Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1755/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkkupní smlouva
právní úkon/neplatný
žaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
Společné jmění manželů
Podnikání
mezinárodní prvek
Mezinárodní právo soukromé a procesní
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1755.15.1
Datum podání12.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 143

97/1963 Sb., § 21 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 120, § 153


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1755/15 ze dne 15. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky "IDM ECONOMY" s.r.o., se sídlem K Řece 717/16, Plzeň - Hradiště, IČ 25227602, zastoupené Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem, se sídlem U Zvonu 11, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1053/2012-1803 ze dne 25. března 2015, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 151/2008-1758 ze dne 19. října 2011 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město č. j. 20 C 88/99-1528 ze dne 2. listopadu 2007, ve znění opravného usnesení Okresního soudu Plzeň - město č. j. 20 C 88/99-1567 ze dne 17. ledna 2008, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Petra Spurného a 2) JUDr. Irmy Spurné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - město proti žalovaným JUDr. Irmě Spurné (dále jen "druhá vedlejší účastnice") a stěžovatelce se žalobce Ing. Petr Spurný (dále jen "první vedlejší účastník") domáhal určení vlastnictví k nemovitostem popsaným v žalobě, konkrétně určení, že předmětné nemovité věci patří do společného jmění manželů - prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ve spojení s opravným usnesením soud určil, že kupní smlouva uzavřená dne 14. 12. 1998 mezi druhou vedlejší účastnicí a stěžovatelkou s právními účinky vkladu ke dni 8. 11. 1999, jejímž předmětem byl převod nemovitostí (označených ve výroku I.), je neplatná. Dále určil, že předmětné nemovitosti patří do společného jmění manželů - prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice (výrok II.), že ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 k nemovitostem (specifikovaným ve výroku III.) patří do společného jmění manželů, a výrokem IV. zamítl návrh na určení, že spoluvlastnický podíl na nemovitostech uvedených ve výroku III. v rozsahu 4/36 ve vztahu k celku patří do společného jmění manželů. Výroky V. až VIII. rozhodl o nákladech řízení.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly druhá vedlejší účastnice a stěžovatelka odvolání. Stěžovatelka obdobně jako druhá vedlejší účastnice vytýkala nesprávné hodnocení provedených důkazů, namítala absenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy, a v souladu s druhou vedlejší účastnicí tvrdila, že mělo být postupováno podle práva německého, nikoliv českého. Krajský soud v Plzni dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadených meritorních výroků potvrdil, změnil toliko výroky o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy rozhodné pro správné posouzení věci a ze svých zjištění vyvodil odpovídající skutkové i právní závěry.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly druhá vedlejší účastnice a stěžovatelka dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byla obě dovolání zamítnuta. Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť otázku, za jakých okolností jsou naplněna kritéria pro to, aby se podnik stal předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, doposud ve všech souvislostech neřešil. Po vyjasnění této otázky shledal, že soudy obou stupňů učinily ze skutkových zjištění, která v napadeném rozsudku zopakoval, správný závěr o tom, že předmětné nemovitosti byly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, na čemž nemohou nic změnit ani jednotlivé námitky druhé vedlejší účastnice a stěžovatelky.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že na majetkové vztahy prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice mělo být aplikováno právo německé, nikoliv právo české. Dle stěžovatelky soudy na věc nesprávně použily ustanovení § 5 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "zákon č. 97/1963 Sb."), ačkoliv měly použít ustanovení § 21 téhož zákona, neboť šlo o otázky, které spadají do sféry majetkových vztahů manželů.

6. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje též ve skutečnosti, že rozhodná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jde zejména o zjištění, že předmětné nemovitosti neměly ve skutečnosti sloužit jen k podnikání druhé vedlejší účastnice, ale že měly sloužit oběma manželům, z čehož soudy vyvodily, že byly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Jejich závěry stěžovatelka označuje za rozporné nejen s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ale i s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelka vznáší argumenty, pro něž se domnívá, že předmětné nemovitosti nabyla druhá vedlejší účastnice do svého vlastnictví v rámci privatizace vydražením a sloužily výhradně k jejímu podnikání. Tato skutečnost byla také dle jejího názoru provedenými důkazy prokázána a tvrzení prvního vedlejšího účastníka byla naopak vyvrácena. Pokud soudy dospěly k jiným skutkovým závěrům, učinily tak na základě nekonformního hodnocení důkazů. Tím, že některé navrhované důkazy neprovedly, nadto porušily zásadu rovnosti zbraní.

7. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod do něj jakkoliv zasahovat.

9. Skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to na základě obsahově obdobné ústavní stížnosti podané JUDr. Irmou Spurnou (nyní druhou vedlejší účastnicí) proti stejným rozsudkům Okresního soudu Plzeň - město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu. Zabýval se tak jak námitkou, že obecné soudy při svém rozhodování v extrémním rozporu s provedenými důkazy aplikovaly na souzenou věc české hmotné právo, ač mělo být prokázáno, že majetkové poměry účastníků se řídí a projednávají podle práva německého, tak i namítaným rozporem právního názoru soudů ohledně předmětných nemovitostí s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění ke dni dražby těchto nemovitostí (dále jen "občanský zákoník"), když z žádného z provedených důkazů údajně nevyplynulo, že by uvedené nemovité věci byly nabyty za účelem společného podnikání, a konečně i námitkou o nekonformním hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však tuto ústavní stížnost druhé vedlejší účastnice, vystupující v řízení před obecnými soudy stejně jako nynější stěžovatelka na straně žalované, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by napadenými rozsudky byla porušena ústavně garantovaná práva a svobody, zejména pak právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1692/15 ze dne 17. 1. 2017, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět.

10. Stejně jako v poukazovaném usnesení Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo a stěžovatelka to ani netvrdí. Pokud namítá, že právní názor soudů je v rozporu s ustanovením § 143 občanského zákoníku, když z žádného důkazu nevyplývá, že by předmětné nemovitosti byly nabyty za účelem společného podnikání, v tomto směru lze plně odkázat na odůvodnění rozsudků soudů prvního a druhé stupně, v němž se oba soudy touto problematikou velmi podrobně zabývaly a ústavně konformně se s ní vypořádaly. Pokud z provedených a řádně vyhodnocených důkazů vyvodily závěr o tom, že předmětné vydražené nemovitosti neměly sloužit k výlučnému podnikání druhé vedlejší účastnice, ale obou manželů, tedy i prvního vedlejšího účastníka, takže druhá vedlejší účastnice potřebovala k jejich převodu na stěžovatelku souhlas prvního vedlejšího účastníka, o nějž ho však nikdy nepožádala, nelze jejich závěru o relativní neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí na stěžovatelku ze dne 14. 12. 1998, které se první vedlejší účastník v promlčecí lhůtě dovolal, z ústavního hlediska cokoliv vytknout, stejně jako dalšímu závěru z toho vyvozenému, že předmětné nemovitosti tvořily nadále součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

11. K vytýkanému neprovedení některých navrhovaných důkazů Ústavní soud odkazuje na svou konzistentní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87, a řada rozhodnutí na něj navazujících), podle níž procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. l o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli (§ 120 odst. l al. 2 o. s. ř. ). Nelze proto spatřovat porušení zásad, které jsou dány čl. 36 Listiny, v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků a jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit. V dané věci byla provedena celá řada relevantních důkazů, přičemž soudy obou stupňů v napadených rozsudcích vyložily, proč dodatečně navržené důkazy neprovedly. Tím své povinnosti plně dostály.

12. Ke stěžejním námitkám se ostatně vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku, jímž dovolání stěžovatelky a druhé vedlejší účastnice zamítl, přičemž s úvahami soudů prvního a druhého stupně vyslovil souhlas. Právě Nejvyššímu soudu přísluší ve smyslu ustanovení § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) zajišťovat zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu přísluší pouze za situace, kdy shledá, že interpretace dotčených právních předpisů je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K takovému závěru ovšem v projednávaném případě nedospěl.

13. Ze stejných důvodů, jaké uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1692/15, pak nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatelky, že věc měla být posuzována podle německého práva. Tuto námitku uplatnila stěžovatelka i druhá vedlejší účastnice již v řízení před soudem prvního stupně, a ten se s ní velmi podrobně a ústavně konformně vypořádal na str. 7 a 8 napadeného rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry o tom, že je k projednání a rozhodnutí žaloby na určení vlastnictví dána pravomoc českého soudu i výlučná místní příslušnost Okresního soudu Plzeň - město, a že je třeba na danou věc aplikovat české právo, zcela ztotožnil, stejně jako se závěrem o použití ustanovení § 5 zákona č. 97/1963 Sb. Závěr o českém právu jako rozhodném byl ostatně bez dalšího přijat i Nejvyšším soudem v rámci dovolacího řízení.

14. Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, proto dospěl k závěru, že soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a napadená rozhodnutí řádným způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z uvedeného důvodu nemohlo být porušeno ani tvrzené právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

15. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru