Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 177/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.177.15.1
Datum podání19.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 7 odst.3

99/1963 Sb., § 172 odst.1, § 174a odst.2, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 177/15 ze dne 10. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Mackové, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem Lidická 51, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. 10. 2014, č. j. 69 Co 412/2014-15, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1; čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením o stěžovatelkou podaném odvolání, směřujícím proti výroku II. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2014, č. j. EPR 146058/2014-4, kterým jí uložil povinnost uhradit žalobkyni (obchodní společnosti EOS Investment Česká republika, s. r. o.) náklady řízení ve výši 5.119 Kč, rozhodl tak, že předmětný výrok II. elektronického platebního rozkazu okresního soudu změnil, když stěžovatelce nově uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 4.514 Kč. Dále pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

3. Krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení konstatoval, že okresní soud rozhodl správně o základu povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení v souladu s ustanovením § 172 odst. 1 věta druhá ve spojení s ustanoveními § 174a odst. 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), z nichž plyne povinnost v řízení neúspěšného účastníka nahradit plně úspěšnému účastníkovi náklady řízení v celém rozsahu. Stejně tak okresní soud dle názoru krajského soudu při určení výše náhrady nákladů řízení správně postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), avšak "vadně přiznal právnímu zástupci žalobkyně na nákladech právního zastoupení odměnu za 3 úkony právní služby po 1.000 Kč (§ 7 bod 3 vyhlášky)", když, na rozdíl od okresního soudu, v předmětné věci žalobkyní učiněný úkon v podobě výzvy k plnění (předžalobní upomínky) považoval za "jednoduchou výzvu k plnění, a za tento úkon právní služby náleží odměna jen ve výši 1/2 dle ustanovení § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu", nikoliv tedy za "výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem" ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a proto předmětnou částku na náhradu nákladů řízení, uloženou stěžovatelce k povinnosti uhradit, přiměřeně snížil.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení krajského soudu trpí vadou nepřezkoumatelnosti, když se krajský soud (údajně v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu ve vztahu k problematice dodržování principů spravedlivého procesu v rozhodovací činnosti obecných soudů) dostatečně nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, v nichž zejména namítala "fiktivní" právní zastoupení žalobkyně a kdy veškeré tvrzené úkony právní služby v tomto případě nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., což v odvolání podložila odkazem na právní závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 [N 68/64 SbNU 767 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz)].

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Stěžovatelka svou argumentaci v ústavní stížnosti zaměřuje toliko na jeden aspekt rozhodování obecných soudů, a to zda výše náhrady nákladů řízení, která jí byla uložena elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Olomouci k povinnosti uhradit, nebyla nepřiměřená a nepředstavuje spíše žalobkyní účelově generovaný zisk "paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, které významně převyšují skutečně vynaložené náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva", což by dle názoru Ústavního soudu, přijatého v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 (zejména bod 27), nebylo možné označit za účelně vynaložené náklady k uplatňování či bránění práva. S uvedeným hodnocením stěžovatelky se Ústavní soud nicméně neztotožňuje.

7. Z judikatury Ústavního soudu totiž plyne, že otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či překvapivosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014), nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu. V nyní projednávané věci však Ústavní soud důvody opodstatňující jeho zásah neshledal, a to i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k nákladům řízení, jejichž předmětem jsou právě tzv. bagatelní částky (pohledávky), kam se řadí i výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3923/11. Ústavní soud se v něm zabýval přiměřeností výše náhrady nákladů řízení v případech tzv. formulářových žalob, přičemž vymezil obecná kritéria, která by měla být obecnými soudy v těchto případech při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení zohledněna. "Výše přiznané náhrady nákladů má obecně kompenzovat účelně vynaložené náklady účastníka řízení při úspěšném uplatnění či bránění práva. V řízeních o formulářových žalobách jsou tyto náklady podstatně nižší, než u běžných žalob, neboť úkony právní služby jsou poskytnuty v zásadě jen při podání první formulářové žaloby. Obecné soudy by tak měly určit výši odměny za zastupování advokátem s ohledem na princip proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů." V daném případě pak konkrétní náhradu nákladů řízení ve výši jednonásobku vymáhané jistiny považoval Ústavní soud za odpovídající.

8. K těmto právním závěrům se Ústavní soud následně ve své judikatuře opakovaně přihlásil [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61); či nález sp. zn. IV. ÚS 3678/12 ze dne 18. 12. 2013, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2979/12 ze dne 7. 5. 2013, či usnesení sp. zn. I. ÚS 2747/13 ze dne 16. 10. 2014], a to i v případech, kdy nešlo o ústavní stížnost žalobce nespokojeného s přiznanou výší náhrady nákladů řízení (jako tomu bylo ve výše citovaném nálezu), nýbrž jednalo se o ústavní stížnosti žalovaných, kteří se domáhali ochrany svých základních práv s tím, že jim obecné soudy uložily uhradit nepřiměřeně vysokou náhradu nákladů řízení, tedy o osoby v obdobné situaci jako stěžovatelka v nyní posuzované ústavní stížnosti. Tak tomu bylo kupříkladu i v nálezu sp. zn. I. ÚS 1956/12 ze dne 13. 3. 2014, v němž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele, kterému bylo elektronickým platebním rozkazem uloženo, aby zaplatil společnosti, na kterou byla převedena pohledávka za nesplacené jízdné a přirážku, částku ve výši 968 Kč (přepravné a přirážka) a aby žalobkyni zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 6.920 Kč, přičemž konstatoval, že "návrh na zahájení řízení o vydání elektronického platebního rozkazu byl podán v podobě formulářové žaloby a jednalo se o pohledávku ze smlouvy o přepravě, tedy spotřebitelské smlouvy. O náhradě nákladů řízení, jejíž výše převyšovala vymáhanou částku více než sedmkrát, pak bylo rozhodnuto pouze na základě skutečnosti, že žalobce měl úspěch ve věci, aniž by bylo přihlédnuto ke kontextu jednání žalobce a žalovaného, tedy ke skutečně vynaloženým nákladům řízení. Soudy tak při rozhodování nepřihlédly k výše zmíněným principům a v důsledku toho porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny."

9. Nyní projednávaný případ stěžovatelky se nicméně dle názoru Ústavního soudu od uvedené věci v mnoha aspektech podstatně odlišuje, když společnými zůstávají pouze skutečnosti, že žalovaná částka ve výši 2.303 Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně) představuje tzv. bagatelní částku ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. (tj. peněžité plnění nepřevyšující částku 10.000 Kč), a že byla okresním soudem přiznána ve formě elektronického platebního rozkazu, tedy ve formě rozhodnutí vydávaného na základě návrhu podávaného na standardizovaném formuláři. Na rozdíl od věci, posuzované v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1956/12, kde výše částky náhrady nákladů řízení přesahovala žalovanou částku více než sedmkrát, totiž v nyní projednávaném případě byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit na nákladech řízení původně částku 5.119 Kč, která byla nadto k jejímu odvolání krajským soudem snížena na částku 4.514 Kč, tedy na částku nepředstavující ani jednonásobek žalované částky (jistiny), tj. na částku, kterou Ústavní soud ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ústavně aproboval jako částku obecně korespondující s principem proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení.

10. Ústavní soud tak v nyní projednávaném případě stěžovatelky neshledal žádné okolnosti, které by naznačovaly nepřiměřenost částky náhrady nákladů řízení, uložené stěžovatelce k úhradě, neboť ani ze samotné výše přisouzené částky není zřejmé, že by se vymykala závěrům, přijatým Ústavním soudem v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 a posléze konkretizovaných v jeho navazující judikatuře. V pouhé skutečnosti, že částka náhrady nákladů byla vyšší (nikoli však excesivně), než výše žalované částky přiznané elektronickým platebním rozkazem, nelze bez dalšího spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, jak stěžovatelka namítala již v odvolání proti elektronickému platebnímu rozkazu okresního soudu a následně i v ústavní stížnosti.

11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru