Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1757/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
Skutková podstata trestného činu
pobyt
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1757.15.1
Datum podání12.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 89 odst.17, § 163a

40/2009 Sb., § 341, § 361, § 2 odst.1, § 129, § 361 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1757/15 ze dne 24. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: M. T. B., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 7, Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem Sokolovská 161/2170, Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, č.j. 6 Tdo 1607/2014-139, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 51 T 66/2012, byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a pod bodem II./9., 13., 19.-25., 27.-37., 39.-41., 43. a 44. přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což byl podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu šesti let. Týmž rozsudkem bylo odsouzeno také dalších sedmnáct obviněných.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 6 To 345/2013, rozhodl tak, že napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli podle § 258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušil ve výroku o vině pod bodem II./9., jakož i ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele za skutky pod body I. a II./13., 19.-25., 27.-37., 39.-41.,43. a 44. znovu odsoudil podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku stěžovateli dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 6 let.

Usnesením ze dne 4. 3. 2015, č.j. 6 Tdo 1607/2014-139, odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání stěžovatele, jakož i dalších obviněných.

II.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Konkrétně stěžovatel brojí proti tomu, že posouzení skutečnosti, zda se v daném případě jednalo o zvlášť závažný zločin účasti na organizované skupině, nemělo být provedeno podle trestního zákoníku (§ 361), jelikož Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (dále také jen "Úmluva") definuje v čl. 2 písm. a) pojem "organizovaná zločinecká skupina" jako strukturovanou skupinu tří nebo více osob, existující po určité časové období a jednající se vzájemné shodě s cílem spáchat jeden či více "závažných trestných činů" nebo trestných činů stanovených v souladu s touto Úmluvou, aby získala, přímo či nepřímo, finanční nebo jiný hmotný prospěch. Podle písm. b) téhož článku Úmluvy pak "závažný trestný čin" znamená jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu, za který je stanoven trest odnětí svobody s horní hranicí nejméně čtyři roky nebo trest přísnější, přičemž u přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dle § 341 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku činí horní hranice trestu odnětí svobody pouze tři roky.

Použití § 361 odst. 1, alinea 2. trestního zákoníku tak bylo podle názoru stěžovatele v přímém rozporu s čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého, stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. S ohledem na výše uvedenou interpretaci Úmluvy tak dle přesvědčení stěžovatele nebyly splněny podmínky pro souzení jeho jednání jako "závažného trestného činu", který je nutným znakem "organizované zločinecké skupiny", nýbrž měl být zohledněn obsah Úmluvy, která má přednost před zákonem a jejíž úprava je pro něj příznivější. Podle mínění stěžovatele tak měla být v jeho věci aplikována Úmluva, která však zůstala opomenuta.

Stěžovatel pak namítá také to, že v trestním zákoníku není obsažena žádná skutková podstata, která by postihovala jednání spočívající v tzv. účelovém sňatku a v následném podání žádosti o vízum či povolení k pobytu. Absence takové skutkové podstaty nemůže podle stěžovatele odůvodňovat nesprávné univerzální použití skutkové podstaty napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, jak tomu bylo i v jeho případě.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Stěžovatel byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině a přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky. Trestné činnosti se dopustil tím, že (zjednodušeně řečeno, podrobně viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10) se spolu s dalšími osobami účastnil na činnosti skupiny osob s pevně daným vnitřním uspořádáním, dlouhodobě působící zejména v České republice a v Nigérii s cílem získávat finanční prospěch ze zajišťování neoprávněného pobytu pro nigerijské státní příslušníky na území České republiky na základě sňatků s občany České republiky, uzavíraných s vědomím, že se jedná o sňatek pouze za tímto účelem. Stěžovatel přitom vystupoval jako zástupce osoby řídící celou skupinu, vykonával zejména administrativní činnost, například zajišťoval potřebné dokumenty a jejich vyplňování, zajišťoval nezbytné očkování a letenky, doprovázel české občany na letiště a nigerijské ženichy a nevěsty na české úřady, koordinoval jejich příchody a odchody, vedl komunikaci s osobami zadavatelů z Nigérie, a podobně.

V ústavní stížnosti stěžovatel pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, když jen opakuje námitky již uplatněné v dovolání. Přestože na tyto námitky Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí již dostatečně reagoval a zcela adekvátně se s nimi vypořádal, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

V.

S odvoláním na čl. 10 Ústavy stěžovatel konkrétně namítá, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako zvlášť závažný zločin účasti na organizované skupině a toto své přesvědčení dovozuje z Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, jejíž úprava je pro něj dle jeho názoru příznivější a vzhledem k tomu, že jako mezinárodní smlouva má tato Úmluva přednost před zákonem, měla být dle mínění stěžovatele v jeho věci aplikována namísto zákona.

Ve vztahu k těmto námitkám stěžovatele lze však zcela odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ten připustil, že Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu skutečně obsahuje definice organizované zločinecké skupiny a zvlášť závažného zločinu, tak jak je uvádí stěžovatel. Nejvyšší soud nicméně naprosto správně konstatoval, že z Úmluvy rozhodně nelze dovodit, že by zapovídala smluvním státům, aby ke splnění požadavků, které pro ně na úseku boje s organizovaným zločinem vyplývají, za účelem ochrany základních práv nejen svých státních příslušníků, ale i dalších osob, přijaly právní úpravu, která hrozbou trestním postihem zabezpečí tento cíl ještě důsledněji, než vyplývá přímo z požadavků stanovených Úmluvou (blíže viz s. 13-14 usnesení Nejvyššího soudu).

Jinými slovy - úpravu obsaženou v Úmluvě je třeba chápat pouze jako určité minimum toho, co se Česká republika v oblasti boje s organizovaným zločinem zavázala zařadit do svého vnitrostátního právního řádu. Pakliže Česká republika přijala (resp. již v době ratifikace Úmluvy měla přijatou) takovou národní úpravu, která je ve srovnání s požadavky na legislativní opatření kladenými Úmluvou širší, nelze v aplikaci této právní úpravy na jednání stěžovatele spatřovat porušení jeho práva na spravedlivý proces. V této souvislosti lze doplnit, že právní úprava organizované zločinecké skupiny (§ 129 trestního zákoníku) a trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině (§ 361 odst. 1 trestního zákoníku) v trestním zákoníku se v podstatě shoduje i s právní úpravou obsaženou již v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně s § 89 odst. 17 trestního zákona (zločinné spolčení) a s § 163a trestního zákona (trestný čin účasti na zločinném spolčení), když se liší v zásadě pouze používanou terminologií.

Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatele tykajícím se přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky. I zde se Ústavní soud ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, který v reakci na obsah dovolání stěžovatele uvedl, že je zcela nerozhodné, že trestní zákoník neobsahuje žádnou skutkovou podstatu, ze které by plynul závěr, že uzavření účelového sňatku a následné podání žádosti o vízum je trestným činem. Podstatné je, že jednání stěžovatele naplnilo znaky přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky, u kterého je předmětem postihu kořistění pachatele na realizaci nelegální imigrace ("kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky"), což je skutečnost, která byla v případě stěžovatele jednoznačně prokázána.

Pro úplnost je možno dodat, že se obecné soudy podrobně zabývaly podřazením jednání stěžovatele jak pod skutkovou podstatu trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, tak pod skutkovou podstatu trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky a obojí také řádně zdůvodnily (podrobně viz zejména s. 116-126 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, s. 76-83 rozsudku Městského soudu v Praze a s. 14 usnesení Nejvyššího soudu).

VI.

Na základě výše naznačené stručné rekapitulace pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že s námitkami stěžovatele se již beze zbytku vypořádaly obecné soudy, a to způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadeným rozhodnutím došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.

Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2015

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru