Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1769/13 #1Nález ÚS ze dne 07.05.2014Náležité odůvodnění a předvídatelnost soudního rozhodování

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
prá... více
Věcný rejstříkodůvodnění
úrok z prodlení
Nájem
nájemné
pokuta/smluvní
neplatnost/absolutní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 79/73 SbNU 397
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.1769.13.1
Datum vyhlášení20.05.2014
Datum podání03.06.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 544, § 517 odst.2, § 545

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhodnutí obecného soudu zatížené nepředvídatelným výkladem podústavního práva, které je v rozporu s ustálenou judikaturou a neopatřené jakoukoli argumentací je projevem nepřípustné libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, což vede k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. května 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výrok III a na něm závislé výroky IV a V rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2013, č. j. 16 Co 329/2011-131, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelka (žalobkyně) uplatňovala v řízení před obecnými soudy vůči žalovanému svůj nárok na dlužné nájemné, smluvně dohodnutou sankci a zákonný úrok z prodlení. Zatímco nalézací soud její žalobě vyhověl v celém rozsahu, odvolací (krajský) soud zamítl její žalobu ohledně částky odpovídající smluvně ujednané sankci (výrok III rozsudku). Svůj právní závěr odůvodnil tak, že smluvní ujednání ohledně sankce za prodlení s úhradou nájemného ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení je absolutně neplatné z hlediska § 39 občanského zákoníku. Dále uvedl, že žalobkyně požaduje za jedno a to samé porušení povinnosti žalovaným dvojí sankci, a to jednak zákonný úrok z prodlení a současně i dohodnutou sankci. Takovéto ujednání je možno za rozporné s dobrými mravy, neboť je nepřípustné, aby smluvní strana byla za porušení téže povinnosti sankcionována několika způsoby zároveň.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že krajský soud svým rozhodnutím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.

Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí bez dalšího uzavřel, že smluvní ujednání ohledně sankce za prodlení s úhradou nájemného ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení je absolutně neplatné z hlediska § 39 občanského zákoníku pro jeho rozpor se zákonem. Zároveň považuje za rozporné s dobrými mravy, aby smluvní strana byla za porušení téže povinnosti sankcionována několika způsoby zároveň. Krajský soud tedy nezpochybňuje jako rozpornou s dobrými mravy konkrétní výši smluvní pokuty, ale její samotnou existenci vedle zákonných úroků z prodlení. Z konstantní a dlouhodobé rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je přitom zřejmé, že souběh smluvní pokuty a úroků z prodlení je možný a přípustný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 29 Cdo 969/99, ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 47/2002, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, ze dne 28. 1. 2010, 33 Cdo 2776/2008, ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1750/2010). Navíc krajský soud odchýlení se od konstantní judikatury nijak nezdůvodnil, přičemž v odůvodnění není vůbec přítomna jakákoli argumentace, která by povahu zmíněné sankce jakožto smluvní pokuty zpochybňovala.

Ústavní soud konstatoval, že krajský soud výrokem III napadeného rozhodnutí, kterým částečně zamítl žalobu stěžovatelky s odůvodněním shora zmíněným, zcela vybočil z mezí jasného a judikatorně ustáleného výkladu podústavního práva. Svým závěrem o apriorní nemožnosti souběhu smluvně stanovené sankce (smluvní pokuty) a zákonných úroků z prodlení rozhodl v přímém rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, aniž by se s existující judikaturou jakkoli argumentačně vypořádal, či ji vůbec v rozhodnutí zmínil.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud zrušil nejen výrok III napadeného rozsudku krajského soudu, ale i související nákladové výroky IV a V, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Milada Tomková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1769/13 ze dne 7. 5. 2014

N 79/73 SbNU 397

Náležité odůvodnění a předvídatelnost soudního rozhodování

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 7. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1769/13 ve věci ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Nové Město, 128 00, Praha 2, jednající Mgr. Evou Slabotinskou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2013 č. j. 16 Co 329/2011-131, kterým byla v druhém stupni zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 38 502 Kč, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Bc. Martina Valy jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výrokem III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2013 č. j. 16 Co 329/2011-131 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok III a na něm závislé výroky IV a V rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2013 č. j. 16 Co 329/2011-131 se ruší.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 6. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhá zrušení několika výroků v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně.

2. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem, konkrétně jeho výrokem III a s ním souvisejícími výroky IV a V, došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s ním úzce souvisejícího zákazu svévole či libovůle a zásady rovnosti zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny.

3. Ústavní soud si vyžádal spis, ze kterého zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka uplatňovala u obecných soudů nárok vycházející ze smlouvy o pronájmu pozemku uzavřené dne 26. 3. 1997 mezi stěžovatelkou (v řízení před obecnými soudy žalobkyní) jako pronajímatelem a vedlejším účastníkem (v řízení před obecnými soudy žalovaným) jako nájemcem. Nájemní vztah byl sjednán na dobu neurčitou od 1. 4. 1997 s tříměsíční výpovědní lhůtou. Vedlejší účastník se jako nájemce ve smlouvě mimo jiné zavázal hradit sjednané nájemné a pro případ, že by nájemné nebylo hrazeno řádně a včas, byla mezi účastníky v čl. IV nájemní smlouvy sjednána "sankce za prodlení s úhradou nájemného" ve výši 0,1 % z dlužného nájemného za každý den prodlení. Nájemní vztah byl ukončen výpovědí, přičemž výpovědní doba uplynula dnem 31. 1. 2008.

4. Jelikož vedlejší účastník nehradil sjednané nájemné řádně a včas, uplatnila stěžovatelka po vedlejším účastníku žalobou nárok na dlužné nájemné a současně i nárok na smluvně dohodnutou sankci, kterou stěžovatelka označuje za smluvní pokutu. Celkem byla smluvně dohodnutá sankce vyčíslena částkou 38 502 Kč. Stěžovatelka zároveň uplatnila i nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 517 odst. 2 občanského zákoníku.

5. Městský soud v Brně jako soud nalézací rozhodl rozsudkem č. j. 29 C 149/2003-74 ze dne 2. 9. 2008 o žalobě o zaplacení částky 54 446 Kč s příslušenstvím tak, že "žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 54 446 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 5 099 Kč za dobu od 1. 5. 2000 do zaplacení, s 8% úrokem z prodlení z částky 5 298 Kč za dobu od 1. 5. 2001 do zaplacení, s 5,5% úrokem z prodlení z částky 5 547 Kč za dobu od 1. 5. 2002 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku" (výrok I). Výroky II až IV se týkaly nákladů řízení. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále též jen "krajský soud") potom ve výroku I řízení zastavil do částky 15 944 Kč, neboť žaloba byla z důvodu uhrazení této částky vzata zpět. Dále ve výroku II potvrdil rozsudek nalézacího soudu "v části napadeného výroku I týkající se úroků z prodlení". Ve výroku III, který je napadán ústavní stížností, pak změnil rozsudek soudu nalézacího tak, že se žaloba co do částky 38 502 Kč zamítá. Další ústavní stížností napadané výroky odvolacího soudu IV a V se týkaly nákladů řízení.

6. Zatímco nalézací soud žalobě vyhověl v plném rozsahu, odvolací soud zamítl žalobu co do částky odpovídající smluvně ujednané sankci.

7. Krajský soud svůj právní závěr zdůvodnil tak, že smluvní ujednání ohledně sankce za prodlení s úhradou nájemného ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení je absolutně neplatné z hlediska § 39 občanského zákoníku pro jeho rozpor se zákonem, a sice s § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Jak dále krajský soud uvádí, žalobce totiž za jedno a to samé porušení povinnosti žalovaným požaduje dvojí sankci, a to jednak zákonný úrok z prodlení a současně i dohodnutou sankci spočívající ve výši 0,1 % z dlužného nájemného za každý den prodlení s úhradou nájemného. Takovéto ujednání je možno dle krajského soudu považovat i za rozporné s dobrými mravy, neboť je nepřípustné, aby smluvní strana byla za porušení téže povinnosti sankcionována několika způsoby zároveň. Pokud jde o povahu zmíněné sankce, krajský soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že "žalobce (...) nárokoval (...) jak zákonný úrok z prodlení, tak i další sankci za stejné prodlení (...), kterou v žalobě nazývá smluvní pokuta".

8. Stěžovatelka uvedené závěry krajského soudu zpochybňuje odkazy na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Svá tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces a porušení rovnosti účastníků řízení opírá o následující argumenty: Krajský soud tím, že bez jakékoliv odpovídající argumentace odmítl konsolidovanou judikaturu, odepřel stěžovatelce soudní ochranu v rozsahu, v jakém ji podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu mohla očekávat. Krajský soud dále nerespektoval princip autonomie vůle, jenž ve smyslu judikatury Ústavního soudu také požívá ústavní ochrany, neboť nerespektoval svobodně vyjádřenou vůli obou účastníků smlouvy. Nebylo dále naplněno legitimní očekávání stěžovatelky, že bude postupováno jednotně, neboť existuje odpovídající právní úprava a na ni aplikovatelná přiléhavá judikatura. V dané souvislosti stěžovatelka poukazuje i na to, že krajský soud před vydáním svého rozhodnutí neseznámil stěžovatelku se svým (jiným) právním náhledem na věc, takže stěžovatelka nemohla ještě před vydáním rozhodnutí ve věci samé argumentovat a poukázat na onu zákonnou úpravu institutů smluvní pokuty a úroků z prodlení, jejich možný souběh a k tomu doplnit i přiléhavou judikaturu. Stěžovatelka vycházela z toho, že z právního hlediska je možný souběh nároku na smluvní pokuty i úroků z prodlení judikatorně natolik ustálen a již vyřešen, že není třeba ho připomínat a příslušný soud o tomto poučovat či ho na to dokonce upozorňovat. Navíc, jak dále uvádí stěžovatelka, za situace, kdy několik měsíců předtím jí jiný senát téhož soudu tentýž nárok na smluvní pokutu a současně i na úroky z prodlení přiznal, přičemž odkazuje na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2009 č. j. 18 C 150/2005-97 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2012 č. j. 37 Co 225/2010-129. Dále stěžovatelka upozorňuje na zcela nedostatečné odůvodnění právního závěru krajského soudu, který se omezil na pouhé konstatování nemožnosti souběhu nároku na smluvní pokutu a úroků z prodlení a z toho dovozovanou absolutní neplatnost právního úkonu v části týkající se ujednání o smluvní pokutě. Pokud se obecný soud v napadeném rozhodnutí zcela odchýlil od příslušné zákonné úpravy i konstantní judikatury, měl se dle stěžovatelky náležitě vypořádat s tím, proč zaujal zcela jiný právní názor. V uvedeném postupu shledává stěžovatelka prvky "jurisdikční libovůle". Stěžovatelka uzavírá, že krajský soud jí odepřel právo na poskytnutí soudní ochrany v takovém rozsahu, jak ve skutkově obdobných případech již byla přiznána, a zejména pak v takovém rozsahu, v jakém ji podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu bylo lze očekávat, vystoupil z mezí ustáleného výkladu a aplikace právní normy, aniž by pro to podal rozumné a přesvědčivé důvody, čímž se dle stěžovatelky dopustil interpretačního excesu, způsobilého zasáhnout do základních práv stěžovatelky jako účastníka řízení.

9. Ačkoli jde v daném sporu o částku nedosahující výše 50 000 Kč, tedy svým způsobem o bagatelní spor, má dle názoru stěžovatelky tento spor přesah do ústavněprávní roviny, a to právě porušením zmíněných ústavně zaručených práv a zásad, proti čemuž je stěžovatelka, hospodařící s majetkem státu, povinna dbát toho, aby nedocházelo ke snižování tohoto majetku či výnosu z něho, a je proto nucena se bránit.

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení, přičemž konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a po vyčerpání všech procesních prostředků ochrany práv. Vzhledem k tomu, že dovolání není s ohledem na výši sporné částky v dané věci přípustné, nelze se tvrzenému porušení ústavně zaručených práv bránit jinak než ústavní stížností.

11. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno. Za předsedkyni senátu 16 Co JUDr. Vladimíru Pospíšilovou zaslal vyjádření v zastoupení JUDr. Pavel Holzbauer, člen senátu 16 Co. Ve vyjádření uvádí, že odvolací senát nepovažuje námitky uvedené v ústavní stížnosti za relevantní. Nejen v písemném odůvodnění svého výše citovaného rozsudku, ale i v jeho ústním odůvodnění učiněném bezprostředně po jeho vyhlášení odvolací soud zdůraznil, že výše uvedené ujednání obsažené v článku IV nájemní smlouvy neposoudil a nepovažoval za řádné a platné ujednání o smluvní pokutě ve smyslu ustanovení § 544 občanského zákoníku, nýbrž za jakousi blíže nespecifikovanou, nejasnou a neurčitou majetkovou sankci za prodlení s úhradou nájemného. Odvolací soud se v tomto neztotožnil s tvrzením a názorem stěžovatele ani soudu prvního stupně, že by ujednání v článku IV nájemní smlouvy mělo být sjednáním smluvní pokuty. Právě proto, že odvolací soud toto ujednání za smluvní pokutu nepovažoval, bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku pod bodem III rozsudku Krajského soudu v Brně uvedeno a v odůvodnění na str. 4 a 5 blíže zdůvodněno. Odvolací soud uzavírá, že nemá k této věci více co uvést, v podrobnostech proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.

12. Ústavní stížnost byla zaslána též vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému ve sporu před obecnými soudy), který se ve stanovené lhůtě ke stížnosti nevyjádřil.

13. Vyjádření krajského soudu bylo zasláno stěžovatelce k případné replice. V replice stěžovatelka setrvává na shora předestřené argumentaci. Stěžovatelka podanou argumentaci krajského soudu zcela odmítá, neboť ji považuje za nepřípadnou a zavádějící, vyslovuje podiv nad podanou argumentací odvolacího soudu, který nyní poukazuje na právní závěry, které v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec neuváděl. Stěžovatelka se o těchto závěrech dozvídá až nyní z vyjádření odvolacího soudu, které jí bylo předloženo. Stěžovatelka setrvává na svém stanovisku, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv. Dle názoru stěžovatelky není z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vůbec zřejmé, že by odvolací soud sjednanou sankci právně posoudil a zhodnotil tak, že ji nepovažuje za řádné a platné ujednání o smluvní pokutě, nýbrž za jakousi blíže nespecifikovanou, nejasnou a neurčitou majetkovou sankci za prodlení s úhradou nájemného, jak se nyní snaží tvrdit a zdůvodňovat vzhledem k podané argumentaci ze strany stěžovatelky. K tomu, že by nešlo o platné ujednání o smluvní pokutě, se odvolací soud vůbec nevyjadřoval, z tohoto pohledu nárok stěžovatelky neposuzoval a nehodnotil, což je zcela patrné z odůvodnění jeho rozhodnutí, neboť v jeho textu není ani zmínka o ustanovení § 544 občanského zákoníku, které je právě tím zákonným ustanovením upravujícím institut smluvní pokuty. Naopak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je jednoznačně seznatelný právní názor, že za jedno a to samé porušení povinnosti ze strany žalovaného (vedlejšího účastníka) nelze požadovat dvojí sankci. Pokud nyní odvolací soud odůvodnění svého rozhodnutí vykládá jinak, než vyplývá přímo z jeho textu (psaného), je takový postup vykazující prvky libovůle zcela nepřípustný. V dané souvislosti stěžovatelka poukazuje i na to, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Stěžovatelka dále znovu upozorňuje na přesah napadeného rozhodnutí mimo rámec tohoto sporu a dokládá jiná rozhodnutí téhož soudu, kde mezi týmiž účastníky na základě stejného smluvního ustanovení došel soud k opačnému závěru, pokud šlo o jinou (další) dobu prodlení, resp. další dlužné nájemné za jiné roky nájmu. Dle stěžovatelky tak vzniká "zcela absurdní právní situace", kdy po nějakou dobu prodlení z dlužného nájemného má stěžovatelka nárok na smluvní pokutu, avšak za jinou dobu prodlení z dlužného nájemného tento nárok nemá, přestože je nárok hodnocen ve vztahu ke stejnému smluvnímu ujednání.

14. Ústavní soud nenařizoval ústní jednání, neboť s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nebylo možno od ústního jednání očekávat další objasnění věci ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.

15. Po zvážení všech okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

16. Ústavní soud není povolán k výkladu podústavního práva, tudíž posouzení možného souběhu smluvní pokuty a zákonných úroků z prodlení je věcí soudů obecných. Stejně tak je věcí Nejvyššího soudu, nikoli Ústavního soudu, sjednocovat judikaturu k otázkám výkladu podústavního práva, včetně otázky možnosti či nemožnosti souběhu smluvní pokuty a zákonných úroků z prodlení. Existuje-li však již ustálený a jasný výklad podústavního práva, nabývá svévolné a nezdůvodněné odchýlení se od tohoto výkladu nutně též ústavněprávní dimenze v podobě ochrany práva na spravedlivý proces související jak s předvídatelností rozhodování orgánů veřejné moci, tak s principem rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud tedy bude ingerovat do činnosti obecné justice v situaci, kdy nesprávná interpretace podústavního práva vede k porušení ústavně zaručených práv účastníků řízení před obecnými soudy. Ústavní právo na spravedlivý proces, resp. právo na rovnost účastníků řízení může být porušeno právě v situaci, kdy se obecný soud bez jakéhokoli zdůvodnění a překvapivě odchýlí od konstantní a ustálené rozhodovací praxe. Požadavky na odůvodňování rozhodnutí obecných soudů, ve smyslu ochrany práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, formuloval Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287), sp. zn. I. ÚS 1368/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 87/65 SbNU 181), sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337) a řada dalších]. Ústavní požadavek na řádné odůvodnění pak nutně úzce souvisí jak s možnými snahami soudů o cílený odklon od ustálené judikatury, tak s pouhým vědomým či nevědomým nerespektováním této judikatury.

17. Ústavní soud se podrobně otázkou možného odchýlení od dosavadní judikatury mnohokrát zabýval. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107) pak výslovně uvádí, že "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Dokonce, i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak" (bod 25). Podobně se Ústavní soud vyjádřil též v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473). Ústavní soud tedy sice nevyloučil ve vztahu k nejvyšším soudním instancím sjednocujícím rozhodovací praxi soudů (Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud) možnost změny judikatury, ovšem tuto změnu podmínil splněním jak procedurálních, tak materiálních podmínek (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581). Odchýlením se od konstantní judikatury při nerespektování takto vymezených podmínek dojde k porušení práva na spravedlivý proces.

18. Stanovil-li Ústavní soud jasné ústavní meze pro změnu judikatury ve vztahu k vrcholným soudům, o to více bude vykazovat ústavněprávní deficit postup soudů nižších instancí, které svévolně a bez zdůvodnění rozhodnou v rozporu s již ustálenou a jasnou judikaturou, v důsledku tedy zároveň v rozporu s očekáváním účastníků řízení, že ve skutkově stejných případech bude rozhodováno stejně.

19. K uvedenému deficitu rozhodnutí obecného soudu došlo i v nyní posuzovaném případě. Krajský soud, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno, v odůvodnění svého rozhodnutí bez další argumentace uzavírá, že smluvní ujednání ohledně sankce za prodlení s úhradou nájemného ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení je absolutně neplatné z hlediska § 39 občanského zákoníku pro jeho rozpor se zákonem. Zároveň považuje za rozporné s dobrými mravy, aby smluvní strana byla za porušení téže povinnosti sankcionována několika způsoby zároveň. Krajský soud tedy nezpochybňuje jako rozpornou s dobrými mravy konkrétní výši smluvní pokuty, ale její samotnou existenci vedle zákonných úroků z prodlení. Je tak relevantní tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí krajského soudu bylo nepředvídatelným výkladem podústavního práva zcela v rozporu s konstantní a ustálenou judikaturou. Z konstantní a dlouhodobé rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zřejmé, že souběh smluvní pokuty a úroků z prodlení je možný a přípustný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. 29 Cdo 2495/98, ze dne 26. 5. 1999 sp. zn. 29 Cdo 969/99, ze dne 4. 3. 2002 sp. zn. 33 Odo 47/2002, ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 33 Cdo 689/2008, ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 23 Cdo 1750/2010). Taktéž názor právní vědy je v tomto ohledu jasný a nesporný (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání, 2009, C. H. Beck, s. 1607).

20. Krajský soud navíc odchýlení se od konstantní judikatury nijak nezdůvodnil. V odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není navíc přítomna jakákoli argumentace, která by povahu zmíněné sankce jakožto smluvní pokuty zpochybňovala. Až ve vyjádření zaslaném Ústavnímu soudu krajský soud uvádí, že "ujednání obsažené v článku IV nájemní smlouvy neposoudil a nepovažoval za řádné a platné ujednání o smluvní pokutě ve smyslu ustanovení § 544 občanského zákoníku, nýbrž za jakousi blíže nespecifikovanou, nejasnou a neurčitou majetkovou sankci za prodlení s úhradou nájemného". Uvedené hodnocení však neodpovídá odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť argumentace pro zamítnutí příslušné části nároku je založena na právní úvaze, že "je nepřípustné, aby smluvní strana byla za porušení téže povinnosti sankcionována několika způsoby zároveň". Základem argumentace soudu pro nepřiznání nároku odpovídajícího výši smluvní sankce je tedy tvrzená nemožnost sankcionovat porušení téže povinnosti dvakrát, tedy v podstatě úvaha soudu, že vedle úroku z prodlení nemůže uvedená smluvní sankce obstát.

21. Ústavnísoud nemůže navíc přehlédnout, že autonomie vůle smluvních stran má též ústavní dimenzi, neboť dle rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že přednost má vždy ten výklad smluvních ujednání, který neplatnost příslušného ujednání nezakládá. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157), "základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojené společenské a hospodářské funkce smlouvy". Krajský soud však v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale ani v následném vyjádření nijak nevysvětluje, v čem spatřuje nejasnost či neurčitost uvedeného ujednání údajně způsobující jeho absolutní neplatnost. Jediným důvodem údajné neplatnosti tak dle odůvodnění rozsudku zůstává tvrzená nemožnost dvojí sankce za porušení téže povinnosti.

22. Lze uzavřít, že krajskýsoud výrokem III napadeného rozhodnutí, kterým částečně zamítl žalobu stěžovatelky s odůvodněním shora zmíněným, zcela vybočil z mezí jasného a judikatorně ustáleného výkladu podústavního práva. Svým závěrem o apriorní nemožnosti souběhu smluvně stanovené sankce (smluvní pokuty) a zákonných úroků z prodlení rozhodl v přímém rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, aniž by se s existující judikaturou jakkoli argumentačně vypořádal, či ji vůbec v rozhodnutí zmínil. Nezdůvodněné odchýlení se od ustáleného, a tudíž očekávaného výkladu podústavního práva tak nese prvky nepřípustné libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, které v ústavní rovině představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

23. Z výše uvedených důvodů zrušil Ústavnísoud nejen výrok III napadeného rozhodnutí, ale i napadené výroky IV a V týkající se nákladů řízení, neboť jsou na výroku III závislé.

24.Soudkyně Dagmar Lastovecká uvedená v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti byla v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) nahrazena soudcem Radovanem Suchánkem.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru