Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1766/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříkodůvodnění
Trestní řízení
soudce/podjatost
vazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1766.15.1
Datum podání12.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 25, § 30 odst.1, § 67 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1766/15 ze dne 15. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Přikryla, LL. M., zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Štěpánská ul. 49/633, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. Nt 354/2015-102, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, č. j. 14 To 171/2015-82, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.

2. Citovaným usnesením sp. zn. 14 To 171/2015 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl stížnost stěžovatele brojící proti rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 2. 2015, č. j. sp. zn. 2 Nt 1002/2015-57, kterým byl stěžovatel vzat do vazby podle ustanovení § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Doposud zjištěné skutečnosti, výpovědi svědků i příslušné písemnosti totiž dle soudu nasvědčovaly tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal stěžovatel. Krajský soud dále zdůraznil, že z chování stěžovatele (především opakované slovní i fyzické napadání úředních či soukromých osob) vyplývá důvodná obava, že při ponechání na svobodě bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán.

3. Usnesením sp. zn. Nt 354/2015, rovněž napadeným nyní projednávanou ústavní stížností, krajský soud zamítl návrh stěžovatele na odnětí dotčené trestní věci sp. zn. 2 Nt 1002/2015 Okresnímu soudu v Nymburce (z důvodu podjatosti soudců tohoto soudu), neboť odnětí věci pojmově v daném případě nepřichází v úvahu, zvláště byl-li již konkrétní úkon přípravného řízení okresním soudem učiněn a rozhodnutí, které bylo v jeho rámci přijato, je pravomocné. Navíc krajský soud připomenul, že soud II. stupně při přezkoumání rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby neshledal, že by je vydal vyloučený soudce, což predikuje závěr, že ani v této části řízení nezjistil pochybení okresního soudu z hlediska toho, zda měl či neměl ve věci rozhodovat.

4. Okrajem pak Ústavní soud poznamenává, že o podjatosti soudkyně rozhodující ve stěžovatelově věci na soudu I. stupně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2015, č. j. 11 to 257/2015 - 33, tak, že zrušil předchozí rozhodnutí o vyloučení této soudkyně z projednávané věci z důvodu její podjatosti. Dospěl totiž k závěru, že absentují faktické a zjevné okolnosti svědčící o jejím neobjektivním přístupu, a zároveň zdůraznil, že soudce musí zachovávat profesní odstup a musí být schopen nadstandardně čelit nejen různým tlakům, ale též zachovat objektivitu a nestrannost ve všech případech, tedy i těch, které by bylo možno označit - z hlediska jednání a chování obviněného (stěžovatele) - za mezní.

5. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se dovolává též čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá podjatost soudkyně Okresního soudu v Nymburce rozhodující o jeho vzetí do vazby, kdy připomíná, že již dříve byla tato soudkyně v jím vedeném civilním sporu z důvodu podjatosti vyloučena. Dále stěžovatel tvrdí, že o jeho návrhu na odnětí dotčené trestní věci neměl rozhodovat Krajský soud v Praze, nýbrž Vrchní soud v Praze, čímž bylo zasaženo do jeho práva na zákonného soudce. V neposlední řadě pak napadá rozhodnutí o vzetí do vazby, které považuje za účelové a uvádí, že pobyt ve vazbě zhoršuje jeho duševní stav a zpochybňuje, že by vazební stíhání bylo v jeho případě a s ohledem na charakter stíhaného trestného jednání účelné. Rozhodnutí krajského soudu o jeho stížnosti nadto pokládá za nedostatečně odůvodněné.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby Ústavní soud připomíná, že opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv nutně i jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).

9. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57 SbNU 167; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

10. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po bližším seznámení se s napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu (ani předchozí rozhodnutí okresního soudu) netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.

11. Předně musí Ústavní soud odmítnout tvrzení stěžovatele, že by bylo napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněno. Zde Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle které je ve vazebních rozhodnutích potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 trestního řádu). Ústavní soud takto například již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)]. Této podmínce však krajský soud dostál, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí se vypořádal s argumenty stěžovatele předestřenými ve stížnosti směřující proti rozhodnutí o vzetí do vazby (jež mj. bylo také zevrubně odůvodněno). Krajský soud (v návaznosti na soud okresní) takto výslovně, přehledně a logicky vysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, a zároveň výslovně uvedl, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak [srov. a contr. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)].

12. Ústavní soud k důvodům předstižné vazby již dříve uvedl, že jejich existence podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu je závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Dotčené rozhodnutí soudu řečené zásady naplňuje, neboť je zřejmé, že při rozhodování obecných soudů byla brána v potaz především osobní charakteristika stěžovatele, charakteristika a frekvence jím páchané trestné činnosti (především opakující se útoky vůči úředním osobám) nebo absence jakékoli jeho reflexe předchozího postihu za obdobnou trestnou činnost. Pokud stěžovatel soudí, že vazební stíhání je v jeho věci neúčelné, neboť písemné výhružky může zasílat též z vazební věznice, je nutno zdůraznit, že k rozhodnutí o jeho vzetí do vazby obecné soudy vedly především opakující se fyzické útoky, kdy i krajský soud v napadeném rozhodnutí vyzdvihl, že vazba samozřejmě nezabrání verbálním útokům stěžovatele, může ale zabránit brachiálním útokům, jichž je též schopen. Nadto Ústavní soud připomíná, že při rozhodování o vazbě se soudy pohybují v pravděpodobnostní rovině, přičemž klíčové je náležité odůvodnění vazby konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody, přičemž krajský (i okresní) soud takto postupoval.

13. Ústavní soud musí dále odmítnout argumenty stěžovatele, že by napadeným usnesením o odnětí věci bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce (dle stěžovatele o jeho návrhu nerozhodoval věcně příslušný soud). Zde musí Ústavní soud připomenout, že krajský soud se s otázkou své věcné příslušnosti v napadeném rozhodnutí vypořádal, kdy uvedl, že věc nebyla předložena k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, který by byl příslušný k posouzení návrhu, bylo-li by reálné zvažovat, zda věc bude přikázána soudu mimo obvod působnosti Krajského soudu v Praze, ale právě tomuto posledně jmenovanému soudu, s ohledem na to, že uplatněné důvody nevyžadovaly, aby se věcí zabýval soud mimo Středočeský soudní kraj. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje, neboť o dotčeném odnětí a přikázání rozhodoval soud, který byl soudu, jemuž by byla věc eventuálně odňata, i soudu, jemuž by byla eventuálně přikázána, nejblíže společně nadřízen (viz ustanovení § 25 trestního řádu). Nadto, jak plyne z předchozích vět, krajský soud řádně zdůvodnil svoji věcnou příslušnost k rozhodnutí v této věci, čímž plně dostál požadavkům kladených na soudní rozhodnutí, přičemž Ústavní soud nemá důvod rozporovat ani meritorní posouzení této žádosti stěžovatele ze strany krajského soudu.

14. Okrajem pak Ústavní soud dodává, že nemohl akceptovat ani námitku stěžovatele stran pochybností o nestrannosti rozhodující soudkyně před soudem I. stupně (nutno však uvést, že dotčené zrušující rozhodnutí o odnětí věci z důvodu nedostatku nestrannosti této soudkyně, v němž byla řešena její podjatost, stěžovatel nežádal zrušit, neboť je nezahrnul do petitu návrhu, jímž je Ústavní soud vázán a nemůže jej měnit). Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje (ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva), že nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, a jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti osob uvedených ve větě prvé ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k účastníkům řízení či projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě, se bere v úvahu též stanovisko obviněného (resp. obžalovaného), které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, nýbrž rozhodující je, zda lze obavy považovat za objektivně odůvodněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984, dále též usnesení I. ÚS 2670/09 ze dne 23. 2. 2010). Při rozhodování o podjatosti soudce tedy platí zásada, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4285/12 ze dne 5. 3. 2013).

15. Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Z dotčeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že ten důkladně zvažoval otázku podjatosti rozhodující soudkyně, a to jak s ohledem na její vztah ke stěžovateli, tak s ohledem na celkový charakter souzené věci, přičemž Ústavní soud v něm z ústavněprávního hlediska neshledal žádné deficity a proto na ně pro stručnost v plné míře odkazuje. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá, že dotčená soudkyně byla v jiném, jím vedeném civilním sporu pro podjatost vyloučena, musí Ústavní soud zdůraznit, že toto její předchozí vyloučení nikterak nepředjímá, že by takto musela být vyloučena ze všech soudních řízení týkajících se stěžovatele. Zde Ústavní soud zdůrazňuje, že v citovaném civilním sporu byla tato soudkyně vyloučena z toho důvodu, že žalovanou stranou byli jiní dva soudci stejného soudu (důvod vyloučení tedy byl dán, neboť byla dána objektivní obava stran nestrannosti jejího rozhodování z důvodu osobních vazeb na žalované). Z uvedeného však současně plyne, že tento fakt nemohl mít objektivně žádný vliv na nestrannost jejího rozhodování v trestní věci stěžovatele. Takto tedy o stěžovatelově vzetí do vazby nerozhodovala podjatá osoba, neboť subjektivní vnímání stěžovatele o (ne)strannosti soudkyně nelze zaměňovat s faktickým stavem, kdy jím předestřené obavy lze považovat za objektivně neodůvodněné.

16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

17. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru