Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1792/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Liberec
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1792.11.1
Datum podání15.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1792/11 ze dne 1. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky M. U., zastoupené JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 5. 2010 č. j. 20 C 338/2009-21 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 10. 3. 2011 č. j. 73 Co 546/2010-42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy a podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dále v souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Stěžovatelka sděluje, že současně s ústavní stížností podala podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání, v němž namítá, že byla zasažena i její základní práva. Ústavní stížnost podává z důvodu procesní opatrnosti.

Dříve než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V daném případě k takovému závěru nedospěl.

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud konstatuje, že atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně, jak je již v předchozím odstavci nastíněno, se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při interpretaci a aplikaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pak při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Co se týče mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, v době jeho podání není zřejmé, zda je přípustný či není přípustný, a tedy, zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele (v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). V takovémto případě se dovolání stává přípustným až tehdy, kdy tak shledá dovolací soud. Vzhledem k této skutečnosti zákon o Ústavním soudu netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Proto v případě, kdy jednotlivec takovýto mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost dle dikce zákona odmítnout pro nepřípustnost. Na druhou stranu lze takový mimořádný opravný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti (srov. dikci ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Lze tak konstatovat, že dle současné právní úpravy není v takovém případě k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jak Ústavní soud ověřil dovolání bylo podáno dne 13. 6. 2011 a v době rozhodování Ústavního soudu o něm ještě nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.

Pokud se tedy stěžovatelka rozhodla podat ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným opravným prostředkem, probíhá před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod (může být rozhodnuto o přípustnosti dovolání a následně dovolání meritorně projednáno). Není tak důvodu pro to, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval. V opačném případě by totiž Ústavní soud mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Není pak ani důvodu, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelka nebyla nucena podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud by takovým postupem zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však, jak bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.

I kdyby dovolání neuspělo, může stěžovatelka popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Podmínkou je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek byl uplatněn řádně. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", a je proto zcela na stěžovateli, jaké procesní prostředky, i s ohledem na další možné procesní dopady, k ochraně svých práv zvolí.

Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.

S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2011

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru