Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 178/98Nález ÚS ze dne 21.04.1999K otázce přiměřenosti uložení trestu vyhoštění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu... více
Věcný rejstříkVyhoštění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 57/14 SbNU 27
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.178.98
Datum vyhlášení21.04.1999
Datum podání17.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 57

141/1961 Sb., § 139


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 178/98 ze dne 21. 4. 1999

N 57/14 SbNU 27

K otázce přiměřenosti uložení trestu vyhoštění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti E. P t. č.

ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného

JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem Advokátní kanceláře Brno,

Havlíčkova 13, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze

dne 19. 2. 1998, čj. 5 To 52/98-216, za účasti Krajského soudu

v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního

zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 1998,

čj. 5 To 52/98-216, se ve výroku o uložení trestu vyhoštění

stěžovateli zrušují.

II.Návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 139 odst. 1 písm. a)

zák. č. 141/1961 Sb. se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem domáhal jednak zrušení § 139 odst.

1 písm. a) tr. řádu, dle kterého rozhodnutí, proti němuž není

odvolání přípustné, nabývá právní moci vyhlášením, a tam, kde není

třeba vyhlášení, okamžikem, kdy bylo učiněno s odůvodněním, že

vzhledem k úpravě, obsažené v zák. č. 182/1993 Sb., resp. 60 denní

lhůtě pro podání ústavní stížnosti a praxi soudů, které

nerespektují 5 denní lhůtu pro písemné vyhotovení rozhodnutí,

upravenou v § 129 tr. řádu, mnohdy lhůta pro podání ústavní

stížnosti uplyne, aniž by obžalovanému bylo známo rozhodnutí,

proti němuž se hodlá bránit v rovině porušení základních lidských

práv. Dále se domáhal s odvoláním na porušení čl. 9, 16, 27 a 1

Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod zrušení shora uvedeného rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 1998, čj. 5 To

52/98-216, kterým byl odsouzen pro trestný čin loupeže dle § 234

odst. 1 tr. zákona a trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm.

a), b) a uložen mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků,

pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest

vyhoštění na dobu neurčitou, přestože namítal nepřiměřenost trestu

vyhoštění vzhledem k tomu, že má v České republice družku i dítě,

a část jeho rodiny, neboť bratr a strýc žije také v České

republice. Dále poukázal na svůj vztah k družce i k dítěti,

vedenou korespondenci, dokládající vzájemnost a vřelost vztahů.

Poté poukázal již na své odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí,

v němž napadá nepřiměřenost trestu vyhoštění z republiky z důvodu

znemožnění styku i péče o nezletilou, a následně dovodil

nepřiměřenost trestu jednak s ohledem na jeho osobní život,

protože už nikdy nebude moci z jakkoliv závažných důvodů vstoupit

na území České republiky, a rovněž i s ohledem na vývoj svojí

dvouleté dcery včetně skutečnosti, že jeho pokus překročit české

hranice by znamenal páchání trestného činu. Z hlediska skutkového

pak uvedl, že se svou družkou žije ve společné domácnosti od r.

1992, mají dceru, obě jsou občanky ČR, přičemž sama družka se

v dopisech vyjadřuje tak, že si neumí představit, že by dítě

vychovával někdo jiný než jeho otec. Konečně uvedl, že požádal

i o udělení milosti prezidenta. Zcela na závěr zpochybnil právní

úpravu, obsaženou v trestním zákonu a trestním řádu, pokud

neupravuje požadavek, aby soudy posuzovaly závažnost vlivu trestu

vyhoštění na rodinný a soukromý život.

Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení odkázal

na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nemá, co by k němu dodal.

Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření jako vedlejší

účastník řízení odmítl návrh stěžovatele na zrušení § 139 odst.

1 písm. a) tr. řádu a dále stran důvodnosti uložení trestu

vyhoštění odkázal na argumentaci krajského soudu, se kterou se

ztotožnil.

Okresní státní zastupitelství se dle § 28 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb. vzdalo svého práva být vedlejším účastníkem.

Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv

a svobod, jak předpokládá § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost

stěžovatele spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ústí nad

Labem, sp. zn. 3 T 180/97, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost

je neopodstatněná z pohledu Úmluvy o právech dítěte, neboť

subjektem, navíc zvláštní ochrany dané tělesnou a duševní

nezralostí, jsou děti, a nikoliv jejich rodiče, tedy stěžovatel.

Naopak má však za to, že z pohledu čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod, zaručujícího právo na

respektování rodinného a soukromého života, je ústavní stížnost

opodstatněná.

Dle § 57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který

není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno

postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako

trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to

bezpečnost lidí nebo majetku, a nebo jiný obecný zájem.

Dle § 57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni

společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy

a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku

nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve

výměře od 1 roku do 10 let a nebo na dobu neurčitou.

Dle § 57 odst. 3 tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží,

jestliže

a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,

b) pachateli byl poskytnut azyl,

c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt,

má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by

bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo

d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl

být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost,

příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo

náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo

pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení

a nebo trestu.

Dle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva")

1. každý má právo na respektování svého soukromého

a rodinného života, obydlí a korespondence,

2. státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě

případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné

v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti,

veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země,

předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo

morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn.

3 T 180/97, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy uložení trestu

vyhoštění na dobu neurčitou dle § 57 odst. 3 tr. zákona odůvodnili

splněním formálních předpokladů § 57, totiž že stěžovatel není

občan ČR, není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka,

nebyl mu poskytnut azyl, nemá a nikdy neměl povolen dlouhodobý

nebo trvalý pobyt. Dále své rozhodnutí odůvodnil zvýšeným stupněm

společenské nebezpečnosti, daným nejen tím, že stěžovateli byl

ukládán souhrnný trest za dva trestné činy (krádeže dle § 247

odst. 1 písm. a), písm. b) a loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona)

a pokus dalšího trestného činu (neoprávněné užívání cizí věci dle

§ 249 odst. 1 tr. zákona), ale i tím, že jeden z nich, a to

trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona, je trestným

činem zvlášť závažným, a navíc byl spáchán za použití hrubého

násilí s následkem zranění a pracovní neschopnosti poškozeného

a ve spolupachatelství. Stran stěžovatelem tvrzeného zájmu na

spojování rodin se v odůvodnění z pohledu § 57 odst. 1 písm. c)

tr. zák. v podstatě uvádí, že stěžovatel je sice zapsán jako otec

nezletilé L. P., ale na její výživu

ničím nepřispívá, přitom z výkonu trestu o ni zájem písemně

projevil, ale naopak u matky nezletilé M. P. se nikdy nezdržoval,

tato ho navštívila ve věznici až v r. 1997 celkem 6x, přitom na

Slovensku v místě svého trvalého bydliště u rodičů se trvale

nezdržuje teprve od r. 1995. Dále se v odůvodnění uvádí, že

stěžovatel je otec i nezletilé L. Ch., na kterou

rovněž ničím nepřispívá a tato je svěřena prarodičům, a poté se

dovozuje, že proklamovaný družský poměr s matkou nezletilé L.,

který má trvat od r. 1993, neodpovídá skutečnosti, ale je účelovým

tvrzením s cílem dosáhnout pobytu v ČR, ačkoliv zde nemá ani

pracovní, ani sociální zázemí. Závěrem se konstatuje, že vzhledem

k tomu, že od r. 1992 do 20. 4. 1995, kdy byl vzat do vazby,

spáchal stěžovatel celkem čtyři trestné činy, jejichž závažnost se

zvyšovala a vzhledem k charakteru jeho osoby, sklonu k páchání

trestné činnosti, vyhýbání se práci, není důvodu k uložení

vyhoštění na jinou dobu než na dobu neurčitou.

Právo na respektování soukromého, rodinného života, zakotvené

v čl. 8 Úmluvy, podléhá omezení z pohledu odstavce 2. Smyslem této

úpravy je zajistit rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a zájmy

společnosti. Ústavní soud proto zkoumal, zda vyhoštění stěžovatele

splňuje podmínky odst. 2, tj. zda k uložení trestu vyhoštění došlo

v souladu se zákonem, bylo nezbytné v demokratické společnosti

k dosažení některého z oprávněných cílů a konečně, zda je

i přiměřené sledovanému přípustnému cíli (srov. judikaturu

Evropského soudu pro lidská práva Berrehab z r. 1988 A-138,

Beldjoudi z r. 1992 A-234-A, Moustaquin z r. 1991 A-193), a dospěl

k závěru, že jakkoliv je předcházení zločinnosti vyhoštěním

oprávněným, tedy přípustným cílem nezbytným v každé demokratické

společnosti, nelze konstatovat naplnění požadavku přiměřenosti

tam, kde došlo k uložení maximálního trestu, tj. trestu vyhoštění

na dobu neurčitou, bez časového omezení, jinými slovy navždy, a to

aniž by byla zkoumána, tak jak ukládá § 57 tr. zákona, možnost

nápravy pachatele. Ústavní soud má totiž za to, že maximální trest

vyhoštění, tj. navždy, se pojmově spíše váže k takovému pachateli,

kde náprava možná není. Vzhledem k tomu, že se ústavní stížností

napadené rozhodnutí a rovněž tak řízení mu předcházející, možností

nápravy stěžovatele nijak nezabývalo, jde konečně i o rozhodnutí

vydané v rozporu se zákonem, konkrétně § 57 tr. zákona. Za této

situace Ústavnímu soudu nezbylo než je z důvodu porušení čl. 8

odst. 2 Úmluvy dle § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ve

výroku o trestu vyhoštění zrušit.

Pro úplnost Ústavní soud stran práva na rodinný život

odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž se

uvádí, že otázka existence nebo neexistence rodinného života je

v podstatě otázka fakticity závisející na skutečné, praktické

existenci úzkých osobních vztahů (The question of the existence or

non existence of family life is essentially a question of fact

depending upon the real existence in practice of close personal

ties) (Marckx v. Belgium 1979 A 31), s tím, že stát má závazek

nebránit otcům od zakládání vztahů k jejich dětem, jestliže o to

usilují (The State has an obligation not to prevent fathers from

establishing a relationship with their children if they seek to do

so) (Keegan v. Ireland 1994 A-290 para 50).

Návrh na zrušení § 139 odst. 1 písm. a) tr. řádu byl odmítnut

jednak vzhledem k tomu, že nesplňuje podmínku, upravenou v § 74

zák. č. 182/1993 Sb., totiž že právě jeho uplatněním nastala

skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, neboť předmětem

ústavní stížnosti byla námitka nepřiměřenosti trestu vyhoštění,

v důsledku čehož jde o návrh, podaný osobou zjevně neoprávněnou,

a dále proto, že z pohledu úpravy, obsažené v § 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění zák. č. 77/1998 Sb., dle níž 60 denní lhůta

běží teprve ode dne doručení rozhodnutí, je námitka

protiústavnosti napadeného ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) tr.

řádu, založená na počátku běhu 60 denní lhůty již dnem vyhlášení

rozhodnutí či dnem jeho přijetí zcela lichá, a to s tím důsledkem,

že jde rovněž o návrh zjevně neopodstatněný § 43 odst. 2 písm. a)

zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. 4. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru