Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 178/2000Nález ÚS ze dne 19.12.2000Zákaz analogie k tíži pachatele

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstříkpresumpce/neviny
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 190/20 SbNU 319
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.178.2000
Datum vyhlášení19.12.2000
Datum podání21.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 10 odst.1 písm.c, § 3 odst.1, § 9 odst.2, § 89 odst.3, § 234 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 178/2000 ze dne 19. 12. 2000

N 190/20 SbNU 319

Zákaz analogie k tíži pachatele

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele J. Š., proti rozsudku Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 1 To 179/99, takto:

1) Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000,

sp. zn. 1 To 179/99 byl ve vztahu k navrhovateli porušen

ustanovením čl. 39 Listiny zaručený ústavní princip legality

trestního práva hmotného (zákaz analogie k tíži pachatele).

2)Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp.

zn. 1 To 179/99 se ve vztahu k osobě navrhovatele zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 21. 3. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze

dne 20. 3. 2000, jímž stěžovatel J. Š., brojí proti rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 1 To 179/99.

Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadeným

rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené

základní právo na soudní a jinou právní ochranu, jakož i právo na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod, č. 209/1992 Sb. a č. 243/1998

Sb. (dále jen "Úmluva"). Dále byla napadaným rozhodnutím porušena

zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst.

2 Úmluvy. Stěžovatel se cítí poškozen též ve svém právu podle čl.

24 Listiny, jenž zaručuje, že příslušnost ke kterékoliv etnické

menšině nesmí být nikomu na újmu.

I.

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11.

11. 1999, č.j. 2 T 17/99-1099 odsouzen s dalšími spoluobžalovanými

pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961

Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.

zák."), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti

a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Uvedeného trestného činu se měl podle skutkových zjištění

prvostupňového soudu dopustit tím, že společně se spolupachateli,

a po vzájemné dohodě:

1.dne 21. 9. 1998 kolem 04. 45 hodin v M., okres

Brno-venkov, vstoupili do prodejny čerpací stanice ARAL, kde si

zakoupili kávu a poté s namířenou plynovou pistolí, kterou držel

jeden ze spolupachatelů, spolu s ostatními přinutil, se slovy,

která pronesl jeden ze zúčastněných, že se jedná o přepadení,

pokladního čerpací stanice k vydání finanční hotovosti z pokladny

a zmocnil se tak finanční částky ve výši 29 444, 10 Kč,

2.dne 29. 9. 1998 kolem 02. 15 hodin v H., okres Vyškov,

vstoupili do prodejny čerpací stanice Benzina a. s., kde si

zakoupili kávu; poté, co se prodávající otočil, namířil na něho

jeden ze spolupachatelů plynovou pistoli a všichni po něm

požadovali vydání finanční hotovosti; poté, co pokladní vyjmul

zásuvku pokladny, vybral z ní stěžovatel bankovky, další

spolupachatel vzal z pultu karton cigaret a láhev whisky, čímž

způsobili škodu ve výši celkem 19 650,- Kč,

3.po předchozí dohodě, dne 22. 10. 1998 v B.,

v klenotnictví V., když jeden ze spolupachatelů odvedl pozornost

prodavačky, druhý jí přiložil plynovou pistoli ke krku, poté ji

připoutali k topení kovovými pouty a vyhrožovali zabitím, se

následně zmocnili šperků ze žlutého kovu v celkové hodnotě 1 243

724, 40 Kč, kazet na šperky v hodnotě 7 403,- Kč a finanční

hotovosti ve výši 11 329, 50 Kč a 1 100,- Kč, zatímco stěžovatel

po celou dobu čekal ve vozidle, s nímž po činu všichni tři odjeli,

přičemž stěžovatel poté většinu šperků převzal a prodával.

V ústavní stížnosti se vytýkají pochybení nalézacímu

i odvolacímu soudu spočívající v tom, že jejich rozhodnutí se

opírají o neúplná a nejasná skutková zjištění. Oba soudy též podle

názoru stěžovatele nezhodnotily náležitě všechny důkazy,

nepřihlédly dostatečně ke všem skutečnostem, které z výsledků

dokazování vyplynuly a neprovedly další důkazy, jež navrhoval.

Nejasnost skutkových zjištění, rozpory mezi výrokem o vině a jeho

odůvodněním, jakož i kusost dokazování ve svém důsledku znamenaly

jednak dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jednak vadné

závěry skutkové a právní.

Stěžovatel od samého počátku trestního řízení popíral

jakoukoliv svoji účast na předchozí dohodě o budoucí loupeži

u benzínového čerpadla ARAL. V době páchání tohoto činu ostatními

byl pro svou duševní indispozici zcela "mimo". Proto také napadl

závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví

psychiatrie.

Stejné námitky vznáší stěžovatel i v souvislosti s loupeží

u čerpací stanice Benzina, a. s. Navíc soudu nalézacímu vytýká, že

ve svém rozsudku vůbec nezhodnotil důkaz, jinak provedený

u hlavního líčení, a sice videozáznam z místa činu; z předmětného

záznamu totiž nevyplýval stěžovatelův podíl na loupeži, jak jej

soud popsal ve svém rozhodnutí. V tom ústavní stížnost spatřuje

porušení § 2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").

Soudu prvostupňovému je stěžovatelem dále vytýkáno, že

k soudem tvrzené předchozí dohodě na budoucí loupeži

v klenotnictví vůbec nedošlo, soud ji pouze konstruuje z výpovědi

jednoho ze spolupachatelů, nehledě na fakt, že stěžovatel sám

jakoukoliv účast na podobných dohodách od počátku popírá.

Ústavní stížnost napadá také způsob zjištění výše škody,

způsobené v klenotnictví, nakolik do ní soud prvního stupně

zahrnul marži ve výši 200 - 300 procent, jakož i daň z přidané

hodnoty. Nebylo přihlédnuto ani k náhradě škody ve výši necelých

700 000,- Kč, likvidované příslušnou pojišťovnou. Proto byl podán

návrh na nový znalecký posudek stran správného zjištění výše

způsobené škody.

Podle názoru stěžovatele nebyla jeho účast na loupeži

v klenotnictví prokázána. Co se týče jeho podílů na loupežích

u čerpacích stanic, namítá svou psychickou indispozici, která byla

důkazně zdokumentována znalci tak, že odpovědnost byla v obou

případech dána. Vzhledem k tomu, že stěžovatel již v odvolání

napadal znalecké vyšetření jako nedostatečné, navrhoval též

výslechy lékařů, tzn. svého ošetřujícího sexuologa, jakož

i primáře psychiatrického oddělení vězeňské nemocnice, kde strávil

převážnou část své vazby. Kromě toho usiloval o revizní posudek

z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kterémužto návrhu

nalézací soud nevyhověl.

Odvolacímu soudu potom ústavní stížnost vytýká, že nedostál

své přezkumné povinnosti. Na řadu konkrétních námitek vůbec

nereagoval, a pokud ano, zjednodušil si situaci jejich

bagatelizováním a tvrzením, že jsou neopodstatněné. Konkrétně

připomíná neprovedení důkazu videozáznamem před odvolacím soudem.

Dále nesouhlasí s hodnocením průběhu vyšetření duševního stavu

stěžovatele znalci, jak toto hodnocení provedl odvolací soud

a naopak tvrzenou nedostatečností vyšetření zdůvodňuje návrh na

nový znalecký posudek soudními psychiatry. Ústavní stížnost též

odmítá hodnocení nalezeného obalu od pout v bydlišti stěžovatele,

jak je provedl odvolací soud: ze zajištěné věci dovodil vztah

stěžovatele k poutům, použitým při loupeži v klenotnictví, ačkoliv

se jednalo o obal od dětských pout, určených ke hrám.

Pokud se jedná o výši způsobené škody, výtka soudu odvolacímu

se soustředila na fakt, že tento soud, vzdor novému posudku,

odlišnému od toho, z něhož vycházely oba obecné soudy, setrval na

svém názoru stran výše škody.

V průběhu řízení doplnil advokát stěžovatele podanou ústavní

stížnost ověřenou kopií "znaleckého posudku" soudního psychiatra,

z něhož vyplývá, že stěžovatel v době spáchání trestných činů,

uvedených v napadeném rozsudku obecného soudu, trpěl poruchami

osobnosti. V důsledku toho byly jeho ovládací schopnosti sníženy

na polovinu, tedy podstatně. Tím je odůvodněn dřívější návrh

stěžovatele na nové znalecké zkoumání jeho duševního stavu.

Dodatečné znalecké zkoumání bylo možné až nyní, kdy je stěžovatel

ve výkonu trestu, nehledě na fakt, že v probíhajícím trestním

řízení návrh v tomto směru obecné soudy odmítly.

Porušením trestního řádu ve výše uvedených směrech byla podle

názoru stěžovatele dotčena jeho práva na soudní a jinou právní

ochranu a právo na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36

odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy. Dále

presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst.

2 Úmluvy, jakož i čl. 24 Listiny, garantující zákaz diskriminace

vzhledem k národnostní či etnické příslušnosti. Proto navrhuje,

aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí odvolacího soudu, uvedené

v úvodní části tohoto rozhodnutí, zrušil.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků.

Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci, jakožto zástupce

účastníka nesouhlasí s námitkami, jež jsou podstatou podané

ústavní stížnosti a navrhuje její zamítnutí.

V podrobném svém vyjádření k návrhu předně odkazuje na

odůvodnění napadeného rozsudku, neboť podstata námitek stěžovatele

je shodná s jeho původním odvoláním.

K námitkám, směřujícím vůči postupu samotného vrchního soudu

zvláště dodává:

Vrchní soud nesdílí názor stěžovatele, podle něhož obecné

soudy náležitě neprověřily jeho psychický zdravotní stav; zcela

také odmítá jako zjevně nepodložený jeho názor, že v dané věci

postupoval obecný soud uvedeným způsobem proto, že stěžovateli

nevěřil pro jeho příslušnost k rómskému etniku. Námitku

stěžovatele stran porušení zásady presumpce neviny rovněž

nepovažuje za relevantní, neboť na odvolání tehdejšího

obžalovaného reagoval soud odvolací dalším dílčím dokazováním tak,

aby prokázal či vyvrátil tvrzení odvolatele. Na rozdíl od

stěžovatele neshledal odvolací soud žádný extrémní nesoulad mezi

obsahem jednotlivých důkazů a skutkovými zjištěními z nich

plynoucími, jakož ani extrémní nesoulad mezi těmito zjištěními

a právními závěry o ně se opírajícími, který by odůvodňoval

ingerenci Ústavního soudu. K námitce stěžovatele, že důkaz

videozáznamem z průmyslové kamery, v souvislosti s loupeží

u Benziny, a. s., měl provést sám odvolací soud, účastník uvedl,

že s tímto videozáznamem se soud seznámil v rámci přípravy na

veřejné zasedání. Pokud jde o námitky stěžovatele vůči úplnosti

a správnosti znaleckého posudku na jeho osobu z oboru

zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byly jím uplatněny v zásadě až

v rámci odvolacího řízení, ač nepochybně mohly být vzneseny ve

stadiích dřívějších (např. již při seznámení se s obsahem

vyšetřovacího spisu). Účastník připouští, že uvedená skutečnost

nemůže jít k tíži stěžovatele, na straně druhé však byla jeho

postupem do značné míry ztížena možnost znalců, kteří posudek

zpracovali, se k těmto námitkám vyjádřit. Námitky proti znaleckému

posudku nezazněly ani u hlavního líčení. V reakci na ústavní

stížnost v tomto bodě, tedy tvrzenou neznalost osoby stěžovatele

jedním ze znalců (MUDr. F. S.), vrchní soud vyžádal a ke svému

vyjádření připojil písemné stanovisko tohoto znalce a navrhl jeho

provedení jako důkazu v řízení před Ústavním soudem. Ve vztahu ke

škodě a stanovení její výše odkazuje účastník na odůvodnění

napadeného rozsudku.

Své vyjádření vrchní soud uzavírá návrhem, aby předmětná

ústavní stížnost byla z věcných důvodů buď odmítnuta jako

neopodstatněná, anebo po provedeném řízení zamítnuta.

Vrchní státní zástupce v Olomouci, v postavení vedlejšího

účastníka, ve svém vyjádření označil podanou ústavní stížnost za

nedůvodnou. Podle jeho mínění oba obecné soudy přesvědčivě

reagovaly na námitky stěžovatele, které uplatnil již v trestním

řízení, a s nimiž se vypořádaly ve svých rozsudcích. Zejména to

platí o hodnocení změn ve výpovědi jednoho ze spolupachatelů jako

účelových. Rovněž tak znalecké dokazování, zaměřené k osobě

stěžovatele jako pachatele loupeží, netrpělo podle vyjádření

vedlejšího účastníka vadami, které ústavní stížnost vytýká.

Námitce stran nedůvěry soudu stěžovateli pro jeho etnickou

příslušnost oponuje konstatováním, že v dané trestní věci nebyli

odsouzeni pouze Rómové.

Ostatní vedlejší účastníci, tzn. pojišťovny Kooperativa

a Allianz, využily práva, které jim dává § 28 odst. 2 zákona,

a svého procesního postavení se vzdaly. Fyzické osoby jakožto

poškozené se k návrhu na zahájení řízení nevyjádřily.

V replice k vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka zaujal

stěžovatel ústy svého advokáta následující stanovisko:

Nesouhlasí s důvody, které uvedl předseda senátu vrchního

soudu. Ohledně zjišťování zdravotního stavu stěžovatele setrvává

na tom, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví

psychiatrie, nebyl řádně zpracován. Odvolacímu soudu vytýká, že se

v tomto směru spokojil jen s vyjádřením zpracovatelů posudku.

Poukazuje na ve spise doložený fakt, že vyšetření stěžovatele

trvalo mnohem kratší dobu, než kterou účtovali znalci, a sice dobu

natolik krátkou, že to vzbuzuje důvodné pochyby o kvalitě posudku,

nehledě na skutečnost, že znalci neměli k dispozici zdravotní

dokumentaci stěžovatele z předcházející doby. Proto následoval

nový znalecký posudek, zaslaný Ústavnímu soudu jako doplnění

návrhu, k němuž jako k důkazu by mělo být přihlédnuto.

Dále trvá na své výhradě k důkazu videozáznamem v tom směru,

že jej tak, jak byl promítnut, tedy proveden v hlavním líčení,

z trestné činnosti neusvědčuje; předpokládá, že tento důkaz

provede sám Ústavní soud. Také vytýká účastníku ignorování

některých částí podané ústavní stížnosti (hodnocení zajištěné

krabičky od pout, zápočet daně z přidané hodnoty).

Vedlejšímu účastníku se v replice připomíná nepochopení

podstaty podané ústavní stížnosti, nakolik pouze konstatoval, že

ústavní stížnost jen zopakovala argumenty obhajoby stěžovatele

v trestním řízení, s nimiž se obecné soudy dostatečně vypořádaly,

včetně znaleckého zkoumání zdravotního stavu a stanovení výše

způsobené škody. Stěžovatel zdůrazňuje samostatné důvody své

ústavní stížnosti, jdoucí nad rámec dřívější obhajoby. K nim se

ovšem vedlejší účastník nevyjádřil. Domněnku o etnicky podbarvené

zaujatosti obecných soudů vůči osobě stěžovatele dokládá na

způsobu hodnocení důkazů v jeho neprospěch (změna svědecké

výpovědi, obal od pout, videozáznam).

Závěrem stěžovatel konstatuje, že obě vyjádření k jeho návrhu

důvody, o něž se opírá, nikterak nevyvracejí.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spis (ČVS:

MVV-421/557-98, sp. zn. 12 T 11/99) a dospěl k následujícím

závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

V souvislosti s útoky uvedenými v bodech 1. a 2. výrokové

části rozsudku vrchního soudu napadá ústavní stížnost způsob,

jakým bylo vedeno dokazování ohledně deliktní způsobilosti

stěžovatele. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví

psychiatrie a psychologie byl opřen podle jejího tvrzení o zcela

nedostatečné stěžovatelovo vyšetření, proto byly již v průběhu

trestního řízení navrhovány výslechy ošetřujících lékařů

stěžovatele, jakož i revizní znalecký posudek. Obojí obecné soudy

odmítly.

Z připojeného vyšetřovacího (ČVS: KVV-890/10-98) a soudníh

o spisu (sp. zn. 2 T 17/99) Ústavní soud zjistil, že prvostupňový

soud nevyhověl návrhu na slyšení svědka MUDr. P. z toho důvodu, že

z jeho lékařské dokumentace vycházeli již zpracovatelé znaleckého

posudku na stěžovatele (MUDr. M., MUDr. S.); č.l. 718, 723, 770

sv. II., č.l. 985, 1128 sv. III. Osobní výslech navrhovaného

svědka by tedy nepřinesl nic nového. Výslech MUDr. Sm. neprovedl

nalézací soud proto, že se měl týkat schopnosti stěžovatele

k výkonu vazby, což nebylo pro rozhodnutí ve věci podstatné, když

schopnost účasti na hlavním líčení stěžovatel nepostrádal.

Návrh na výslechy jmenovaných svědků opakoval stěžovatel

i v odvolání.

Nezávisle na tom doporučovali jejich výslech i sami

zpracovatelé předmětného znaleckého posudku ve vyjádření MUDr. F.

S. (č.l. 1185, sv. III.), zpracovaném na žádost předsedy

odvolacího senátu vrchního soudu, jehož rozhodnutí je předmětem

ústavní stížnosti.

Napadené rozhodnutí se o této skutečnosti zmiňuje na s. 25,

v souvislosti s odůvodněním, proč nebylo nutno vyhovět návrhům na

znalecké dokazování ve výše uvedeném směru. Vrchní soud zde

konstatuje, že neshledává potřebu provést další dokazování, ".a to

ani při písemném vyjádření MUDr. S., neboť hranice dokazování jsou

určovány potřebností dokazování nezbytného pro rozhodnutí orgánu

činného v trestním řízení, v daném případě soudu."

Výslovně reaguje též na návrh stěžovatele na revizní posudek,

vzhledem k tomu, že původní posudek nebyl údajně zpracován řádně.

Vrchní soud proto zdokumentoval fakta svědčící o tom, že

vyšetření stěžovatele oběma znalci proběhlo v náležitém čase

(č.l. 1182, 1185 sv. III.), ne tedy jak uváděla ústavní stížnost.

K tomu dále navrhuje vrchní soud jako účastník řízení listinný

důkaz, zmíněný výše, kde znalec MUDr. S. rovněž dokládá řádnost

zpracování znaleckého posudku na osobu stěžovatele (č.l. 45 a n.

sp. zn. II. ÚS 178/2000). Zde se popisuje ambulantní péče

poskytnutá stěžovateli v době od měsíce října 1996 do června

1997, nijak příčinně nesouvisející se skutky, pro něž byl

stěžovatel odsouzen napadeným rozsudkem vrchního soudu. Označeno

je též místo citace zdravotnické dokumentace, z níž bylo při

zpracování znaleckého posudku čerpáno, včetně dokumentace dalších

vyšetření, zhodnocených při podání předmětného posudku. Po celu

dobu zpracování znalecké expertizy byla znalcům k dispozici též

dokumentace ze sexuologického oddělení Fakultní nemocnice v Brně

- Bohunicích. Znalci též opakovaně konzultovali s ošetřujícím

lékařem stěžovatele, MUDr. M. P., jakož i s primářem

psychiatrického oddělení vězeňské nemocnice v Brně - Bohunicích,

MUDr. S.

Pokud vrchní soud odmítl návrh vyslechnout ošetřující lékaře

stěžovatele i poté, co totéž doporučili sami zpracovatelé

znaleckého posudku, který je stěžovatelem zpochybňován, potud

dostál liteře zákona, požadující, aby se soud v odůvodnění

vypořádal s obhajobou také v tom smyslu, proč nevyhověl návrhům na

provedení dalších důkazů (§ 125 tr. ř.).

Právní zástupce stěžovatele doplnil ústavní stížnost jím

vyžádaným "znaleckým posudkem" z oboru zdravotnictví, odvětví

psychiatrie - sexuologie (prof. MUDr. M. Z., DrSc.), byť procesně

použitelným jen jako listinný důkaz, (§ 106 tr. ř., za středníkem,

pokud by ještě probíhalo trestní stíhání, § 49, § 63 zákona,

§ 127 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.", pokud jde o stížnostní

řízení před Ústavním soudem).

Ten svými závěry staví do poněkud jiného světla procesní

znalecký posudek z trestního řízení vedeného proti stěžovateli.

Zatímco tento znalecký posudek konstatuje lehce, nepodstatně

sníženou ovládací schopnost stěžovatele, onen listinný důkaz

dospívá ke snížené ovládací schopnosti asi do poloviny.

Za daného stavu dokazování v řízení o ústavní stížnosti je

Ústavní soud toho názoru, že předložený listinný důkaz by mohl

dokumentovat nanejvýše zmenšenou příčetnost stěžovatele, to

v návaznosti na jeho účast na útocích uvedených pod bodem 1. a 2.

Z hlediska viny stěžovatele těmito útoky se ovšem v důsledku

tohoto listinného důkazu nic nemění. Pro závěr o trestní

odpovědnosti pachatele z pohledu jeho deliktní způsobilosti totiž

postačí kromě plné příčetnosti i pouhá příčetnost zmenšená. Jinou

je otázka trestání takového pachatele, kde zmenšená příčetnost jím

nezaviněná právně relevantní být může, resp. relevantní je (§ 24,

§ 32 tr. zák.). Takto však ústavní stížnost svůj předmět nestaví.

Stěžovatel dále namítá rozpory mezi výrokem o vině v bodě 1.

rozsudku krajského soudu a jeho odůvodněním.

Dikce výroku podle jeho mínění naznačuje, jako by i on sám

někoho nutil k vydání finanční hotovosti (viz slova: ".přinutili

se slovy, že se jedná o přepadení."). Naproti tomu z textu

odůvodnění na s. 5 vyplývá, že pistolí mířil a slova o přepadení

vyřkl jen jeden ze spolupachatelů, zatímco stěžovatel celou dobu

pouze stál u pultu.

Fakt, že zmíněná slova pronesl jen jeden ze spolupachatelů,

tedy ten, jenž zároveň hrozil pistolí, nemění ničeho na tom, že

svědka - prodavače u čerpací stanice ARAL - přinutili ve smyslu

znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže (§ 234 odst. 1 tr.

zák.) všichni v tom okamžiku na místě činu přítomní. Jak

stěžovatel, tak další ze spolupachatelů vnímali, co se v prodejně

děje a tím, že proti tomu nic nepodnikli, konkludentně společně

realizovali pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se

cizí věci; to také v rámci dokončení této loupeže uskutečnili,

když se o odcizené peníze podělili.

Naprosto shodná námitka stěžovatele se týkala i výroku o vině

pod bodem 2. a jeho neshody s odůvodněním.

Tvrzené rozpory mezi oběma částmi výroku o vině a jejich

odůvodněním jsou trestněprávně bezvýznamné. Nezakládají vadu

napadeného rozhodnutí, jež by měla spočívat v porušení § 125 tr.

ř.

V návaznosti na bod 2. výroku o vině napadá ústavní stížnost

nedostatečné zhodnocení důkazu, a sice videozáznamu z prodejny

čerpací stanice Benzina a. s.

Z protokolu o hlavním líčení před soudem prvního stupně

(č.l. 1068, sv. III.) vyplývá, že soud provedl podle § 213 odst.

2 tr. ř. per analogiam důkaz promítnutím tohoto videozáznamu

z kazety, přiložené ke spisu. Poté se k dotazu předsedy senátu

žádný z obžalovaných, tedy ani stěžovatel, k tomuto důkazu

nevyjádřil, tedy nevznesl námitky.

Účastník řízení, zastoupený předsedou senátu vrchního soudu,

v této souvislosti konstatoval, že odvolací soud se

s videozáznamem seznámil v rámci přípravy na veřejné zasedání.

V průběhu samotného veřejného zasedání předmětný důkaz již

neprováděl, neboť z tohoto důkazu vycházel tak, jak jej provedl

soud nalézací. Nakolik předmětný důkaz úzce souvisel se svědeckou

výpovědí Z. Č. (č.l. 1017-1018, sv. III.), natolik bylo důležité,

zda se oba důkazy shodovaly, či nikoliv. Po provedení obou těchto

důkazů k nim stěžovatel žádné připomínky neměl, rovněž ani jeho

obhájce. Podezření na rozpor mezi oběma těmito důkazy tedy

nevzniklo. Namítá-li se proto následně v ústavní stížnosti, že

soud nalézací se ve svém rozhodnutí o videozáznam vůbec neopíral,

ačkoliv jej v hlavním líčení provedl, a vycházel tudíž jen

z výpovědi jmenovaného svědka, nelze uvedený postup soudu hodnotit

jako rozporný s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Tak by tomu bylo pouze za předpokladu, že by mezi oběma

důkazy rozpor svědčící stěžovateli existoval, přičemž by na něj

obhajoba upozornila již v řízení před obecným soudem, avšak ten by

uvedenou námitku ignoroval a ve svém rozhodnutí by vycházel jen

z důkazu, svědčícího v neprospěch stěžovatele. To se však nestalo.

Vůči výroku o vině, týkajícímu se skutkového stavu věci

popsanému v bodě 3., stěžovatel namítá jeho nepřezkoumatelnost.

Postrádá důkazně podložené zjištění toho, kdo loupež vymyslel,

jaká byla role toho kterého obžalovaného a konečně zjištění toho,

jak se kdo na loupeži podílel.

Z výpovědí spoluobžalovaného P. Š. v přípravném řízení (č.l.

466, sv. II.) plyne závěr o nedostatečné subjektivní stránce

stěžovatele ve vztahu ke skutkovému stavu věci v bodě 3. Naproti

tomu z výpovědí spoluobžalovaného Z. K. jak v přípravném, tak

v soudním stadiu trestního řízení vyplývá naprostý opak. Jmenovaný

svědek posléze i tuto výpověď mění, a sice ve prospěch

stěžovatele, ovšem soud nalézací jí neuvěří z důvodů nejasnosti,

nelogičnosti této změny a přidržuje se jeho původních výpovědí.

Za tohoto stavu dokazování tu přetrvával podstatný rozpor ve

výpovědích obou spoluobžalovaných stran účasti, či neúčasti

stěžovatele na skutkovém stavu věci uvedeném v bodu 3. Sám

stěžovatel jakoukoliv účast na loupeži ve zlatnictví popíral.

Jak dokládá rozsudek nalézacího soudu (č.l. 1114, sv. III.),

krajský soud řešil tento rozpor tím, že vycházel jen z původních

výpovědí Z. K. před jejich změnou. Změnu ve výpovědi tohoto svědka

odmítl, jak uvedeno shora, a v důsledku toho se přiklonil

k výpovědi pro stěžovatele nepříznivé, z hlediska ostatních důkazů

hodnocené jako logické a nikoliv rozporné (č.l. 1122, sv. III.,

§ 2 odst. 6 tr. ř.).

Zjištění, z těchto důkazů dovozená stran skutkového stavu věci

uvedeného pod bodem 3., právně posoudily oba obecné soudy společně

s útoky uvedenými pod bodem 1. a 2. jako třetí dílčí útok v rámci

jediného skutku de iure, právně kvalifikovaného jako pokračující

trestný čin loupeže, spáchaný všemi zúčastněnými, tedy

i stěžovatelem, a to ve spolupachatelství (§ 9 odst. 2, § 234

odst. 1, odst. 3, § 89 odst. 3 tr. zák.). Skutečností zůstává, že

soudy odkaz na § 9 odst. 2 a § 89 odst. 3 tr. zák. v právní

kvalifikaci skutku, ve výrokové části svých rozsudků, v souladu

s praxí Nejvyššího soudu neuvedly, ačkoliv v odůvodnění zmiňovány

jsou (č.l. 1122-1123, sv. III.), přitom jim to ukládá § 120 odst.

1 písm. c), odst. 3 tr. ř.

Pokračováním v trestném činu, podle § 89 odst. 3 tr. zák., se

rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené

jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného

činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení

a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Podle konstantní judikatury jednou ze základních podmínek

pokračování v trestném činu je, že pachatel (spolupachatel)

dílčími útoky uskutečňuje ten samý trestný čin. Nemůže být proto

součástí pokračování v trestném činu spáchaného formou

pachatelství (spolupachatelství) i útok, jímž pachatel naplňuje

znaky pouhého účastenství. U pachatele (spolupachatele)

a u účastníka nejde o totožné jednání uvedené ve (stejné) skutkové

podstatě trestného činu, proto útok naplňující znaky účastenství

nemůže být dílčím útokem pokračujícího trestného činu spáchaného

formou pachatelství (spolupachatelství) /Sb. rozh. tr. č.

22/1990, Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář.

3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, s. 523-524.).

V jednání stěžovatele, popsaném pod bodem 3. ve výroku obou

rozhodnutí, jakož i v odůvodněních, lze podle názoru Ústavního

soudu spatřovat nanejvýše pomoc k loupeži jako k hlavnímu

trestnému činu obou spolupachatelů, ve smyslu § 10 odst. 1 písm.

c) tr. zák., nikoliv však spolupachatelství této loupeže, podle

§ 9 odst. 2 tr. zák.

Tuto právně kvalifikační variantu zvažoval i soud nalézací

(č.l. 1122 - 1123, sv. III.), nicméně nakonec se přiklonil

k závěru o spolupachatelství všech tří zúčastněných i v případě

loupeže ve zlatnictví, ač to neopřel o žádný konkrétní právní

argument (č.l. 1123, sv. III).

Daný právní závěr procesní soud učinil vzdor tomu, že pomoc

jako forma účastenství nemůže naplnit "skutkovou podstatu"

spolupachatelství, tedy zároveň stále "stejnou skutkovou

podstatu", jak požaduje legální definice pokračování.

V rozporu s ní, jakož i v rozporu s citovaným judikátem,

posoudily pak oba obecné soudy skutkový stav věci uvedený pod

bodem 3. jako jeden z dílčích útoků pokračující společně spáchané

loupeže. Správně se však jednalo o samostatný skutek stěžovatele,

právně spočívající v pouhém účastenství v užším smyslu ve formě

pomoci, a to na hlavním trestném činu loupeže, spáchaném

zbývajícími spolupachateli. I kdyby onen třetí případ byl pokryt

ze strany stěžovatele subjektivně, nestačilo by to pro závěr

o pokračování, a sice z výše uvedených objektivních důvodů, resp.

překážek.

Právní kvalifikaci pouhé "pomoci" k trestnému činu jako

"spolupachatelství" na něm, nemůže odůvodnit ani v jádru chybná

konstantní judikatura obecných soudů, která takovouto "extenzi",

lépe řečeno "analogii legis" připouští (srov. např. č. 1/1980, č.

6/1993, č. 12/1994, 18/1994 a č. 23/1994 Sb. rozh. tr.).

Pokud by stěžovatel převzal od zbývajících spolupachatelů

dokonanou a dokončenou jejich loupeží získané cennosti k prodeji,

mohlo by jít v jeho případě nanejvýše zase jen o pomoc, a sice

jako realizaci takovéto pomoci, slíbené předem hlavním

spolupachatelům (pomoc psychická a její následné uskutečnění).

Pro evidentní nedostatek přinejmenším jednoho ze znaků

objektivní stránky "pokračování" (tj. "naplňování stejné skutkové

podstaty trestného činu") nebylo možné výše uvedený právní závěr

učinit, nehledě na zpochybněnou i subjektivní stránku samotného

tohoto účastenství, v důsledku již popsaných rozporů ve výpovědích

spoluobžalovaných.

Námitky ústavní stížnosti vůči správnosti vyčíslení škody,

způsobené trestnou činností popsanou v bodu 3. výroku napadeného

rozsudku, míří proti způsobu, jakým odvolací soud k výši této

škody dospěl. Zejména se mu vytýká zápočet daně z přidané hodnoty.

Vrchní soud v napadeném rozsudku k tomu předně uvedl, že

podmínky pro přibrání znalce ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř., jak

navrhoval stěžovatel i oba spoluodsouzení, neshledává. Nevyhovění

návrhu na znalecké dokazování v tomto směru vrchní soud zdůvodnil

poukazem na skutečnost, že charakter a rozsah odcizených šperků

nebyl zpochybněn. Naopak, příslušné svědecké výpovědi jedno

i druhé dostatečně zdokumentovaly. Tomuto závěru obecného soudu

nelze ničeho vytýkat.

Jmenovaný soud odmítl taktéž návrhy na revizní znalecký

posudek ke stanovení hodnoty odcizených šperků, přestože

v průběhu odvolacího řízení předložil obhájce jednoho ze

spoluodsouzených znalecký posudek, jenž stanovil hodnotu

odcizených šperků odlišně, tj. výhodněji pro obžalované. Obhajobou

předložený posudek hodnotil vrchní soud jako listinný důkaz

s poukazem na to, že znalkyně, která jej vypracovala, nebyla

poučena orgánem činným v trestním řízení ve smyslu § 106 tr. ř. za

středníkem, což pro odmítnutí tohoto důkazu nebylo zase až tak

podstatné. Co ovšem podstatné bylo, a o co oprávněně opřel vrchní

soud odmítnutí tohoto důkazu obhajoby, byla nedostatečnost

předloženého "znaleckého posudku" (č.l. 1235 - 1241, sv. III.),

jenž nebyl ničím jiným, než přepisem seznamu odcizených šperků

s oceněním, aniž by bylo přesněji uvedeno, na základě jakých

skutečností znalkyně stanovila ceny jednotlivých položek. Proto

obecné soudy oprávněně vycházely ze znaleckého posudku, o který se

opíral soud prvního stupně.

Konečně ani zmíněná stěžovatelova výtka stran započtení daně

z přidané hodnoty do celkové výše škody není důvodná. Vracela-li

by se totiž za normálních okolností tato daň poškozenému, tj.

klenotníkovi, po prodeji šperku, jak uvádí sama ústavní stížnost,

logicky ji nikdo poškozenému nevrátí poté, co jeho šperky byly

odcizeny v důsledku loupeže, a to ani pojišťovna, která takto:

způsobenou škodu likvidovala a daň z přidané hodnoty nezapočetla.

Obecné soudy se proto v uvedeném směru nedopustily žádného

pochybení.

Chyba se ovšem stala potud, pokud skutkový stav věci uvedený

pod bodem 3. výroku napadeného rozsudku, spojený s jinak správně

stanovenou škodou, byl, jak rozvedeno výše, zahrnut do pokračující

trestné činnosti v rozsahu všech tří útoků, a to i v případě

stěžovatele. Uplatněním zásady kumulace škod u pokračujících

majetkových deliktů se tak ve vztahu k němu ustálila celková výše

škody v rozsahu dílčích škod, plynoucích z dílčích útoků ne pouze

v rozsahu 1. a 2., nýbrž nesprávně i v rozsahu 3. útoku.

III.

Pokud ústavní stížnost namítala porušení Listiny v jejím čl.

36 odst. 1, čl. 40 odst. 2, jakož i čl. 6 odst. 1, 2, 3, písm. d)

Úmluvy, jež zaručují podle názoru stěžovatele právo na spravedlivý

proces, nelze jí přisvědčit. Ústavní soud v postupu obecných soudů

z tohoto hlediska nezjistil právní pochybení, jež by dosahovala do

ústavní roviny, vymezené citovanými ustanoveními.

Stejně tak Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele na porušení

čl. 24 Listiny, zaručujícího zákaz diskriminace vzhledem

k příslušnosti ke kterékoliv národnostní nebo etnické menšině.

V tomto směru nebyly v řízení o ústavní stížnosti presentovány

odpovídající důkazy.

Naproti tomu v trestněprávní kvalifikaci skutku uvedeného

v bodu 3. napadeného rozhodnutí, kdy namísto pomoci k trestnému

činu byl stěžovatel uznán vinným a potrestán jako jeho

spolupachatel, navíc spolupachatel deliktu pokračujícího,

v rozsahu všech tří bodů skutkového stavu věci dle napadeného

rozhodnutí, spatřuje Ústavní soud výrazný rozpor mezi skutkovými

zjištěními obecných soudů na straně jedné a právními závěry na

jejich základě učiněnými na straně druhé.

Tento rozpor je srovnatelný s posouzením skutku jako

trestného činu, ačkoliv jeho znaky pachatel svým jednáním

nenaplnil vůbec, resp. ne všechny, obligatorně vyžadované zákonem.

Jde tu o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními

a právními závěry z nich plynoucími, jak již Ústavní soud

opakovaně judikoval (viz např. III. ÚS 205/97).

V této souvislosti musí Ústavní soud konstatovat, že extrémně

"extenzívní" výklad a aplikace § 9 odst. 2 tr. zák.

o spolupachatelství, na jednání stěžovatele, které bylo jen

pomocí, vybočuje z hranic jinak v trestním právu přípustného

rozšiřujícího výkladu (při respektování zásady "criminalia sunt

restringenda", trestní zákony je nutno vykládat zásadně

restriktivně).

Zjištěné vybočení je natolik výrazné, že se jedná ve

skutečnosti již o analogii legis. Nehledě na její nepřípustnost už

vzhledem k tomu, že její cestou nebylo nutné vyplňovat zákonnou

mezeru, protože § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. pomoc upravuje, jde

o analogii nepřípustnou především z toho důvodu, že je k tíži

pachatele (stěžovatele).

Takovýmto postupem byl tedy dotčen čl. 39 Listiny,

zakotvující ústavní princip legality trestního práva hmotného

(nullum crimen, nulla poena sine lege scripta) a z něho plynoucí

zákaz analogie trestního zákona v neprospěch pachatele.

Na základě provedeného rozboru (část II. a III. odůvodnění

tohoto nálezu) dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní

stížnosti je nutno v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona

vyhovět.

Bylo-li ústavní stížnosti fyzické osoby vyhověno, nezbylo

Ústavnímu soudu než podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona rozsudek

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 1 To 179/99

v celém rozsahu ve vztahu k navrhovateli zrušit.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 19. prosince 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru