Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1738/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Městská část Praha 1
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
Dobré mravy
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1738.15.1
Datum podání10.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 106, § 3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1738/15 ze dne 20. 9. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Samkové, zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem sídlem Štefánikova 65, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2015 č. j. 25 Cdo 3231/2013-112, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 13 Co 39/2013 - 88 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. června 2012 č. j. 19 C 133/2011 - 43, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 1, sídlem Vodičkova 681/18, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 6. 2012 č. j. 19 C 133/2011 - 43 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka po vedlejší účastnici řízení domáhala zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím. Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zaplacení uvedené částky stěžovatelka požadovala jako náhradu škody za nedodržení závazku uhradit jí náklady na vybudování bytu ve výši podle odhadu znalce pro případ ukončení nájmu ze strany pronajímatele. Obvodní soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky byl promlčen. Soud vyšel ze zjištění, že dne 30. 6. 1994 byla mezi účastníky uzavřena smlouva, na jejímž základě stěžovatelka vybudovala podkrovní byt v nemovitosti v P. Vedlejší účastnice se zavázala ke kompenzaci nákladů na vybudování bytové jednotky formou věcného břemene jejího užívání za regulované nájemné (v nájemním vztahu byla stěžovatelka nájemkyní a vedlejší účastnice pronajímatelem). Jednotka byla zbudována, kolaudována a stěžovatelka ji po určitou dobu užívala. V řízení vedeném před obvodním soudem pod sp. zn. 27 C 53/1996 bylo určeno, že nemovitost, kde se byt nachází, je ve vlastnictví České katolické charity. Rozsudkem obvodního soudu sp. zn. 23 C 134/2007 byla potom stěžovatelka povinna byt vyklidit ve prospěch Arcibiskupství pražského. Stěžovatelka ve smyslu uzavřené dohody jednala s vedlejší účastnicí o finanční kompenzaci, dohoda o mimosoudním vypořádání ohledně půdní vestavby však nebyla usnesením zastupitelstva ze dne 6. 9. 2011 schválena. Soud prvního stupně se zabýval okrajově tím, zda mohla stěžovatelce vzniknout škoda v příčinné souvislosti s jednáním vedlejší účastnice, tedy nedodržením jejího smluvního závazku a dovodil, že stěžovatelka v tomto směru neunesla přes poučení soudu břemeno tvrzení. Pokud by soud i připustil, že jednou z příčin škody, která jí vznikla, bylo porušení právní povinnosti vedlejší účastnicí, byl by její případný nárok promlčen. Uzavřel, že v roce 1998 (ještě před vydáním shora uvedených soudních rozhodnutí) vedlejší účastnice vlastnické právo zcizila ve prospěch Družstva pro správu P., což bylo stěžovatelce známo, když sama uvedla, že od května 2000 jí byla situace ohledně vlastnictví nemovitosti známa. I kdyby tedy promlčecí doba podle ustanovení § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), počala běžet v roce 2000, skončila by nejpozději uplynutím doby objektivní v roce 2003, žaloba však byla podána až 14. 9. 2011. Námitka promlčení byla tedy vznesena důvodně. Bezdůvodného obohacení po vlastníku nemovitosti za její zhodnocení se stěžovatelka nedomáhala, když si byla vědoma promlčení nároku. Námitku promlčení neshledal soud prvního stupně v rozporu s dobrými mravy, když za takovou může být shledána jen z důvodů zcela mimořádných. Obvodní soud připustil, že vedlejší účastnice tím, že jednala se stěžovatelkou o kompenzaci, v ní vzbuzovala naděje, že k této také dojde, nicméně nejde o nic mimořádného, pro což by nemělo být k promlčení přihlédnuto. Tuto okolnost však soud shledal významnou pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Proti rozsudku podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání.

3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 4. 2013 č. j. 13 Co 39/2013 - 88 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen, neboť dospěl k závěru, že odvolání žádného z účastníků není důvodné. Ve výroku o nákladech řízení byl změněn tak, že se jejich náhrada vedlejší účastnici nepřiznává (výrok I.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 č. j. 25 Cdo 3231/2013 - 112 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto s odůvodněním, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (výrok I.). Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovatelce, že by otázky promlčení z hlediska aplikace § 106 občanského zákoníku a výkladu § 3 občanského zákoníku nebyly dosud dovolacím soudem řešeny. Dále byla uvedeným rozhodnutím stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II.).

II. Námitky stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily námitku promlčení, kterou uplatnila vedlejší účastnice. Je přesvědčena, že tato námitka je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 občanského zákoníku. Stěžovatelka má za to, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí není po právu a popírá smysl dosavadního mimosoudního jednání. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že občanský zákoník na řadě míst zdůrazňuje význam a úlohu prevence jako jednu z významných zásad ovládající moderní úpravu občanskoprávních vztahů. Stěžovatelka je toho názoru, že splnila své závazky z předmětné smlouvy, ale vedlejší účastnice nikoliv. Stěžovatelka namítá, že mimosoudní jednání má předcházet každému soudnímu řízení (§ 100 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Stěžovatelka se nedopustila protiprávního jednání vůči vedlejší účastnici, naopak vedlejší účastnice své závazky nesplnila v důsledku toho, že nedbale vykonávala správu svěřeného majetku. Stěžovatelka byla v dobré víře, že vedlejší účastnice po právu vykonává vlastnická práva.

6. Stěžovatelka právě z toho důvodu, že vedlejší účastnice s ní průběžně jednala od května 2000 až do rozhodnutí zastupitelstva konaného dne 6. 9. 2011, nedomáhala se jakýchkoli nároků u soudu, protože to považovala za nadbytečné a nekorektní vůči osobám, které za vedlejší účastnici jednaly, nehledě k tomu, že by bylo ze strany stěžovatelky neseriózní, aby v době, kdy mohla užívat předmětný byt, který vybudovala, současně požadovala nějakou náhradu. Proto také zástupci vedlejší účastnice požadovali po stěžovatelce a stejně tak i po Družstvu pro správu objektu P., aby využili pro jistotu všech opravných prostředků, což se také stalo (na základě žaloby Arcibiskupství pražského jako vlastníka obytného domu o vyklizení tohoto bytu, stěžovatelka vyklidila byt dobrovolně). Nebyla to tedy liknavost stěžovatelky, že nepodala žalobu dříve, ale tuto mohla po právu uplatnit až po té, co byl nucena vyklidit byt a co vedlejší účastnice nejprve rozhodnutím Rady Městské části Praha 1 její nárok uznala a vzápětí jej zastupitelstvo neuznalo. V průběhu těchto dlouhotrvajících mimosoudních jednání nikdy nezazněla zmínka ze strany vedlejší účastnice, že nároky stěžovatelky jsou promlčené, popř. že bude vznesena námitka promlčení. Názor Obvodního soudu pro Prahu 1, že promlčení je jedním z pilířů právní jistoty a prolomení těchto jistot je možné jen z důvodů zcela mimořádných, s nímž se ztotožnily soudy vyšších stupňů, je obecně správný, ale za splnění dalších předpokladů. Podle stěžovatelky nelze nevzít v úvahu, že stěžovatelka na vlastní náklady zhotovila půdní vestavbu a tedy samostatně si zajistila bydlení do budoucna v přesvědčení, že smluvní ujednání s vedlejší účastnicí jí dávají právní jistoty a stejně tak svoji jistotu opírala o údaje vedené v katastru nemovitostí. V případě stěžovatelky však ani jedna z důvodně předpokládaných jistot se nenaplnila. Obecné soudy by měly být vnímavější v konkrétním případě k tomu, kdo práva využívá a kdo práva zneužívá a v tomto případě námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí je podle stěžovatelky nemravná.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.

9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily námitku promlčení, kterou uplatnila vedlejší účastnice a je přesvědčena že tato námitka je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 občanského zákoníku.

11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

12. Odvolací soud se předmětnou věcí zabýval zejména z hlediska promlčení nároku stěžovatelky a v tomto směru se v odůvodnění svého rozhodnutí zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že případný nárok z titulu náhrady škody, i kdyby škoda byla stěžovatelkou prokázána, je v daném případě promlčen. Odvolací soud poukázal na to, že sama stěžovatelka před soudem prvního stupně i v samotném odvolání uvedla, že od roku 2000 věděla, kdo je vlastníkem nemovitostí, s vedlejší účastnicí vedla od roku 2000 jednání o řešení důsledků neplatně uzavřené smlouvy ohledně případného finančního vyrovnání. Od roku 2000 tedy počala stěžovatelce běžet promlčecí doba ve smyslu ust. § 106 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku, která marně uplynula v roce 2003. Počátek běhu promlčecí doby není podle odvolacího soudu možné vztahovat k okamžiku vyklizení bytu, neboť tato otázka s náhradou škody nijak nesouvisí. Námitku promlčení nelze podle odvolacího soudu posoudit jako námitku vznesenou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 občanského zákoníku. Městský soud poukázal na to, že touto problematikou se opakovaně zabýval Nejvyšší soud, který judikoval v tom směru, že postup podle tohoto zákonného ustanovení v otázce promlčení má místo jen ve výjimečných situacích, kdy by byl tento institut zneužit na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaných práv (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 85/2010, 25 Cdo 1839/2000). O takový případ však v předmětné věci nejde. Městský soud poukázal na to, že stěžovatelka po celou dobu byla zastoupena advokátem a musela si být vědoma toho, že v případě neuzavření dohody může dojít k promlčení nároku. Městský soud uvedl, že je zcela běžnou praxí z opatrnosti nárok uplatnit u soudu a dále jednat s tím, že do doby vyřešení věci je řízení přerušeno či se ve věci nejedná. Pokud stěžovatelka spoléhala na to, že k situaci, že by její nárok uspokojen nebyl, nedojde, vystavila se tak riziku promlčení nároku a vedlejší účastnici nelze přičítat k tíži, že zákonnou námitku promlčení uplatnila.

13. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelce nelze přisvědčit, že právní otázka promlčení podle § 106 občanského zákoníku nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, neboť dovolací soud se otázkou počátku běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody dlouhodobě a opakovaně zabýval, obsah tohoto pojmu v řadě rozhodnutí vyložil a v tomto směru jde o ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil, a ani v dané věci dovolací soud neshledal důvod k odlišnému právnímu posouzení uvedené otázky. Totéž se týká výkladu ust. § 3 občanského zákoníku. Nejvyšší soud uvedl, že komentářový výklad tohoto ustanovení, který stěžovatelka prezentuje v dovolání, je shodný s tím, jak obsah tohoto pojmu vykládá dovolací soud ve svých rozhodnutích. Nelze proto tuto otázku považovat za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, a ostatně ani stěžovatelka neuvádí, jak odlišně od stávající soudní judikatury by měla být tato právní otázka posouzena jinak. Jestliže stěžovatelka uplatnila proti vedlejší účastnici nárok na náhradu škody spočívající v hodnotě věcného břemene bezplatného užívání bytu, které z absolutně neplatné smlouvy o zřízení tohoto břemene nevzniklo proto, že vedlejší účastnice nebyla vlastníkem domu, je správný právní názor odvolacího soudu, že běh subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 občanského zákoníku) se váže k okamžiku, kdy se stěžovatelka o ztrátě této hodnoty sjednané s vedlejší účastnicí dozvěděla, a nikoliv k okamžiku, kdy jí vlastník domu neumožnil byt užívat a ona jej vyklidila.

14. Ústavní soud zjistil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru