Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1764/18 #1Usnesení ÚS ze dne 18.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodněn... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Bezdůvodné obohacení
Autorské právo
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1764.18.1
Datum podání22.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

121/2000 Sb., § 40, § 18

99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1764/18 ze dne 18. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Juzy, zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2018, č. j. 5 Co 99/2016-210, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 2 odst. 3, odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 Listiny.

2. Stěžovatel je provozovatelem restauračního zařízení, v němž je umístěn televizor a rádio (hi-fi). Proti stěžovateli podal žalobce, společnost INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s. (dále jen "INTERGRAM" nebo "kolektivní správce"), žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky ve výši 10.213, 37 Kč z titulu neoprávněného zásahu do autorských práv chráněných žalobcem, jako kolektivním správcem. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 139 EC 1/2015-168, bylo žalobě vyhověno. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný stěžovatel odvolání, ve kterém namítal nesprávná a nedostatečná skutková zjištění soudu prvního stupně. Za klíčový označil nedostatek aktivní legitimace žalobce k podání žaloby a neunesení důkazního břemene. Namítal, že též nedošlo k výslechu navrhovaného svědka, kdy jeho nepředvolání soud řádně neodůvodnil.

3. Nyní napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku I. potvrzen v rozsahu zaplacení částky 2.812, 80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 5. 3. 2014 do zaplacení, kdy ve zbytku byl tento výrok změněn tak, že žaloba na zaplacení částky 7.400, 57 Kč byla v tomto rozsahu zamítnuta. Ve výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobce byl povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku 13.406, 30 Kč, ve výroku III. tak, že na náhradu nákladů státu do tří dnů od právní moci rozsudku byl žalobce povinen zaplatit 362 Kč a stěžovatel 134 Kč. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Vrchní soud svou nesprávnou interpretací uložil stěžovateli povinnost, kterou zákon neumožňuje, a tím zasáhl do jeho základních práv zaručených Ústavou a Listinou. Jak je popsáno výše, stěžovateli byla uložena povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení podle § 40 autorského zákona ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny, jelikož stěžovatel údajně měl prostřednictvím rozhlasového přijímače zpřístupňovat veřejnosti chráněná autorská díla spravovaná vedlejším účastníkem, aniž by s ním měl stěžovatel, jakožto s kolektivním správcem, uzavřenou licenční smlouvu. Stěžovatel namítá, že uvedené HI-FI zařízení provozovaly jeho zaměstnankyně pro svoji potřebu před otvírací dobou, kdy stěžovatel tímto jednáním nedosahoval jakéhokoliv hospodářského prospěchu a dle jeho mínění tedy nedocházelo k zásahu do autorských práv tak, jak předpokládá § 18 autorského zákona. Stěžovatel dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když se soud nikterak nezaobíral jeho námitkami, že nebylo tvrzeno ani prokázáno alespoň druhové vymezení děl, zastoupených vedlejším účastníkem, které měly být zpřístupňovány v provozovně. Stěžovatel odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3076/13 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz).

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a konfrontoval ji s napadeným rozhodnutím, a to z hlediska kompetencí daným mu Ústavou České republiky, tj. z pohledu orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Přitom však shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. V prvé řadě je nutné konstatovat, že částka ve výši 2.812,80 Kč je ve světle judikatury Ústavního soudu považována za bagatelní (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, I. ÚS 988/12), kdy Ústavní soud dal najevo, že v takovýchto případech - s výjimkou zcela očividných excesů - je věcná projednatelnost a úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena, jelikož již z povahy věci bagatelní záležitosti nejsou způsobilé dosahovat ústavní intenzity. Jak totiž Ústavní soud opakovaně uvedl, v případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou věcně složitými, a kde hrozí větší újma, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž často nejsou svou výší schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.

7. I přes bagatelnost částky tak, jak je uvedeno výše, nicméně podrobil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele alespoň rámcovému přezkumu, a to z toho důvodu, že stěžovatel argumentuje nerespektováním judikatury Ústavního soudu. Dospěl však k závěru, že zjevně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele tak, jak uvádí, jelikož odkazovaná judikatura se týkala případů v podstatných ohledech odlišných od nyní rozhodované věci. Po seznámení se s obsahem napadeného rozhodnutí Vrchního soudu (ale i s ústavní stížností) proto Ústavní soud dospěl k závěru, že způsob, jakým tento soud vyhodnotil skutkové okolnosti případu, a jaký z nich dovodil právní závěr, nijak nevybočuje z principů ústavnosti.

8. Především je nutno uvést, že namítá-li stěžovatel nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu, nelze s ním souhlasit. Již samotná okolnost, že Vrchní soud podstatně změnil shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze ohledně tvrzení žalobce týkajících se šíření autorských děl prostřednictvím televize a v tomto směru uvedl, že se toto šíření nepodařilo prokázat, totiž dostatečně svědčí o tom, že se tento soud argumentací stěžovatele i prováděnými důkazy (viz zejména výslech svědkyně E. Deverové) pečlivě zabýval.

9. Pokud se stěžovatel odvolává na nález sp. zn. II. ÚS 3076/13, kdy uvádí, že mělo být rozhodnuto v souladu s tímto nálezem, Ústavní soud musí konstatovat, že byť se jedná o případ (zdánlivě) podobný, vyskytují se zde zásadní odlišnosti, pro které není možné rozhodnout vyhovujícím výrokem. Ve výše posuzovaném případě se totiž sice rovněž jednalo o bagatelní částky, které měly být uhrazeny kolektivnímu správci, avšak v případě stěžovatele tkví hlavní odlišnost v povaze provozovny. Stěžovatel je provozovatelem restauračního zařízení, ve kterém je více než pravděpodobné, že poslech rádia a (potenciální, v daném případě ovšem neprokázané) sledování televize jsou způsobilé zvýšit hospodářský prospěch provozovatele. Dalším zásadním rozdílem je fakt, že rádio v případě stěžovatele bylo plně funkční a tedy způsobilé k produkci děl autorů chráněných kolektivním správcem. V právě citovaném nálezu Ústavní soud uvedl (bod 27), že o sdělování veřejnosti nepůjde v případě, kdy dochází k provozování díla pouze samotnými zaměstnanci v zaměstnání pro sebe, popř. pro úzký okruh svých spoluzaměstnanců, neboť v tomto případě se tak zpravidla neděje za účelem hospodářského či obchodního prospěchu a souvislost s hospodářskou činností zaměstnavatele je zde pouze časová a místní a pro posouzení důvodnosti žaloby, a je rozhodující, zda stěžovatel po předmětnou dobu provozoval zařízení umožňující sdělování autorských děl veřejnosti (ve smyslu judikatury Soudního dvora), zda k tomuto sdělování autorských děl veřejnosti skutečno docházelo po celou dobu uvedenou v žalobě a zda se jednalo o díla autorů, jejichž práva je oprávněn vedlejší účastník na základě zákona či smlouvy spravovat. Tyto podmínky nicméně byly v nyní projednávaném případě splněny, jak se podává z odůvodnění obou shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, jelikož v řízení bylo prokázáno jednak umístění rádia v dané restauraci, jeho provozuschopnost a také pouštění na žádost zákazníků (v případě rádia i pro potřebu zaměstnanců), tedy i v době pracovní doby, nejen před otevřením restaurace.

10. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou, že kolektivní správce přesně neurčil, jaká díla měla být zprostředkovávána, jelikož v případě, že je zastupována určitá skupina autorů, k jejichž seznamu kolektivní správce odkazoval, a kteří jsou běžně v médiích vysíláni, není spravedlivé po žalobci jakožto kolektivnímu správci majetkových práv požadovat prokázání toho, které konkrétní sportovní přenosy a která díla byla použita.

11. Ústavní soud stěžovateli nemůže přisvědčit ani potud, odkazuje-li na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2186/14, jelikož rovněž v tomto případě byly zjištěné skutkové okolnosti podstatně odlišné. V předmětné věci totiž televizní přijímač nebyl schopen přijímat signál, a nadto nebylo nijak prokázáno, že by byl využíván pro jiné účely než pro tvrzené přehrávání soukromých nahrávek motoklubu. Ústavní soud proto poukázal na nedostatečně zjištěný skutkový stav (údajně provozované televizní zařízení nebylo zjištěno jako provozuschopné a z následujícího šetření vyplynulo, že v době provedení kontroly nebyla televize ani připojena k anténě).

12. V kauze stěžovatele Vrchní soud z tohoto nálezu Ústavního soudu výslovně vycházel a také proto zjevně dospěl k závěru, že ve vztahu k televizi umístěné v restauraci nebylo prokázáno její pravidelné pouštění, přičemž "nahodilé spuštění televize na žádost hostů nemůže dostatečně prokázat skutečnost šíření děl autorů zastupovaných žalobcem po celé tvrzené období roku 2013" (bod 19 napadeného rozsudku), a to navzdory tomu, že kontrolou bylo prokázáno, že televize i hi-fi byly plně funkční, a oboje bylo tedy schopno přijímat signál, kdy funkčnost a slyšitelnost hi-fi byla kontrolou zaznamenána. Z odkazovaného nálezu je dále patrné, že televize byla zapínána pouze v průběhu olympijských her, přičemž v nyní rozhodované věci bylo na základě svědeckých výpovědí zjištěno, že hi-fi bylo pouštěno nikoliv pouze před otevírací dobou, jak tvrdí stěžovatel, ale i v jejím průběhu, byť nebylo příliš hlasité. Tato námitka stěžovatele se přitom týká výsledků provedeného dokazování, které ovšem zdejší soud zásadně nepřehodnocuje. Ústavní soud má proto za to, že i v tomto případě je - v souladu s citovanou judikaturou - takto vytvářena určitá zvuková kulisa, která může mít na některé zákazníky pozitivní dopad, což se může projevit i v hospodářském výsledku provozovatele restaurace. Pokud proto kolektivní správce zastupuje určitou škálu autorů, jejichž díla jsou běžně hraná v rádiu, je s pravděpodobností blížící se jistotě zřejmé, že v případě, kdy dochází k zapnutí rádia, budou skladby autorů zastoupených kolektivním správcem přehrávány. Obdobnou myšlenku formuloval Ústavní soud i ve shora citované judikatuře, podle níž postačí, pokud existuje pravděpodobnost produkce děl zastoupených umělců a bylo by nereálné požadovat, aby byly přesně konkretizovány skladby, které byly reprodukovány. V případě, že stěžovatel věděl, že hi-fi jsou způsobilé provozu a přijímání signálu, bylo jeho povinností uzavřít s kolektivním správcem licenční smlouvu, a pokud tak neučinil, neporušily obecné soudy jeho tvrzená základní práva, pokud žalobě (zčásti) vyhověly.

13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru