Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 175/06 #1Nález ÚS ze dne 19.06.2007K použití protokolu o výpovědi spoluobviněného z přípravného řízení při dokazování v hlavním líčení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 98/45 SbNU 389
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.175.06.1
Datum vyhlášení10.07.2007
Datum podání27.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.4, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 212 odst.1, § 207 odst.2, § 211 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Odchyluje-li se spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi, může být protokol o jeho dřívější výpovědi z přípravného řízení přečten v hlavním líčení pouze v případě, že se tohoto výslechu mohl zúčastnit a klást vyslýchanému otázky obžalovaný nebo jeho obhájce. Jiný postup by byl v rozporu s právem obžalovaného na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky J. Ž. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. června 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006 č. j. 6 Tdo 1605/2005-121, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. července 2005 č. j. 3 To 455/2005-98 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. března 2005 č. j. 73 T 23/2005-76.

Narativní část

Dne 19. listopadu 2004 byla zadržena P. Z. a bylo proti ní zahájeno trestní stíhání ve věci úvěrového podvodu. V ten den zároveň učinila výpověď, podle níž se měla stěžovatelka účastnit na posuzovaném jednání zabezpečením potřebných dokumentů. Dne 21. listopadu 2004 bylo zahájeno trestní stíhání vůči stěžovatelce. Obviněná P. Z. během dalšího výslechu změnila původní výpověď a odmítla jakýkoliv podíl stěžovatelky na jejím jednání. Obdobným způsobem vypovídala i v hlavním líčení, jakož i jako svědkyně při veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem. Okresní soud napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatelku za účastenství ve formě organizátorství k pokusu trestného činu úvěrového podvodu. Odvolání stěžovatelky bylo krajským soudem zamítnuto. Nejvyšší soud odmítl v dané věci dovolání.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že rozsudek okresního soudu opřel svůj závěr o vině stěžovatelky o prvotní výpověď obviněné P. Z. z přípravného řízení. V dané věci se jednalo o výpověď spoluobviněné, která byla učiněna v přípravném řízení, tedy před zahájením trestního řízení vůči stěžovatelce. Podle § 212 trestního řádu lze takovou výpověď, pokud obhájce obžalované nemohl být přítomen výslechu v přípravném řízení a nejedná-li se o tímto ustanovením specifikované výjimky, pouze předestřít k vysvětlení rozporů ve výpovědi spoluobviněné. Pouze v případě, že by stěžovatelce nebo jejímu obhájci byla poskytnuta možnost zúčastnit se výslechu v přípravném řízení a klást vyslýchané otázky, by mohly být odchylky mezi výpověďmi další obviněné řešeny přečtením protokolu o dřívější výpovědi k důkazům podle § 207 odst. 2 trestního řádu. V dané případě tak tomu nebylo, čímž došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 175/06 ze dne 19. 6. 2007

N 98/45 SbNU 389

K použití protokolu o výpovědi spoluobviněného z přípravného řízení při dokazování v hlavním líčení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. června 2007 sp. zn. II. ÚS 175/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. J. Ž. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006 č. j. 6 Tdo 1605/2005-121, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. července 2005 č. j. 3 To 455/2005-98 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. března 2005 č. j. 73 T 23/2005-76, jimiž byla stěžovatelka uznána vinnou z pokusu trestného činu podvodu.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006 č. j. 6 Tdo 1605/2005-121, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2005 č. j. 3 To 455/2005-98 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005 č. j. 73 T 23/2005-76 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2006 a doplněnou dne 20. 3. 2007, která i v ostatním splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 73 T 23/2005, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005 č. j. 73 T 23/2005-76 byly stěžovatelka a obviněná P. Z. uznány vinnými, že dne 18. 11. 2004 kolem 15.30 hod v Ostravě-Hrabůvce v pobočce České spořitelny, a. s., obviněná P. Z. poté, co jí stěžovatelka opatřila padělaný občanský průkaz č. X na jméno J. S. a falešné potvrzení zaměstnavatele Třinecké železárny, a.s., o výši příjmů na jméno J. S., jakož i paruku přibližující její vzhled vzhledu J. S., sepsala jménem J. S. žádost o poskytnutí úvěru ve výši 100 000 Kč, přičemž po sdělení odpovědného pracovníka České spořitelny, a. s., že úvěr jí bude poskytnut, avšak musí pobočku navštívit ještě jednou, a to 19. 11. 2004 v době kolem 11.30 hod., toto učinila a byla na místě zadržena příslušníky Policie České republiky. Takto zjištěné jednání bylo kvalifikováno u obviněné P. Z. jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1 a 3 trestního zákona (dále jen "tr. z.") a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. z. a u stěžovatelky jako účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. z. k pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. z. k § 250b odst. 1 a 3 tr. z. Za to byly odsouzeny, a to obviněná P. Z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a stěžovatelka k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jejichž výkon byl každé z obviněných podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž zdůraznila, že soud dospěl k závěru o její vině toliko na základě výpovědi spoluobviněné P. Z. z přípravného řízení, která byla ovšem učiněna před zahájením trestního stíhání stěžovatelky a z tohoto důvodu je vůči stěžovatelce právně neúčinná.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 7. 2005 č. j. 3 To 455/2005-98 odvolání stěžovatelky zamítl jako nedůvodné. V postupu dosavadního řízení neshledal žádné nedostatky.

Proti usnesení soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále též "tr. ř."). Nejvyšší soud toto dovolání odmítl usnesením ze dne 25. 1. 2006 č. j. 6 Tdo 1605/2005-121 s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího projednávanou ústavní stížností. Namítá, že k závěru o její vině soudy obou stupňů dospěly na základě výpovědi spoluobviněné P. Z. ze dne 19. 11. 2004, tedy učiněné před zahájením trestního stíhání stěžovatelky. Po sdělení obvinění stěžovatelce využila jmenovaná obviněná svého práva a k věci nevypovídala. U hlavního líčení svou výpověď z přípravného řízení změnila a uvedla, že stěžovatelku křivě obvinila. Toto její tvrzení je podporováno lékařskou zprávou z 20. 11. 2004, kdy navštívila psychiatra, z níž je zřejmé, že již následující den po výpovědi uváděla, že stěžovatelku křivě obvinila. Stěžovatelka má za to, že výpověď spoluobviněné ze dne 19. 11. 2004 je vůči ní právně neúčinná, neboť se nejedná o neodkladný úkon. Přesto soudy tuto výpověď použily jako jediný důkaz svědčící o její vině. Stěžovatelka přitom od samého začátku tvrdí, že s danou záležitostí nemá nic společného. Na doplnění uvádí, že obviněná Z. je v současné době opět stíhána pro obdobnou trestnou činnost a zde již stěžovatelka figuruje jen jako svědek. Dle jejího přesvědčení obecné soudy nedostály požadavkům spravedlivého procesu, a to zejména zásadě vyhledávací, zásadě materiální pravdy a zásadě volného hodnocení důkazů. Rovněž nedodržely postup dle § 160 odst. 1 a 4 tr. ř. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka namítá, že z jeho odůvodnění není zřejmé, na základě čeho nebyla uznána přípustnost dovolání, které bylo odůvodněné tím, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně nemůže být trestným činem.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud, Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření vyslovil nesouhlas s námitkami stěžovatelky namířenými proti jeho usnesení a na odůvodnění tohoto rozhodnutí plně odkázal. Je přesvědčen, že dovolacím řízením ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani k porušení jakýchkoli podústavních právních norem. Proto nepovažuje ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí za opodstatněnou.

Krajský soud v Ostravě zopakoval důvody, které jej vedly k zamítnutí odvolání stěžovatelky. Poukaz stěžovatelky na jiné trestní řízení spoluobviněné Z., v němž vystupuje jen jako svědkyně, označil za irelevantní, stejně jako její úvahu, zda podá či nepodá proti P. Z. trestní oznámení pro trestný čin křivého obvinění. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na obsah předmětného trestního spisu a vyslovil názor, že rozhodnutími všech soudů nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu a spravedlivý proces. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Okresní soud v Ostravě vyjádřil přesvědčení, že k porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s hodnocením výpovědi druhé odsouzené P. Z. nedošlo. Zdůraznil, že v průběhu hlavního líčení byla výpověď této spoluodsouzené postupem dle § 207 odst. 2 tr. ř. zopakována, přičemž s ní stěžovatelka byla seznámena a měla možnost její obsah vyvracet a navrhnout důkazy k prokázání její nepravdivosti, této příležitosti však nevyužila.

Nejvyšší státní zastupitelství, Krajské státní zastupitelství v Ostravě a Okresní státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdaly.

Ústavní stížnost je důvodná.

Námitky stěžovatelky směřují svou povahou proti postupu obecných soudů při provádění a hodnocení důkazů.

Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda jím nebyly porušeny stěžovatelovy ústavně zaručené základní práva a svobody.

Obdobně se staví k posouzení otázky zjištění viny zákonným způsobem i Evropský soud pro lidská práva. Ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že není povolán k tomu, aby nahrazoval hodnocení skutečností a důkazů provedených vnitrostátními soudy svým vlastním. Provádění důkazů se řídí pravidly vnitrostátního práva a je v zásadě na národních soudech, aby zhodnotily důkazy, které shromáždily. Svou úlohu spatřuje v posouzení, zda byly důkazy provedeny způsobem, který zajišťuje spravedlnost řízení (srov. např. Edwards proti Spojenému království, 1992; Novák proti České republice, 2003).

Stěžovatelka především tvrdí, že byla uznána vinnou a odsouzena pouze na základě výpovědi spoluobviněné. Namítá, že tento důkaz nelze proti ní použít, neboť byl proveden před zahájením jejího trestního stíhání a nejedná se o neodkladný či neopakovatelný úkon.

Ústavní soud se v této souvislosti zaměřil na posouzení otázky, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly při hodnocení výpovědi spoluobviněné P. Z. z přípravného řízení se všemi skutečnostmi, které zpochybňují přípustnost použití tohoto klíčového důkazu v nalézacím řízení. Obecné soudy totiž opřely výrok o vině stěžovatelky právě o tuto výpověď, kterou zhodnotily jako procesně využitelnou.

Nutno vyjít z článku 8 odst. 2 Listiny, dle něhož nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Procesní podmínky řízení, vyjádřené příslušnou právní úpravou a respektující citovaný článek Listiny, jsou nepřekročitelnou hranicí, ve které se musí odehrávat trestní proces. Prokázání viny obviněného je možné pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití procesních prostředků, které trestní řád umožňuje použít. Z toho vyplývá, že obecné soudy jsou povinny zabývat se všemi okolnostmi, které přípustnost použitého důkazu zpochybňují. To platí o to více v případě důkazu, jenž je pro posouzení viny podstatný a nenahraditelný. Ústavní soud má za to, že soudy této své povinnosti nedostály.

Jak zjistil Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisového materiálu, P. Z. byla dne 19. 11. 2004 zadržena jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu. Téhož dne bylo zahájeno její trestní stíhání pro trestné činy úvěrového podvodu ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 3 tr. z., padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst.1 tr. z. a poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. z. a byla vyslechnuta policejním komisařem jako obviněná. Ve své výpovědi v podstatě uvedla, že se spolu se stěžovatelkou, kterou zná asi dva roky, rozhodly řešit svou špatnou finanční situaci, asi 14 dnů před zadržením se sešly v restauraci Brodway v Ostravě-Hrabůvce, kde jí stěžovatelka navrhla, aby si vzala úvěr na jinou osobu, že obstará všechny potřebné dokumenty. Znovu se v této restauraci sešly den před zadržením, kde jí stěžovatelka předala občanský průkaz na jméno J. S., vyplněné potvrzení Třineckých železáren a paruku hnědé barvy. Poté obviněná navštívila pobočku České spořitelny, kde předložila falešný občanský průkaz a potvrzení o příjmu a požádala o úvěr. Následující den (19. 11.) se dostavila pro konečné rozhodnutí o její žádosti a byla zadržena policisty. Na základě této výpovědi bylo dne 21. 11. 2004 zahájeno trestní stíhání stěžovatelky. Ta byla jako obviněná vyslechnuta za účasti svého obhájce dne 2. 12. 2004, kdy využila svého práva v dané věci nevypovídat. Dne 29. 12. 2004 se obviněná Z. za účasti svého obhájce dostavila k prostudování spisového materiálu, přičemž předložila lékařskou zprávu psychiatrické ambulance z 20. 11. 2004, a požádala o doplnění své výpovědi. Výslech byl domluven na den 4. 1. 2005, kdy za účasti svého obhájce uvedla, že se necítí po psychické stránce dobře, využívá tedy svého práva a v dané věci vypovídat nebude. Při hlavním líčení, konaném dne 31. 3. 2005, se obviněná Z. k vytýkanému jednání za svou osobu v plném rozsahu doznala a ve vztahu ke stěžovatelce uvedla, že tato se na jejím jednání vůbec nepodílela. Dále využila svého práva ve věci nevypovídat. Poté byla dle § 207 odst. 2 tr. ř. čtena její výpověď z přípravného řízení. Rovněž stěžovatelka v rámci svého výslechu před soudem využila svého práva a nevypovídala, pouze uvedla, že s danou věcí nemá nic společného. Při veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem pak P. Z., vyslechnuta již coby svědkyně a vědoma si svého případného trestního stíhání, setrvala na tom, že stěžovatelka nemá s věcí nic společného.

Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, soud opřel závěr o vině stěžovatelky o prvotní výpověď obviněné Z. z přípravného řízení a její změněné výpovědi přednesené u hlavního líčení neuvěřil, a to ani pod vlivem lékařské zprávy založené ve spisu, z níž zjistil, že obviněná Z. den po svém zadržení navštívila psychiatra s tím, že udělala hloupost - že křivě obvinila svou kamarádku, neboť měla strach na policii říct, že jí falešné doklady obstarali veksláci ze Stodolní. Tuto zpověď u psychiatra považoval soud za účelovou, učiněnou ve snaze vyvinit stěžovatelku. Konstatoval, že výpověď obviněné Z. z přípravného řízení má pevnou kostru, všechny údaje v ní uvedené do sebe zapadají a jsou logicky skloubené. Odvolací soud mu dal plně za pravdu. V odůvodnění svého usnesení mj. konstatoval, že nalézací soud důkazy vyhodnotil v souladu se zákonem a skutkový stav zjistil správně. Námitce stěžovatelky o procesní nepoužitelnosti výslechu obviněné z přípravného řízení nepřiznal právní relevanci, neboť konstatoval, že výslech obviněného je zpravidla neodkladným úkonem ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nebylo zahájeno trestní stíhání, za podmínky, že v takovém výslechu obviněný vypovídal ke společné trestné činnosti nebo byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu. Tento obviněný musí pak být znovu vyslechnut i po sdělení obvinění dalším spoluobviněným, a to nejpozději v hlavním líčení, aby tito spoluobvinění mohli vyjádřit své případné námitky.

Závěr odvolacího soudu o procesní využitelnosti prvotní výpovědi spoluobviněné Z. z přípravného řízení v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce Ústavní soud neshledal z ústavněprávního hlediska akceptovatelným.

Dle ustanovení § 89 odst. 1 a § 160 odst. 1, 2 a 4 tr. ř. lze dokazování v trestním řízení provádět toliko po zahájení trestního stíhání. Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování pouze po zahájení trestního stíhání je zejména garance práva obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení ve stejné míře, v jaké je garantováno v rámci hlavního líčení (srov. nález ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. III. ÚS 376/01, N 174/24 SbNU 291). Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem svědka nebo spoluobviněného. Tento požadavek vyžaduje, aby bylo obviněnému nebo jeho obhájci umožněno zúčastnit se tohoto výslechu a klást vyslýchaným osobám otázky.

V nálezu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 297/04, N 84/41 SbNU 97, Ústavní soud v obdobném případu (kdy jediným usvědčujícím důkazem proti stěžovateli byl výslech spoluobviněného z přípravného řízení, učiněný před zahájením trestního stíhání stěžovatele bez jeho účasti či účasti jeho obhájce) vyšel z ustanovení § 212 tr. ř., jež bylo do trestního řádu zavedeno jeho novelizací provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, v souvislosti s tím, jak byly stejnou novelou upřesněny podmínky, za nichž lze u hlavního líčení přečíst k důkazu protokol o dřívější výpovědi svědka nebo spoluobviněného podle § 211 odst. 1 až 4 tr. ř. Konstatoval, že v tomto ustanovení je obsažena zvláštní úprava pro situace, kdy se dřívější výpověď svědka nebo spoluobviněného učiněná v přípravném řízení, tedy před zahájením trestního stíhání vůči jedné z dotčených osob, odlišuje od jeho výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení. Ze znění uvedeného ustanovení dovodil, že je nutno rozlišit situace, kdy budou odchylky ve výpovědi svědka, pro jejíž použitelnost jsou v případě podstatných rozporů stanoveny dvě výjimky (upravené v § 211 odst. 3 tr. ř. a § 158a tr. ř.), a situace, kdy odchylky budou ve výpovědi spoluobviněného, na jehož výpověď se dané výjimky nevztahují.

V projednávané věci lze dospět ke stejnému závěru jako v uvedeném nálezu. Jelikož P. Z. vystupovala v trestním řízení jako spoluobviněná, nelze při použitelnosti jejího výslechu v přípravném řízení aplikovat tu část ustanovení § 212 tr. ř., která se vztahuje pouze na svědky. Jde-li o výpověď spoluobviněného, nelze se totiž na výše uvedené výjimky upravené v § 211 odst. 3 a § 158a tr. ř. odvolat, neboť odchyluje-li se spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u něhož nebyla obhájci (nebo obviněnému) poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebopředsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích (§ 212 odst. 1 tr. ř.). Jinými slovy, výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení je možné přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině jen tehdy, byl-li tohoto procesního úkonu účasten obhájce spoluobviněného, který je touto výpovědí usvědčován, nebo samotný spoluobviněný, pokud obhájce neměl a ani ho mít nemusí. Výslechu obviněné Z. ovšem nebyl krom policejního komisaře nikdo přítomen. V takovém případě bylo možné protokol o její výpovědi u hlavního líčení pouze předestřít podle § 212 tr. ř., a nikoli přečíst k důkazu podle § 207 odst. 2 tr. ř., jak učinil nalézací soud. Jedině v případě, že by byl dřívější výslech spoluobviněné Z. proveden způsobem, který vyhovuje uvedeným požadavkům kladeným na spravedlivý proces (tj. stěžovatelce nebo jejímu obhájci by byla poskytnuta možnost zúčastnit se výslechu v přípravném řízení a klást vyslýchané otázky), odchylky mezi její výpovědí u hlavního líčení a výpovědí z přípravného řízení by mohly být řešeny přečtením protokolu o dřívější výpovědi k důkazu dle § 207 odst. 2 tr. ř. Za uvedené situace - i kdyby šlo o důkaz jinak opatřený v souladu se zákonem - o něj nelze opírat výrok o vině stěžovatelky, protože nevyhovuje požadavkům spravedlivého procesu, jehož atributem je zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem svědka nebo spoluobviněného (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl II, 5. vydání, 2005, komentář k § 212 odst. 1, str. 1644 a násl.).

V této souvislosti nutno podotknout, že ústavností citovaného ustanovení § 212 tr. ř. se Ústavnísoud v minulosti zabýval. Nálezem ze dne 5. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 44/03, 249/2005 Sb., N 73/37 SbNU 33, zamítl návrh Okresního soudu Plzeň-město na zrušení tohoto ustanovení, neboť shledal, že není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

V posuzované věci tedy nalézacísoud tím, že akceptoval důkaz použitý v rozporu s trestním řádem, a odvolací soud tím, že uvedenou vadou trpící rozhodnutí nezrušil, porušily základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a základní právo na obhajobu v trestním řízení dle čl. 40 odst. 3 Listiny i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž dovolací soud se díky svému rigoróznímu a restriktivnímu výkladu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ocitl mimo rámec ochrany práv jednotlivce, čímž pokračoval v zásahu do práv stěžovatelky, který byl nastolen rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně.

Ústavnímusoudu tedy nezbylo, než napadená rozhodnutí dle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru