Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1763/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
prá... více
Věcný rejstříkDokazování
vazba/vzetí do vazby
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1763.18.1
Datum podání22.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1763/18 ze dne 13. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele T. J., t.č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, advokátem, se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018 č. j. 11 To 25/2018, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace účastníků řízení

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž podle něj došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Na stěžovatele a na dalších 8 spoluobžalovaných byla dne 19. 5. 2017 podána u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci obžaloba pro více dílčích útoků kvalifikovaných jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 11. 2016 z důvodů dle § 67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Po uplynutí zákonné lhůty dle rozhodnutí státního zástupce pominul důvod vazby dle § 67 písm. b) trestního řádu. V přípravném řízení a v řízení před soudem bylo vždy v zákonných lhůtách o dalším trvání vazby stěžovatele opakovaně rozhodováno; ten je tak i nadále ve vazbě z důvodů dle § 67 písm. a) a c) trestního řádu.

3. Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze o stížnosti stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 12. 2017, kterým byl stěžovatel podle § 72 odst. 1 a 3 trestního řádu ponechán ve vazbě z důvodů dle § 67 písm. a) a c) trestního řádu a kterým bylo dále rozhodnuto, že se podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu písemný slib obžalovaného nepřijímá, že se podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijímá ani záruka důvěryhodné osoby a že se podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka.

4. Stěžovatel před krajským soudem argumentoval, že neexistují důvody pro další trvání vazby a že by měl být propuštěn. Poukázal též na to, že se ve vězení chová dobře, v plném rozsahu vypovídal a že ačkoliv je občanem Slovenské republiky, již 12 let žije v České republice a je netrestaný. Navrhoval nahrazení vazby zárukou důvěryhodné osoby - své přítelkyně, která je schopna ovlivnit jeho chování a má na něj dobrý vliv. Krajský soud po zvážení všech skutečností dospěl k závěru, že důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) jsou stále dány, protože je obžalovaný stíhán pro vysoce společensky škodlivou trestnou činnost, je ohrožen trestem odnětí svobody od osmi do dvanácti let a dále proto, že podle kvalifikace protiprávního jednání dle více bodů obžaloby je zřejmé, že se nejednalo o mimořádné vybočení z jinak řádného života, ale o dlouhodoběji páchanou trestnou činnost, a to ve spolupráci s dalšími obžalovanými. Podle krajského soudu byla důvodná obava, že by obžalovaný v případě propuštění z vazby mohl uprchnout nebo se skrývat, čímž byl naplněn důvod vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu. Naplnění důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu shledal krajský soud v okolnosti, že je dáno důvodné podezření, že se obžalovaný snažil svým protiprávním jednáním získat majetkový prospěch, čímž je dána důvodná obava, že by mohl trestnou činnost opakovat. Nahrazení vazby jinými instituty považoval krajský soud za nemožné, jelikož je zhodnotil jako nedostatečné.

5. Vrchní soud v Praze stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou. Napadené usnesení posoudil jako správné po formální i obsahové stránce. Vrchní soud poukázal na to, že ve věci probíhá hlavní líčení a že z předloženého spisu je možné dovodit, že prozatím provedené důkazy, zejména výpovědi příslušných spoluobžalovaných a svědků, jakož i výsledky domovní prohlídky, vedou k důvodnému podezření, že se obžalovaný dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Podle vrchního soudu bylo usnesení krajského soudu dostatečně individualizováno a odůvodněno tak, aby bylo možno posoudit míru obav soudu z možného chování obžalovaného, a tedy shledání přetrvávajících důvodů útěkové a předstižné vazby. Vrchní soud podtrhl, že stěžovatel je reálně ohrožen uložením vysokého trestu odnětí svobody, k čemuž přistupuje fakt, že je obžalovaný občanem Slovenské republiky, v níž má dosud rodinné vazby a do které před zadržením pravidelně jezdil. Podle vrchního soudu byl důvod k obavě, že by se stěžovatel mohl dopustit jednání, kterému má zabránit vazba dle § 67 písm. a) trestního řádu, a tím ztížit provedení potřebných procesních úkonů. Argument stěžovatele, že v České republice má přítelkyni i možnost práce, nepovažoval vrchní soud za natolik silný, aby převážil nad uvedenými důvody k obavám. Stejně tak vrchní soud konstatoval, že i odůvodnění krajského soudu ve vztahu k vazebnímu důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu je dostatečné. Vzhledem k nevýznamným příjmům z legální činnosti stěžovatele před zahájením trestního stíhání a faktu, že navzdory tomu poskytoval významné finanční částky na nákup léků pro výrobu metamfetaminu, byla dle vrchního soudu odůvodněná obava z opakování trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán. Závěrem vrchní soud shledal odůvodněným i posouzení krajského soudu ve vztahu k možnostem nahrazení vazby jinými způsoby, které by nebyly spojeny s omezením osobní svobody stěžovatele. Poukázal na to, že mělo docházet k trestné činnosti po delší dobu a že měl být stěžovatel i distributorem omamných látek.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu uvádí, že vrchní soud odůvodnil trvání vazby čistě formálními okolnostmi, hrozbou vysokého trestu a charakterem tvrzené trestné činnosti. Podle stěžovatele nemůže sama skutečnost hrozícího vysokého trestu stačit k naplnění příslušného vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu a podle jeho tvrzení neodpovídají výsledky dokazování o tom, že by byla obžaloba ve vztahu ke stěžovateli důvodná. Stěžovatel dále poukazuje na fakt, že není důvod na něj nahlížet jinak kvůli jeho občanství Slovenské republiky, jelikož je mezi Českou republikou a Slovenskou republikou úzká justiční a policejní spolupráce, a stěžovatel by tedy neměl větší možnosti skrývat se na Slovensku než v České republice. Podle něj má navíc své zázemí v České republice, nikoli na Slovensku. Ani důvod vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu není podle stěžovatele dán, protože má v případě svého propuštění zajištěno zaměstnání, a tedy i stálý příjem. Stěžovatel shledává zásadní argument proti trvání vazby v její délce (v době podání stížnosti přesahující 18 měsíců) a dodává, že tím, jak se úměrně zvyšuje zásah do práva na osobní svobodu, roste i povinnost soudu pečlivě vážit důvody pro vazbu. Podle stěžovatele se toto nestalo, a shledává tak usnesení vrchního soudu v rozporu se svým právem na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti a k otázce naplnění požadavků plynoucích z tzv. doktríny zesílených důvodů u dlouhodobé vazby vyjádřil Vrchní soud v Praze a dále také Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na vlastní usnesení zamítající stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu a zdůraznil, že se nezabýval toliko výškou hrozící trestní sazby, ale i dalšími okolnostmi individualizujícími příslušné posouzení, zejména fakt slovenského občanství stěžovatele, jeho přetrvávající rodinné vazby na Slovensku a skutečnost, že vztah s přítelkyní a případná možnost zaměstnání v České republice nejsou natolik silné, aby výrazně zmírnily obavy vedoucí k oprávněnosti trvání vazby.

8. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci uvedl, že je ve veřejném zájmu omezit stěžovatelovu svobodu a že vazba v jeho případě trvá přiměřenou dobu s ohledem na složitost případu, rozsah páchané trestné činnosti a počet spolupachatelů. Obecný soud též poukázal na to, že ve věci již byly provedeny téměř všechny důkazy a trvá důvodné podezření, že se stěžovatel trestné činnosti dopustil.

9. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se obšírněji vyjádřilo k tomu, proč ve smyslu požadavku na tzv. zesílené důvody u dlouhodobé vazby v případě stěžovatele dochází k posílení podezření ze spáchání trestných činů a nikoli k jeho oslabovaní a proč je odůvodněná přes rok a půl trvající vazba stěžovatele. Státní zastupitelství podrobněji rozvedlo výsledky dokazování zjištěné výpověďmi spoluobžalovaných a podpořené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Dále poukázalo na to, že v této poměrně složité věci s 9 spoluobžalovanými se dokazování blíží k samému závěru a v nejbližší době lze očekávat rozsudek. Zákon stanoví jako maximální délku vazby 3 roky. Jak přípravné řízení, tak hlavní líčení probíhá bez průtahů. Státní zastupitelství se konečně vyjádřilo i k tvrzení stěžovatele, že krajský soud vrátil stěžovateli zajištěné finanční prostředky, které u něj byly nalezeny. Ke stížnosti státního zastupitelství totiž Vrchní soud v Praze dané usnesení zrušil. K argumentu stěžovatele, že měl dlouhodobě legální příjem na základě dohod o provedení práce, státní zastupitelství uvedlo, že z pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu vyplývá, že v jednom případě trestná činnost probíhala právě v místě, kde stěžovatel pracoval, a to s vědomím zaměstnavatele, který dostal finanční odměnu.

10. Stěžovateli byla vyjádření účastníka a vedlejších účastníků zaslána k replice; svého práva vyjádřit se k nim však ve stanovené lhůtě nevyužil.

II. Hodnocení Ústavního soudu

11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vychází z toho, že jsou to především obecné soudy, vybavené znalostí konkrétní trestní věci a všech jejích souvislostí, které musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není obecným soudům nadřazen, se v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. K takovému přehodnocení se cítí oprávněn zpravidla jen tehdy, jestliže se rozhodnutí obecného soudu o vazbě neopírá o zákonný důvod (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže jsou obecným soudem tvrzené, ale nedostatečně podložené důvody vazby v extrémním rozporu s požadavky plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469, bod 21)].

12. Tyto požadavky odpovídají povaze vazby coby mimořádného zásahu do osobní svobody jednotlivce. Podle čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a způsobem stanoveným zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Rozhodnutí obecného soudu o vzetí do vazby i o jejím dalším trvání se tak musí opírat o zákonné hmotněprávní důvody a musí být přijato zákonem předepsaným procesním postupem. Judikatura Ústavního soudu, čerpající i z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), po obecných soudech zejména vyžaduje, aby svá rozhodnutí odůvodnily řádným a vyčerpávajícím způsobem [nález sp. zn. I. ÚS 1123/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 180/74 SbNU 569), bod 12 a nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149)], ve vztahu ke konkrétním skutečnostem [nález sp. zn. I. ÚS 356/05 ze dne 25. 1. 2006 (N 20/40 SbNU 153) a aby důvody vazby interpretovaly restriktivně [nález Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167), bod 13)]. V případě delšího trvání vazby pak musí její prodlužování odpovídat požadavkům stanoveným tzv. doktrínou zesílených důvodů. Ta je vyjádřením potřeby klást na obsah soudního odůvodnění u pokračování dlouhodobější vazby zvýšené nároky, protože plynutím času legitimita omezení osobní svobody jednotlivce vazbou slábne a naopak posiluje potřeba jeho osobní svobodu obnovit (nález Ústavního soudu Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010, 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167, bod 14).

13. Při rozhodování o tom, zda přetrvávají důvody pro vazbu obviněného, nemohou obecné soudy pouze odkázat na svá předchozí rozhodnutí, ale v souladu s uvedenou doktrínou jsou obecné soudy povinny respektovat požadavek zesílených důvodů pro dlouhodobější trvání vazby, jinak vazba nesmí dále trvat, ačkoliv k prvotnímu uvalení vazby mohlo dojít v souladu se zákonem [nález sp. zn. I. ÚS 217/15 ze dne 4. 5. 2015 (N 85/77 SbNU 247)]. Při posuzování přiměřenosti dalšího omezení osobní svobody se obecný soud musí vypořádávat především s tím, zda je posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný trestně stíhán. Z judikatury ESLP, na niž navázal i Ústavní soud, dále plyne, že trvání podezření je sice nezbytnou podmínkou zákonnosti pokračování vazby, ale po určité době již samo o sobě nestačí a obecný soud musí posoudit, zda další důvody, které jsou předkládány orgány činnými v trestním řízení, i nadále relevantně a dostatečně odůvodňují zbavení osobní svobody dotčeného. Z příslušné judikatury plyne i požadavek na to, aby příslušné trestní řízení, v jehož rámci probíhá dlouhodobá vazba, bylo vedeno se zvláštní péčí (např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Labita proti Itálii ze dne 6. 4. 2000, č. 26772/95, § 153; rozsudek ESLP ve věci Rokhlina proti Rusku ze dne 7. 4. 2005, č. 54071/00, § 63 a rozsudek ESLP ve věci Punzelt proti České republice ze dne 25. 4. 2000, č. 31315/96, § 73).

14. S vědomím těchto východisek přistoupil Ústavní soud k přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Z příslušných soudních rozhodnutí a vyjádření účastníka i vedlejších účastníků Ústavní soud zjistil, že v řízení dosud provedené důkazy podporují důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu obžaloba klade za vinu, a že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že dané důkazy obžalobu popírají. Vrchní soud též v napadeném usnesení dostatečně v návaznosti na výše uvedené zdůvodnil, proč souhlasí se závěry krajského soudu, že jsou i nadále dány důvody útěkové i předstižné vazby dle § 67 písm. a) a c) trestního řádu a proč nelze využít žádný z alternativních prostředků, které by mohly vazbu efektivně nahradit. Obavy z útěku či skrývání stěžovatele opřel Vrchní soud v Praze o skutečnost, že stěžovateli hrozí reálné uložení vysokého trestu odnětí svobody, přičemž se jeho posouzení neodvíjelo jen od typové trestní sazby stanovené pro příslušné trestné činy, ale jednalo se o konkrétní hrozbu vysokého trestu v případě stěžovatele. Vrchní soud se dostatečně konkrétně vypořádal i s námitkami stěžovatele, podle nichž je obava z útěku eliminována tím, že v České republice dlouhodobě žije, má zde úzký vztah s partnerkou a možnost stálého zaměstnání, když žádný z těchto faktů nepřevážil podle jeho posouzení fakt, že pevnější vazby má stále ke Slovensku. Podle Ústavního soudu bylo vrchním soudem dostatečně zdůvodněno i odmítnutí tvrzení stěžovatele, že jeho slovenské občanství by nemělo být okolností, která ho při rozhodování o vazbě relevantně odlišuje od občana České republiky. Ústavní soud i v jiných případech uznal oprávněné obavy obecných soudů, že občanství cizího státu, včetně Slovenské republiky, může v případě útěku do domovské země průběh řízení v České republice značně zkomplikovat (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 712/18 ze dne 27. 3. 2018, bod 11).

16. Ani posouzení vrchního soudu ohledně toho, zda trvají důvody předstižné vazby u stěžovatele, nepokládá Ústavní soud za nedostatečné a nerelevantní. Vrchní soud zde při přezkumu usnesení krajského soudu vzal v úvahu to, že stěžovatel se měl podle obžaloby dopouštět trestné činnosti delší dobu, opakovanými útoky a měl spolupracovat s dalšími spoluobžalovanými. Zohlednil i předchozí nestálé pracovní zkušenosti stěžovatele a fakt jeho menšího legálního příjmu a na stranu druhou skutečnost, že u něj byly nalezeny významné finanční prostředky, které takovému legálnímu příjmu neodpovídaly. Z vyjádření státního zastupitelství pak plyne, že původní rozhodnutí krajského soudu, kterým byly stěžovateli vráceny zajištěné finanční prostředky, podle něj legálně získané na základě smluv o půjčce nebo od zaměstnavatele na nákup materiálu, bylo Vrchním soudem v Praze ke stížnosti státní zástupkyně zrušeno. Ani k této skutečnosti se stěžovatel již nevyjádřil, když nevyužil možnosti učinit tak v rámci repliky.

17. Ústavní soud závěrem konstatuje, že ačkoliv vazba v případě stěžovatele v době rozhodnutí Ústavního soudu překonala již délku 20 měsíců, což se objektivně jeví jako výrazně dlouhá doba, je její trvání ještě stále odůvodnitelné relativní složitostí a rozsáhlostí trestní věci, v níž je stěžovatel jedním z devíti spoluobžalovaných. Ústavní soud zároveň zohlednil fakt, že z průběhu trestního řízení je zřejmé, že v něm nedochází ke zbytečným průtahům. Je též zřejmé, že se v průběhu řízení podle obecných soudů posilovaly důvody pro podezření, že stěžovatel spáchal, co je mu kladeno za vinu. Za těchto okolností Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze není excesivní a nevybočuje z ústavních principů, kterými se rozhodování ve vazebních věcech má řídit. Ve světle výše uvedeného proto Ústavní soud odmítá ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2018

Ludvík David, v. r

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru