Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 176/18 #1Usnesení ÚS ze dne 10.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.176.18.1
Datum podání15.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89, § 55

99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 176/18 ze dne 10. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky CREX, s. r. o., se sídlem Na Lysinách 457/20, Praha 4 - Hodkovičky, zastoupené Mgr. Martinem Kašparem, advokátem, AK se sídlem Nad Rokoskou 1228/38, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2017 č. j. 84 Co 396/2017-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byly porušeny ústavní principy zakotvené v čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 9 odst. 3 Ústavy a také čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížnost má svůj původ v exekučním řízení, které bylo k návrhu povinného (vedlejší účastník) a se souhlasem oprávněného (stěžovatelka) zastaveno usnesením soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. 7. 2017 č. j. 203 Ex 07936/17-27. Tímto rozhodnutím též soudní exekutor zavázal povinného, aby nahradil náklady exekuce jak soudnímu exekutorovi (ve výši 7 865 Kč), tak oprávněnému (ve výši 2 420 Kč).

3. K odvolání povinného však krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil výrok II. usnesení soudního exekutora tak, že oprávněný je povinen uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok I.). Dále též změnil výrok III. usnesení soudního exekutora tak, že oprávněný je povinen uhradit povinnému náklady exekuce ve výši 2 178 Kč (výrok II.). Konečně pak uložil oprávněnému povinnost nahradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 968 Kč (výrok III.). Tuto změnu krajský soud odůvodnil s odkazem na obsah spisu, z něhož plyne, že návrh na nařízení exekuce byl podán v době, kdy povinný již oprávněnému uhradil jistinu dlužné částky. Přičemž oprávněný mohl nejpozději zjistit, že povinný již svůj dluh splnil, poté, co k zaslané předexekuční výzvě uhradil též příslušenství pohledávky. Oprávněný tak podle názoru krajského soudu považoval tuto výzvu pouze za formální úkon, aniž by si ověřil, zda povinný na jejím základě skutečně svůj dluh splnil či nikoli. Nevynaložil tudíž obvyklou míru pečlivosti, kterou od něj lze v takové situaci očekávat. Podle právního názoru krajského soudu tak zastavení exekučního řízení nezavinil povinný a nelze po něm proto požadovat, aby hradil náklady exekučního řízení. Naopak vina v tomto směru stíhá oprávněného a ten by také měl v souladu s ustanovením § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, náklady exekučního řízení nahradit.

4. Rozhodnutí krajského soudu následně stěžovatelka napadla v plném rozsahu předmětnou ústavní stížností, neboť má za to, že jím došlo k porušení výše vypočtených ústavních principů.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

8. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

9. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele.

10. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku cca 11 000 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy pouze výjimečně.

11. Jestliže tedy možnost kasačního zásahu Ústavního soudu v této věci představuje spíše výjimku z pravidla, pak tím spíš musí být takový postup náležitě odůvodněn. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti neuvádí - nad rámec výše citovaných ustanovení ústavního pořádku, jež měla býti napadeným rozhodnutím krajského soudu porušena - prakticky žádné ústavně relevantní argumenty.

12. Ústavní soud má tedy za to, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru