděpodobně Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod).

Krajský soud v Ústí nad Labem coby soud stížnostní rozhodoval napadeným usnesením o opravném prostředku stěžovatele, podaném proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 2. 2005, č. j. 4 T 226/2002-1927, jímž okresní soud zamítl s odkazem na § 151 odst. 2 trestního řádu návrh stěžovatele na vyúčtování odměny.

Krajský soud potvrdil správnost závěrů soudu okresního a podanou stížnost zamítl s tím, že stěžovatel jako ustanovený obhájce měl nárok vůči státu na odměnu a náhradu hotových výdajů uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy povinnost obhajovat skončila. Právní moc trestního rozsudku ohledně obžalovaného, jehož stěžovatel zastupoval, nastala rozhodnutím odvolacího soudu dne 22. 7. 2003. Veřejnému zasedání, které odvolací soud konal, byl stěžovatel osobně přítomen, návrh na přiznání odměny však soudu doručil až dne 4. 11. 2004, tedy po uplynutí zákonné lhůty.

Stěžovatel s rozhodnutím nesouhlasí. V textu svého podání popisuje zdravotní obtíže, které jej v rozhodném období postihly, a pro které nemohl nárok uplatnit v zákonné lhůtě. Takto uvedl, že v důsledku pracovního vypětí utrpěl cévní mozkovou příhodu, s níž byl hospitalizován na jednotce intenzivní péče nejprve v květnu roku 2003, a později ještě jednou v říjnu 2003. I nadále stěžovatel nese následky této události v podobě poruch koncentrace, paměti, atd. Z těchto důvodů stěžovatel nejprve dne 29. 10. 2004 požádal předsedu o pomoc s provedením vyúčtování, dne 9. 11. 2004 pak sám vyúčtování vypracoval a soudu předložil. Nesouhlasí s krajským soudem, pokud vyhodnotil jeho žádost o pomoc při vyúčtování jako nepřezkoumatelnou. Pokud soud návrhu nevyhověl, jednal nelidsky a bezcitně. Dále stěžovatel namítá, že soud chybně určil počátek předmětné lhůty; jeho klient totiž dne 22. 7. 2003, kdy mu měla začít plynout lhůta, ještě nenastoupil k výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud také dle stěžovatele nesprávně pominul fakt, že o návrhu rozhodovala vyšší soudní úřednice, nikoliv senát okresního soudu. Později ještě stěžovatel svou stížnost doplnil o argument nepřezkoumatelnosti, o další informace ohledně pokračování léčby jeho osoby, a vyjádřil přesvědčení, že jeho opravný prostředek byl zamítnut pouze ze stavovské solidarity.

Ústavní soud poté, co stěžovatel k jeho výzvě doložil, že je v řízení zastoupen advokátem, konstatuje, že návrh po formální stránce odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po seznámení se s obsahem návrhu a připojených listin dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout, aniž by bylo potřeba činit jakékoliv další procesní úkony.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41, a rozhodnutí na něj navazující). To samozřejmě platí potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).

V daném případě nemůže Ústavní soud proti napadenému usnesení krajského soudu vznést žádné námitky, a to ani po stránce formální, ani po stránce věcného posouzení. Krajský soud rozhodl na podkladě relevantních skutkových zjištění (která stěžovatel ani nijak nezpochybňoval), a to způsobem plně korespondujícím s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Ústavní soud se s uvedenými závěry plně ztotožňuje.

Pro úplnost ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující. Podle ustanovení § 41 odst. 5 trestního řádu zaniká zmocnění ustanoveného obhájce při skončení trestního stíhání, nebylo-li při ustanovení obhájce stanoveno jinak. V posuzovaném případě to znamená, že zmocnění stěžovatele trvalo do právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ten nabyl právní moci dne 22. 7. 2003, kdy navíc veřejnému zasedání konaném o odvolání byl stěžovatel přítomen. Od toho data mu počala plynout lhůta k uplatnění nároku, čehož si stěžovatel musel či měl být, jako osoba práva znalá, vědom, tak jako si musel být vědom následků jejího marného uplynutí. Úvahy stěžovatele v tom smyslu, že počátek lhůty nastává až doručením písemného vyhotovení rozsudku, či dokonce nástupem jeho klienta k výkonu trestu, nemají oporu v trestním řádu. Lhůta pro uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů tak stěžovateli marně uplynula dne 22. 7. 2004. Je proto zcela zbytečné zabývat se stěžovatelovou námitkou, že nárok uplatnil jakousi žádostí ze dne 29. 10. 2004.

Pokud jde o námitku, že o nároku nemohla rozhodovat vyšší soudní úřednice, odkazuje Ústavní soud stěžovatele na ustanovení § 11 odst. písm. f) zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, v platném znění, z něhož plyne pravý opak.

Ústavní soud uzavírá, že je schopen porozumět těžkostem, které stěžovateli v jeho profesním životě advokáta přinesla událost, mající dopad na zdraví, kterou v návrhu popsal. Nicméně má za to, že lhůta pro uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce uvedená v § 151 odst. 2 trestního řádu je natolik dlouhá, že během ní stěžovatel nárok uplatnit mohl, byť mu v tom po určitou část této lhůty mohl nepříznivý zdravotní stav objektivně bránit.

Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru