II.ÚS 178/98 ze dne 21. 4. 1999
N 57/14 SbNU 27
K otázce přiměřenosti uložení trestu vyhoštění
ČESKÁ REPUBLIKA
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti E. P t. č.
ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného
JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem Advokátní kanceláře Brno,
Havlíčkova 13, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 19. 2. 1998, čj. 5 To 52/98-216, za účasti Krajského soudu
v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního
zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 1998,
čj. 5 To 52/98-216, se ve výroku o uložení trestu vyhoštění
stěžovateli zrušují.
II.Návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 139 odst. 1 písm. a)
zák. č. 141/1961 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal jednak zrušení § 139 odst.
1 písm. a) tr. řádu, dle kterého rozhodnutí, proti němuž není
odvolání přípustné, nabývá právní moci vyhlášením, a tam, kde není
třeba vyhlášení, okamžikem, kdy bylo učiněno s odůvodněním, že
vzhledem k úpravě, obsažené v zák. č. 182/1993 Sb., resp. 60 denní
lhůtě pro podání ústavní stížnosti a praxi soudů, které
nerespektují 5 denní lhůtu pro písemné vyhotovení rozhodnutí,
upravenou v § 129 tr. řádu, mnohdy lhůta pro podání ústavní
stížnosti uplyne, aniž by obžalovanému bylo známo rozhodnutí,
proti němuž se hodlá bránit v rovině porušení základních lidských
práv. Dále se domáhal s odvoláním na porušení čl. 9, 16, 27 a 1
Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod zrušení shora uvedeného rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 1998, čj. 5 To
52/98-216, kterým byl odsouzen pro trestný čin loupeže dle § 234
odst. 1 tr. zákona a trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm.
a), b) a uložen mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků,
pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest
vyhoštění na dobu neurčitou, přestože namítal nepřiměřenost trestu
vyhoštění vzhledem k tomu, že má v České republice družku i dítě,
a část jeho rodiny, neboť bratr a strýc žije také v České
republice. Dále poukázal na svůj vztah k družce i k dítěti,
vedenou korespondenci, dokládající vzájemnost a vřelost vztahů.
Poté poukázal již na své odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí,
v němž napadá nepřiměřenost trestu vyhoštění z republiky z důvodu
znemožnění styku i péče o nezletilou, a následně dovodil
nepřiměřenost trestu jednak s ohledem na jeho osobní život,
protože už nikdy nebude moci z jakkoliv závažných důvodů vstoupit
na území České republiky, a rovněž i s ohledem na vývoj svojí
dvouleté dcery včetně skutečnosti, že jeho pokus překročit české
hranice by znamenal páchání trestného činu. Z hlediska skutkového
pak uvedl, že se svou družkou žije ve společné domácnosti od r.
1992, mají dceru, obě jsou občanky ČR, přičemž sama družka se
v dopisech vyjadřuje tak, že si neumí představit, že by dítě
vychovával někdo jiný než jeho otec. Konečně uvedl, že požádal
i o udělení milosti prezidenta. Zcela na závěr zpochybnil právní
úpravu, obsaženou v trestním zákonu a trestním řádu, pokud
neupravuje požadavek, aby soudy posuzovaly závažnost vlivu trestu
vyhoštění na rodinný a soukromý život.
Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení odkázal
na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nemá, co by k němu dodal.
Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření jako vedlejší
účastník řízení odmítl návrh stěžovatele na zrušení § 139 odst.
1 písm. a) tr. řádu a dále stran důvodnosti uložení trestu
vyhoštění odkázal na argumentaci krajského soudu, se kterou se
ztotožnil.
Okresní státní zastupitelství se dle § 28 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb. vzdalo svého práva být vedlejším účastníkem.
Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv
a svobod, jak předpokládá § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost
stěžovatele spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ústí nad
Labem, sp. zn. 3 T 180/97, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost
je neopodstatněná z pohledu Úmluvy o právech dítěte, neboť
subjektem, navíc zvláštní ochrany dané tělesnou a duševní
nezralostí, jsou děti, a nikoliv jejich rodiče, tedy stěžovatel.
Naopak má však za to, že z pohledu čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, zaručujícího právo na
respektování rodinného a soukromého života, je ústavní stížnost
opodstatněná.
Dle § 57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který
není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno
postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako
trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to
bezpečnost lidí nebo majetku, a nebo jiný obecný zájem.
Dle § 57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni
společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy
a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku
nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve
výměře od 1 roku do 10 let a nebo na dobu neurčitou.
Dle § 57 odst. 3 tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží,
jestliže
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl poskytnut azyl,
c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt,
má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by
bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl
být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost,
příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo
náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo
pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení
a nebo trestu.
Dle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva")
1. každý má právo na respektování svého soukromého
a rodinného života, obydlí a korespondence,
2. státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě
případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné
v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti,
veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země,
předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo
morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn.
3 T 180/97, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy uložení trestu
vyhoštění na dobu neurčitou dle § 57 odst. 3 tr. zákona odůvodnili
splněním formálních předpokladů § 57, totiž že stěžovatel není
občan ČR, není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka,
nebyl mu poskytnut azyl, nemá a nikdy neměl povolen dlouhodobý
nebo trvalý pobyt. Dále své rozhodnutí odůvodnil zvýšeným stupněm
společenské nebezpečnosti, daným nejen tím, že stěžovateli byl
ukládán souhrnný trest za dva trestné činy (krádeže dle § 247
odst. 1 písm. a), písm. b) a loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona)
a pokus dalšího trestného činu (neoprávněné užívání cizí věci dle
§ 249 odst. 1 tr. zákona), ale i tím, že jeden z nich, a to
trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona, je trestným
činem zvlášť závažným, a navíc byl spáchán za použití hrubého
násilí s následkem zranění a pracovní neschopnosti poškozeného
a ve spolupachatelství. Stran stěžovatelem tvrzeného zájmu na
spojování rodin se v odůvodnění z pohledu § 57 odst. 1 písm. c)
tr. zák. v podstatě uvádí, že stěžovatel je sice zapsán jako otec
nezletilé L. P., ale na její výživu
ničím nepřispívá, přitom z výkonu trestu o ni zájem písemně
projevil, ale naopak u matky nezletilé M. P. se nikdy nezdržoval,
tato ho navštívila ve věznici až v r. 1997 celkem 6x, přitom na
Slovensku v místě svého trvalého bydliště u rodičů se trvale
nezdržuje teprve od r. 1995. Dále se v odůvodnění uvádí, že
stěžovatel je otec i nezletilé L. Ch., na kterou
rovněž ničím nepřispívá a tato je svěřena prarodičům, a poté se
dovozuje, že proklamovaný družský poměr s matkou nezletilé L.,
který má trvat od r. 1993, neodpovídá skutečnosti, ale je účelovým
tvrzením s cílem dosáhnout pobytu v ČR, ačkoliv zde nemá ani
pracovní, ani sociální zázemí. Závěrem se konstatuje, že vzhledem
k tomu, že od r. 1992 do 20. 4. 1995, kdy byl vzat do vazby,
spáchal stěžovatel celkem čtyři trestné činy, jejichž závažnost se
zvyšovala a vzhledem k charakteru jeho osoby, sklonu k páchání
trestné činnosti, vyhýbání se práci, není důvodu k uložení
vyhoštění na jinou dobu než na dobu neurčitou.
Právo na respektování soukromého, rodinného života, zakotvené
v čl. 8 Úmluvy, podléhá omezení z pohledu odstavce 2. Smyslem této
úpravy je zajistit rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a zájmy
společnosti. Ústavní soud proto zkoumal, zda vyhoštění stěžovatele
splňuje podmínky odst. 2, tj. zda k uložení trestu vyhoštění došlo
v souladu se zákonem, bylo nezbytné v demokratické společnosti
k dosažení některého z oprávněných cílů a konečně, zda je
i přiměřené sledovanému přípustnému cíli (srov. judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva Berrehab z r. 1988 A-138,
Beldjoudi z r. 1992 A-234-A, Moustaquin z r. 1991 A-193), a dospěl
k závěru, že jakkoliv je předcházení zločinnosti vyhoštěním
oprávněným, tedy přípustným cílem nezbytným v každé demokratické
společnosti, nelze konstatovat naplnění požadavku přiměřenosti
tam, kde došlo k uložení maximálního trestu, tj. trestu vyhoštění
na dobu neurčitou, bez časového omezení, jinými slovy navždy, a to
aniž by byla zkoumána, tak jak ukládá § 57 tr. zákona, možnost
nápravy pachatele. Ústavní soud má totiž za to, že maximální trest
vyhoštění, tj. navždy, se pojmově spíše váže k takovému pachateli,
kde náprava možná není. Vzhledem k tomu, že se ústavní stížností
napadené rozhodnutí a rovněž tak řízení mu předcházející, možností
nápravy stěžovatele nijak nezabývalo, jde konečně i o rozhodnutí
vydané v rozporu se zákonem, konkrétně § 57 tr. zákona. Za této
situace Ústavnímu soudu nezbylo než je z důvodu porušení čl. 8
odst. 2 Úmluvy dle § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ve
výroku o trestu vyhoštění zrušit.
Pro úplnost Ústavní soud stran práva na rodinný život
odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž se
uvádí, že otázka existence nebo neexistence rodinného života je
v podstatě otázka fakticity závisející na skutečné, praktické
existenci úzkých osobních vztahů (The question of the existence or
non existence of family life is essentially a question of fact
depending upon the real existence in practice of close personal
ties) (Marckx v. Belgium 1979 A 31), s tím, že stát má závazek
nebránit otcům od zakládání vztahů k jejich dětem, jestliže o to
usilují (The State has an obligation not to prevent fathers from
establishing a relationship with their children if they seek to do
so) (Keegan v. Ireland 1994 A-290 para 50).
Návrh na zrušení § 139 odst. 1 písm. a) tr. řádu byl odmítnut
jednak vzhledem k tomu, že nesplňuje podmínku, upravenou v § 74
zák. č. 182/1993 Sb., totiž že právě jeho uplatněním nastala
skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, neboť předmětem
ústavní stížnosti byla námitka nepřiměřenosti trestu vyhoštění,
v důsledku čehož jde o návrh, podaný osobou zjevně neoprávněnou,
a dále proto, že z pohledu úpravy, obsažené v § 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění zák. č. 77/1998 Sb., dle níž 60 denní lhůta
běží teprve ode dne doručení rozhodnutí, je námitka
protiústavnosti napadeného ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) tr.
řádu, založená na počátku běhu 60 denní lhůty již dnem vyhlášení
rozhodnutí či dnem jeho přijetí zcela lichá, a to s tím důsledkem,
že jde rovněž o návrh zjevně neopodstatněný § 43 odst. 2 písm. a)
zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. 4. 1999