Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1751/08 #1Usnesení ÚS ze dne 28.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSprávní řízení
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.1751.08.1
Datum podání14.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

334/2002 Sb., § 22 odst.1 písm.f, § 30 odst.1 písm.i

500/2004 Sb., § 3, § 50


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1751/08 ze dne 28. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem se sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č.j. 1 As 20/2008 - 55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou faxem dne 14. 7. 2008 a doplněnou předložením originálu doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím Nejvyšší správní soud porušil jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále měly být porušeny čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2007, č.j. 58 Ca 2/2007 - 30, kterým krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 31. 10. 2006 potvrzující rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 4. 8. 2006, jímž byl stěžovatel uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22 odst. 1 písm. f) zák. o přestupcích, a přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi dle § 30 odst. 1 písm. i) téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši 12 000,- Kč, zákaz řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000,- Kč. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí neshledal důvodnými námitky stěžovatele obsažené v kasační stížnosti, které se týkaly nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, nedostatečně zjištěného skutkového stavu, dále nesprávného hodnocení důkazů a rovněž zmatečnosti správního řízení, jež bylo dle názoru stěžovatele navíc zahájeno v rozporu se zákonem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti (postrádající ústavněprávní argumentaci) k tvrzení o porušení svých základních práv předestřel téměř shodné námitky, které byly již obsahem kasační stížnosti, tj. nezákonnost zahájení správního řízení (nesprávně uvedené identifikační údaje adresáta - stěžovatele v oznámení o zahájení přestupkového řízení), zmatečnost správního řízení (nesprávně uvedená data narození u stěžovatele) a rovněž nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a nesprávnost hodnocení důkazů (rozpory ve svědeckých výpovědích). S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stěžovatel v daném případě již v průběhu řízení před obecnými soudy vznášel námitky stran nezákonného a zmatečného správního řízení a nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, a tuto argumentaci, jež se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva, předestřel také v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Samu okolnost, že těmto námitkám Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat, neboť odůvodnění Nejvyššího správního soudu považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé. Postup Nejvyššího správního soudu tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za zcela ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezasáhl. Ostatně ani na základě argumentů obsažených v ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud v dané věci dospět k závěru, že došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť v tomto ohledu žádná nová tvrzení nepředložil. Naopak námitky stěžovatele, kterými podporuje svá tvrzení o nezákonnosti a zmatečnosti správního řízení (nesprávně uvedené identifikační údaje adresáta - stěžovatele v oznámení o zahájení přestupkového řízení či nesprávně uvedená data narození u stěžovatele), obsažené v kasační a následně i v ústavní stížnosti Ústavní soud považuje za přemrštěně formalistické a takový formalistický přístup Ústavní soud rozhodně nesdílí (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3/06, sp. zn. I. ÚS 85/04, N 136/42 SbNU str. 91, či sp. zn. I. ÚS 43/04, N 54/33 SbNU str. 55).

Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2008

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru