Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1749/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
Obec
Stát
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1749.10.1
Datum podání17.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1992 Sb.

99/1963 Sb., § 120


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1749/10 ze dne 30. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č. j. 54 Co 2/2009-86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2009, č. j. 54 Co 2/2009-86, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že žalobci (Česká pošta, s. p.) přísluší právo hospodařit s majetkem státu, který byl specifikovaný v tomto výroku [stavba garáží v katastrálním území Krč; (dále jen "předmětné nemovitosti")]. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil. Z předložených a provedených důkazů nezjistil, že by žalovaná obec (stěžovatel) hospodařila v rozhodný okamžik, tj. ke dni 24. května 1991, kdy nabyl účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, s předmětnými nemovitostmi. Naopak, jednotlivá zjištění svědčila o úmyslu a faktickém užívání předmětných nemovitostí žalobcem, respektive jeho právními předchůdci. Odvolací soud konstatoval, že soubor důkazů v tomto případě nahrazuje s ohledem na zjišťované skutečnosti jednoznačný důkaz, např. písemnou smlouvu. Žalovaný neprokázal, že by měl k rozhodnému dni právo hospodaření s garážemi, neboť jediným důkazem, který měl tuto skutečnost prokazovat, bylo čestné prohlášení bez data, podepsané neidentifikovatelnou osobou zastupující starostu, v němž bylo uvedeno, že žalovaný podmínku hospodaření s garážemi ke dni účinnosti uvedeného zákona splnil, což katastru postačilo k zaznamenání změny vlastnického práva.

3. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2010, č. j. 28 Cdo 4254/2009-118, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu otázku zásadního právního významu. K tomu uvedl, že posouzení platnosti konkrétní smlouvy nemůže mít charakter zásadního právního významu, jestliže výsledek takového posouzení není použitelný pro revizi rozhodnutí soudu odvolacího. To je v daném případě založeno na zcela jiných právních úvahách, než které dovolatel činí předmětem otázky zásadního právního významu. Závěr soudu o vlastnickém právu státu a právu hospodaření žalobce k předmětným nemovitostem byl založen na skutkovém zjištění, že se právní předchůdce žalobce ve spolupráci s OV KSČ Praha 4 finančně podílel na výstavbě nemovitostí, a především že je i od té doby jako svůj majetek užíval. Posouzení platnosti smlouvy o sdružené investici při úvaze o vlastnickém právu - se zřetelem k tomu, že na žalovaného nemohlo dle zák. č. 172/1991 Sb. přejít vlastnické právo ze státu - nehraje roli.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na ochranu vlastnictví, jehož se dopustil odvolací soud tím, že neuznal vlastnické právo stěžovatele k předmětným nemovitostem. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje právní a skutkové závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Poukazuje zejména na nutnost písemné formy v případě smluv uzavíraných mezi socialistickými organizacemi a dále na to, že písemné dokumenty, z nichž byly činěny právní závěry obecných soudů (např. zápis o projednání rozdělení nákladů, nebo zápis o upřesnění nákladů společných objektů), nebyly zjevně podepsány oprávněnými osobami, jak vyžadoval § 44 odst. 1 hospodářského zákoníku. Dle názoru stěžovatele, je tedy třeba tyto zápisy považovat za absolutně neplatné. Z provedených důkazů tak jasně vyplývá, že vlastníkem se stal MV KSČ a nikoliv právní předchůdce žalobce.

III.

5. Ústavní soud úvodem připomíná, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

7. V dané věci stěžovatel napadá rozsudek odvolacího soudu a nesouhlasí s jeho závěrem ohledně práva hospodaření k předmětným nemovitostem, k němuž dospěl na základě zjištění, že tyto nemovitosti byly od počátku užívány právním předchůdcem žalobce, přičemž soubor důkazů v tomto případě nahrazuje s ohledem na zjišťované skutečnosti jednoznačný důkaz, např. písemnou smlouvu. Tyto závěry zpochybňuje s poukazem na to, že smlouva, na jejímž základě měla probíhat výstavba garáží, resp. právní úkony související s touto smlouvou neměly řádnou formu a nebyly podepisovány oprávněnými osobami, takže se jedná o právní úkony neplatné. Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti pouze polemizuje s právními závěry vyvozenými ze skutkových zjištění, resp. sám předkládá Ústavnímu soudu svoji verzi a interpretaci skutkových zjištění (např. vlastní hodnocení zápisů souvisejících se stavbou garáží) a z nich vyvozených právních závěrů (závěr o vlastnictví předmětných nemovitostí). Přestože se snaží svým tvrzením dát ústavněprávní rozměr tím, že v ústavní stížnosti uvádí porušení ústavně zaručeného práva na ochranu majetku, jedná se v podstatě o polemiku se závěry (skutkovými i právními) obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Závěry odvolacího soudu jsou logické a vycházejí z provedených důkazů. V tomto směru je nelze považovat stojící v rozporu s právem stěžovatele na ochranu vlastnictví. Danou věc navíc řešil i dovolací soud a přestože ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí nesměřuje, lze na jeho závěry poukázat. Podstatné pro danou věc totiž nebyla dohoda o sdružené investici, jejíž platnost stěžovatel zpochybňuje, nýbrž zjištění, že se právní předchůdce žalobce jako majitel předmětných nemovitostí skutečně choval.

8. Ohledně (též v ústavní stížnosti vytýkanému) hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na dokazování zcela neúplném, resp. zjevně nedostatečném (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Ústavní soud však z předložených rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru