Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 176/21 #1Usnesení ÚS ze dne 01.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Semily
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkDovolání
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.176.21.1
Datum podání21.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 176/21 ze dne 1. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Talajové, právně zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, sídlem Václavské náměstí 56, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2020 č. j. 26 Co 326/2019-181 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 5. 2019 č. j. 10 C 63/2018-116, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Ačkoli petit ani odůvodnění ústavní stížnosti nesměřovaly proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2020 č. j. 24 Cdo 2770/2020-219, jímž bylo odmítnuto dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku krajského soudu, stěžovatelka kopii tohoto rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy, který jí zákon poskytoval, přiložila k ústavní stížnosti.

2. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 9. 2. 2021 nicméně stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce výslovně uvedla, že "ústavní stížností nenapadá rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání." Stěžovatelka má za to, že je zcela evidentní, že "není nutné napadat ústavní stížností i rozhodnuti Nejvyššího soudu" a lze napadnout "přímo" rozsudek krajského soudu a okresního soudu. Tato možnost nenapadnout rozhodnutí Nejvyššího soudu a podat ústavní stížnost přímo proti rozhodnutím nižšího soudů má údajně plynout z § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Uvedenou argumentací se stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce snažila vymezit proti usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3514/20, jímž byla pro nepřípustnost odmítnuta jiná stěžovatelčina ústavní stížnost, a to z důvodu podání stížnosti proti nikoli poslednímu rozhodnutí ve věci.

3. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. S ohledem na obsah ústavní stížnosti, formulaci petitu a především obsah doplnění ústavní stížnosti ze dne 9. 2. 2021 bylo především nezbytné zabývat se otázkou přípustnosti ústavní stížnosti.

4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně ústavně garantovaných základních práv a svobod jednotlivců. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně práv poskytuje. Formální obsah principu subsidiarity ústavní stížnosti je vyjádřen v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v něhož plyne, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpala-li stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti má ovšem i materiální obsah, jehož podstata spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

5. V nyní projednávané věci je ze shora uvedeného patrno, že stěžovatelka sice všechny procesní prostředky k ochraně svých práv vyčerpala, když nejprve (neúspěšně) podala odvolání proti rozhodnutí prvostupňového soudu a následně (neúspěšně) podala i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, o němž Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností nenapadeným usnesením ze dne 5. 11. 2020 č. j. 24 Cdo 2770/2020-219. Jak nicméně vyplynulo z výslovného a zcela jednoznačného vyjádření stěžovatelky, toto usnesení Nejvyššího soudu (tedy rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který jí zákon poskytoval k ochraně práv) ústavní stížností nenapadá a ani tak učinit nechce. Pakliže tedy stěžovatelka výslovně uvádí, že usnesení Nejvyššího soudu nenapadá, Ústavnímu soudu nezbývá než tento procesní postoj respektovat a rozhodnout v souladu s ním, neboť je vázán petitem ústavní stížnosti a tento překročit za žádných okolností nemůže (v opačném případě by rozhodoval ultra petitum a dopustil by se ústavně reprobované svévole).

6. V případech, kdy byl mimořádný opravný prostředek (dovolání) řádně podán, totiž platí, že je nezbytné napadnout ústavní stížností také rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť případná náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže nastat v případech, ve kterých z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatelka nenapadla usnesení Nejvyššího soudu jakožto rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu meritorně rozhodovat. Kdyby tak učinil, podané ústavní stížnosti případně vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by vedlo ke zcela nelogickým důsledkům a vyvolalo by to stav právní nejistoty (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 234/18; usnesení ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1789/16; usnesení ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 1170/08).

7. Pakliže se právní zástupce stěžovatelky vymezuje proti usnesení sp. zn. III. ÚS 3514/20 a v rámci toho rozvíjí teorii, že § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v daném případě umožňoval stěžovatelce "přeskočit" či ignorovat rozhodnutí Nejvyššího soudu a podat ústavní stížnost přímo proti rozhodnutím nižších soudů, Ústavní soud pouze stručně konstatuje, že se jedná o toliko o projev nepochopení podrobného a srozumitelného vysvětlení, které mu bylo poskytnuto přinejmenším v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3514/20.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2021

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru