Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1747/07 #1Nález ÚS ze dne 29.11.2007Zánik kupní smlouvy s rozvazovací podmínkou - otázka dobré víry nabyvatele

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Prostějov
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní ústavní principy/demokratický ... více
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon/neplatný
katastr nemovitostí/vklad
vlastnické právo/ochrana
katastr nemovitostí/záznam
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 216/47 SbNU 845
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.1747.07.1
Datum vyhlášení09.01.2008
Datum podání11.07.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 36 odst.2, § 610 odst.2, § 123, § 48 odst.2

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V případě převodu nemovitostí na základě kupní smlouvy s rozvazovací podmínkou nemohou obecné soudy bez provádění dokazování týkající se dobré víry následných nabyvatelů rozhodnout, že kupní smlouva zanikla a že vlastníkem nemovitosti je původní vlastník. Takový postup porušuje princip právní jistoty, princip ochrany nabytých práv a právo vlastnit a pokojně užívat majetek zakotvené v čl. 11 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů V.B. a E.B. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 29. listopadu 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2006 č. j. 19 Co 270/2005-160 a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. června 2005 č. j. 7 C 22/2000-141.

Narativní část

Stěžovatelé vystupovali na straně žalovaných v řízení o určení, že vlastníkem nemovitosti je žalobce (původní vlastník, v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník). Obecné soudy žalobě vyhověly. Dle jejich názoru původní kupní smlouva zanikla uplatněním rozvazovací podmínky (nezaplacení kupní ceny). Naléhavý právní zájem shledaly v tom, že bez rozhodnutí soudu se žalobce nemůže domoci změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Obecné soudy vyřešily jako předběžnou otázku platnost resp. neplatnost všech dalších po sobě uzavíraných smluv. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť neshledal, že by stěžovateli nastolená otázka měla zásadní právní význam.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud neměl námitek proti posouzení platnosti dalších po sobě uzavíraných smluv ani proti názoru obecných soudů, pokud jde o právní účinky smluv s rozvazovací podmínkou. Postup soudů vyhodnotil jako souladný s obsahem hlavy páté Listiny.

Přesto Ústavní soud považoval stížnost za důvodnou. Poukázal v této souvislosti na svou judikaturu, především na nález sp. zn. II. ÚS 77/22000 a na nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06, které se sice týkají institutu odstoupení od smlouvy, nicméně závěry v nich obsažené lze vztáhnout i na výše popsanou situaci, vzhledem k tomu, že naplnění rozvazovací podmínky má v tomto případě obdobné právní důsledky jako odstoupení. Zásadní závěr vyplývající z uvedených rozhodnutí je, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Pokud by byl akceptován výklad, že zánikem kupní smlouvy, která byla uzavřena v řadě jako první, zanikají všechny kupní smlouvy uzavřené následně, vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, by si nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, což neodpovídá pojetí materiálního právního státu. Ústavní soud se v citovaném plenárním nálezu rovněž přiklonil k výkladu, podle něhož může působit odstoupení od smlouvy o převodu věci výhradně mezi stranami této smlouvy a nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetí osoby. Dále poukázal na to, že stěžovatelé byli v řadě až čtvrtými nabyvateli a nelze tedy bez provedení důkazů zpochybnit jejich dobrou víru.

Pokud obecné soudy rozhodly bez dalšího tak, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce – původní vlastník, aniž se zabývaly otázkou dobré víry jednotlivých nabyvatelů, porušily právo stěžovatelů vlastnit a pokojně užívat majetek zakotvené v čl. 11 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1747/07 ze dne 29. 11. 2007

N 216/47 SbNU 845

Zánik kupní smlouvy s rozvazovací podmínkou - otázka dobré víry nabyvatele

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 1747/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. V. B. a Ing. E. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2006 č. j. 19 Co 270/2005-160 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. června 2005 č. j. 7 C 22/2000-141, jimiž bylo určeno, že vlastnické právo k nemovitostem náleží vedlejšímu účastníkovi.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2006 č. j. 19 Co 270/2005-160 a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. června 2005 č. j. 7 C 22/2000-141 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 28. června 2005 č. j. 7 C 22/2000-141 určil, že vlastníkem nemovitostí (rekreačního objektu se stavební plochou a zahrady), blíže specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí (dále jen "předmětné nemovitosti"), je žalobce (vedlejší účastník řízení). Dále zamítl žalobu na určení neplatnosti kupních smluv o převodu předmětných nemovitostí postupně uzavíraných mezi prvním převodcem J. V. a dalšími nabyvateli a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyhověl žalobě na určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž naléhavý právní zájem na určení vlastnictví po zániku kupní smlouvy shledal na straně žalobce (prodávajícího) v tom, že bez rozhodnutí soudu nemůže dosáhnout změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Uvedl, že podle § 610 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") se mohou účastníci kupní smlouvy dohodnout, že v případě nezaplacení některé ze splátek zaniká právní vztah založený kupní smlouvou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla-li kupujícími celá kupní cena žalobci zaplacena ve lhůtě do 1. června 1999, došlo ke zrušení kupní smlouvy ze dne 4. června 1998 tak, jak bylo dohodnuto, a nebylo tudíž třeba zjišťovat, zda žalobce po 1. červnu 1999 od smlouvy odstoupil, neboť od tohoto data byla smlouva zrušena a od neexistujícího právního úkonu odstoupit nelze. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že otázku platnosti či neplatnosti těchto kupních smluv řešil jako otázku předběžnou, přičemž dospěl k závěru, že kupní smlouvy (v pořadí druhá, třetí a čtvrtá), vyjma první kupní smlouvy ze dne 4. června 1998, která byla v souladu s § 610 obč. zák. zrušena pro nezaplacení celé kupní ceny, jsou neplatné od počátku, neboť manželé P. (první nabyvatelé) vlastnictví k předmětným nemovitostem nemohli nabýt a učinit je dále předmětem prodeje.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. června 2006 č. j. 19 Co 270/2005-160 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, potvrdil; změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a k námitce žalovaných uplatněné v odvolání, že "u smluv týkajících se převodu nemovitostí nenastává neúčinnost takovýchto smluv automaticky, byť je to ve smlouvě sjednáno, nýbrž že musí dojít k určitému právnímu úkonu, který právě vychází z ujednání ve smlouvě obsaženého", uvedl, že § 610 obč. zák., upravující možnost účastníků kupní smlouvy dohodnout vedlejší ujednání mající povahu výhrad a podmínek připouštějících zánik právního vztahu založeného kupní smlouvou, je v souvislosti s § 610 odst. 2 obč. zák., které stanoví roční lhůtu běžící od uzavření kupní smlouvy, po jejímž uplynutí tato ujednání zanikají, ustanovením speciálním ve vztahu k obecným ustanovením o podmínkách uvedených v § 36 obč. zák. Dovodil, že byl-li v dané věci zánik právních následků sporné kupní smlouvy vázán na nejistou skutečnost nezaplacení kupní ceny do 1. června 1999 (výslovně bylo dohodnuto, že v případě, že kupní cena nebude kupujícímu zaplacena do 1. června 1999, smlouva se ruší), nebyla tato skutečnost vymezena jako eventuální projev vůle, tedy jako právní úkon některého z účastníků smlouvy, a nemohla tudíž být uplatněna před tímto termínem. Uvedené ujednání tudíž v daném případě není ujednáním ve smyslu § 610 odst. 1 obč. zák., nýbrž jde o rozvazovací podmínku podle § 36 odst. 2 věty druhé obč. zák. Dalšími námitkami žalovaných se odvolací soud nezabýval.

Následné dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2007 č. j. 30 Cdo 3295/2006-173 odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že otázka, kterou žalovaní v dovolání označili a jež podle jejich názoru má po právní stránce zásadní význam (zda u kupních smluv, které podléhají zápisu do katastru nemovitostí, v případě naplnění rozvazovací podmínky nastává zánik právních účinků smlouvy samočinně, či zda je možno připustit zánik právního vztahu založeného touto smlouvou až uplatněním takovéto rozvazovací podmínky účastníkem smlouvy), není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející ze závěru, že v daném případě byla v kupní smlouvě ze dne 4. června 1998 ujednána rozvazovací podmínka podle § 36 obč. zák., který žalovaní nezpochybnili, je v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou. Rovněž námitka žalovaných obsažená v dovolání, že nemovitost nabyli v dobré víře, nečinila rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. V tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 1999 sp. zn. 2 Cdon 756/97, v němž bylo vysloveno, že přezkoumání smlouvy o převodu nemovitosti katastrálním úřadem a pravomocné rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení posoudil platnost či účinnost této smlouvy, a na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99), v nichž bylo vysloveno, že dobrá víra nabyvatele má právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon (srov. například § 486 obč. zák.); posuzovaná věc však mezi takové případy nepatří.

II.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Stěžovatelé stručně popsali skutkový stav a vyjádřili přesvědčení, že obecné soudy nesprávně posoudily zánik právních účinků smlouvy s rozvazovací podmínkou. Podle názoru stěžovatelů není možné při respektování principu veřejné listiny (výpisu z katastru nemovitostí), aby došlo k zániku právního vztahu bez toho, aniž by byla v určitém časovém období odezva v evidenci katastrálního úřadu. Takový postup vede k absolutní právní nejistotě a jsou ohrožena práva nabytá v dobré víře v pravost a správnost veřejné listiny. Stěžovatelé zastávají názor, že k zániku právního vztahu je zapotřebí, aby ze strany oprávněné osoby byl učiněn příslušný právní úkon - odstoupení od smlouvy. Stěžovatelé konečně namítali, že soudy nesprávně posoudily jednání jednoho z převodců (K. K.), které bylo excesem a jako takové nemůže jít k tíži třetích osob. V petitu ústavní stížnosti pak navrhli, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově.

III.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení.

Nejvyšší soud zastoupený předsedkyní senátu 30 Cdo JUDr. Olgou Puškinovou vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatelé pouze opakují argumentaci, kterou uplatňovali v průběhu řízení před obecnými soudy. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Krajský soud v Brně rovněž nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Uvedl, že v řízení nedošlo k porušení žádných práv stěžovatelů. Podobně jako Nejvyšší soud nastolil otázku včasnosti podané ústavní stížnosti, neboť usnesení Nejvyššího soudu bylo sice doručeno stěžovatelům dne 14. května 2007, avšak proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost nesměřuje.

Vedlejší účastník řízení se k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil. Výzva k vyjádření byla uložena na poště a vedlejší účastník si ji v úložní době nevyzvedl.

IV.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která podle kogentního ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. O takový případ jde i v dané věci. Stěžovatelé sice nenapadli ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu - tedy rozhodnutí o posledním procesním prostředku, avšak s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nelze jejich ústavní stížnost považovat za opožděnou, neboť lhůta pro její podání počala běžet až okamžikem doručení usnesení Nejvyššího soudu.

Skutečnost, že stěžovatelé nenapadli rozhodnutí Nejvyššího soudu, má pro věc význam pouze potud, že Ústavní soud se tímto rozhodnutím, resp. postupem Nejvyššího soudu nemůže zabývat. S ohledem na to, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do kompetence Nejvyššího soudu ve vztahu k posouzení otázky zásadního právního významu, by tak ústavněprávnímu přezkumu stejně mohla být otevřena pouze otázka, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.

V.

Ústavní soud se tedy po vyřešení formálních náležitostí mohl zabývat ústavní stížností meritorně. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení jejich základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv zaručených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je opodstatněná.

V dané věci soudy určily, že vlastníkem předmětných nemovitostí je vedlejší účastník řízení (původní vlastník - žalobce), který má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť kupní smlouva, na jejímž základě převedl vlastnictví předmětných nemovitostí, zanikla uplatněním rozvazovací podmínky (nezaplacením kupní ceny). Po zániku kupní smlouvy pak vznikl nesoulad mezi zápisem v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem. Otázku platnosti, resp. neplatnosti všech dalších (v pořadí druhé, třetí a čtvrté) po sobě uzavíraných kupních smluv o prodeji předmětných nemovitostí přitom soudy vyřešily jako otázku předběžnou. Co se týče samotného posouzení platnosti kupních smluv, resp. právních účinků smlouvy s rozvazovací podmínkou, nemá proti němu Ústavní soud žádné výhrady. Pokud navíc stěžovatelé v této souvislosti polemizují s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, lze jen poukázat na to, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v tomto směru některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil.

Co však činí ústavní stížnost důvodnou, a stěžovatelé, byť tuto otázku nenastolují jako zásadní, ji zmiňují, je otázka, zda lze po nich spravedlivě požadovat, aby poté, co nabyli předmětné nemovitosti v důvěře v zápis do katastru nemovitostí, mohli být svého vlastnického práva zbaveni. Jak již Ústavní soud judikoval [viz nález sp. zn. II. ÚS 77/2000 ze dne 23. 1. 2001 (N 14/21 SbNU 101)], z právního vztahu (pozn.: myšleno právní vztah vzniklý kupní smlouvou o prodeji nemovitosti) vznikají práva a povinnosti, které se týkají pouze stran tohoto vztahu. Vztah mezi smluvci (pozn.: smluvními stranami), včetně odstoupení od smlouvy, se v takovém případě může projevit opět jen mezi smluvci, a nemůže mít vliv na postavení třetích osob, které v dobré víře a v souladu s § 39 obč. zák. nabyly vlastnické právo k věci, která byla předmětem takové smlouvy. Proto se strana takového vztahu nemůže úspěšně dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ten chrání práva věcná, působící proti všem. Tomuto nálezu předcházelo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999 sp. zn. 22 Cdo 1186/2000, v němž byl vysloven právní názor, dle něhož: "Pokud převodce, který je vlastníkem nemovitosti, tuto nemovitost převede do vlastnictví nabyvatele, nemůže dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, mít za následek zánik vlastnictví nabyvatele, který nemovitost nabyl v dobré víře.".

K podobnému závěru dospěl Ústavní soud i nyní v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.). Podle tohoto nálezu má odstoupení od smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák. účinky pouze mezi jejími účastníky (není-li právním předpisem nebo dohodu účastníků smlouvy stanoveno jinak). Tímto nálezem bylo ústavně konformně vyloženo dosud nejednotné nahlížení obecných soudů, zejména pak Nejvyššího soudu, na účinky odstoupení od první kupní smlouvy, v případě řady po sobě jdoucích smluv o převodu vlastnictví, s ohledem na vlastnické právo posledních nabyvatelů.

Zásadní závěr vyplývající ze zmiňovaných rozhodnutí je, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Interpretace opačná, dle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač v kontrastu s tímto čl. 11 Listiny a § 123 obč. zák. poskytují vlastníkovi ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, pochopitelně však jen těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Akceptování výkladu, že zánikem kupní smlouvy (ať již z jakéhokoliv důvodu), která byla uzavřena v řadě jako první, by si vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, pojetí materiálního právního státu zjevně neodpovídá. Ústavnísoud se v citovaném plenárním nálezu rovněž přiklonil k výkladu, podle něhož může působit odstoupení od smlouvy o převodu věci výhradně mezi stranami této smlouvy a nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetí osoby.

I když se oba citované nálezy týkají odstoupení od smlouvy, lze je vztáhnout i na případ, kdy první kupní smlouva bude zrušena z jiného důvodu než odstoupením (např. naplněním rozvazovací podmínky, jak je tomu v daném případě). Naplnění rozvazovací podmínky má totiž v tomto konkrétním případě obdobné právní důsledky jako odstoupení od smlouvy. Jestliže tedy obecnésoudy rozhodly bez dalšího tak, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, aniž by přitom respektovaly závěry vyplývající z výše citovaných rozhodnutí (zejména závěr, že vztah mezi smluvními stranami nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetích osob), ve vztahu ke stěžovatelům porušily čl. 11 Listiny, který zajišťuje ochranu vlastnictví. Je třeba přitom zdůraznit, že v dané věci byli stěžovatelé v řadě převodů předmětných nemovitostí až čtvrtými nabyvateli. Zatímco v případě prvního a druhého nabyvatele lze mít pochybnosti o jejich dobré víře (zejména s ohledem na znění kupní smlouvy a skutečnost, že druhý nabyvatel - K. K. - byl zmocněncem prvního převodce - J. V.), u dalších nabyvatelů tuto skutečnost bez dalšího (bez provedení potřebných důkazů) konstatovat nelze. Obecné soudy se však otázkou dobré víry jednotlivých nabyvatelů nezabývaly a Ústavní soud ji ze své pozice zkoumat nemůže.

Ústavnísoud závěrem podotýká, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá rozhodnutí obecných soudů. Podstatné pro posouzení dané věci však bude, jak obecné soudy posoudí zejména otázku dobré víry stěžovatelů při nabytí předmětných nemovitostí.

Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavnísoud podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru