Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1730/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
trestní stíhání
nečinnost
Amnestie
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1730.15.1
Datum podání10.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 368, § 223 odst.1

82/1998 Sb., § 31a, § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1730/15 ze dne 15. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Karnoše, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3948/2014-237 ze dne 31. března 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 140/2014-215 ze dne 17. dubna 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 182/2010-190 ze dne 4. prosince 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 182/2010 se podává, že stěžovatel se žalobou podanou proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 156 000 Kč, představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jednáním žalované - nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 451/2007, v němž byl trestně stíhán pro trestný čin vydírání spáchaný ve spolupachatelství podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona a § 9 odst. 2 tr. zákona, později překvalifikovaný na trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 3 tr. zákona ve formě účastenství dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem nalézacího soudu, že celková doba trestního řízení byla nepřiměřeně dlouhá a představuje tak nesprávný úřední postup, byť se jednalo o trestní věc skutkově velmi složitou, bylo prováděno rozsáhlé vyšetřování a dokazování a šlo o věc s cizím prvkem. Stejně jako soud prvního stupně však konstatoval, že již v samotném trestním řízení může být poskytnuta dostatečná náhrada za jeho nepřiměřenou délku, a to v podobě uložení mírnějšího trestu. Obdobně tomu bylo i v případě stěžovatele, jehož trestní stíhání bylo zastaveno na základě čl. II. amnestie prezidenta republiky, vyhlášené dne 1. 1. 2013 pod č. 1/2013 Sb. (dále jen "amnestie"), kterým bylo nařízeno, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Zastavením trestního stíhání (z důvodu jeho nepřiměřené délky) se dle názoru obou soudů stěžovateli dostalo odpovídajícího zadostiučinění.

3. Uvedeným způsobem soudy obou stupňů rozhodly poté, co byla jejich předchozí částečně vyhovující rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2310/2012-123 ze dne 17. 1. 2013 zrušena pro jejich předčasnost, když trestní věc stěžovatele nebyla ještě ukončena a v rámci ní je možné očekávat nahrazení nemajetkové újmy jiným způsobem, např. zmírněním uloženého trestu, přičemž tato forma odškodnění má přednost před finanční kompenzací v rámci řízení o náhradě škody.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, odmítl pro vady, které nebyly v zákonné lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

5. Stěžovatel po rekapitulaci skutkových okolností vyslovuje přesvědčení, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces spolu s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů a dále presumpce neviny. Namítá, že přestože jeho trestní stíhání skončilo zastavením na základě amnestie z týchž důvodů jako u spoluobviněného Romana Koláře, tento spoluobviněný obdržel za průtahy na základě stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") v rámci smíru částku 6.900 EUR. Nepřiznáním odškodnění se tak cítí být oproti spoluobviněnému Kolářovi diskriminován. Za nepravdivé označuje tvrzení soudu prvního stupně, že situace odškodněného Romana Koláře je odlišná, když v době, kdy mu byla satisfakce nabídnuta, nebylo jeho trestní stíhání skončeno zastavením z důvodu amnestie. Poukazuje na Prohlášení vládního zmocněnce ze dne 4. 2. 2013, z čehož vyplývá, že spoluobviněný Kolář byl odškodněn až poté, co bylo i jeho trestní stíhání zastaveno. Uvádí, že plošná amnestie pro něho nebyla dostatečným odškodněním, neboť trestní řízení trvalo 9 let a osm měsíců a příčina průtahů tkvěla v hrubém pochybení orgánů činných v trestním řízení, především v procesně nepoužitelném výslechu stěžejního svědka Rosseliho, ve věci bylo činěno v průměru 6 úkonů za rok a průměrná délka srovnatelného řízení byla překročena více než desetkrát, což je jednoznačně exces v průtazích, a dle judikatury ESLP flagrantní porušení právní jistoty obviněného. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010 a má za to, že dosavadní průběh kompenzačního řízení nedosáhl náležitého účinku, ve kterém by se promítla flagrantní pochybení orgánů činných v trestním řízení. Amnestie nepředstavuje individualizovaný zásah do právní sféry stěžovatele (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/13 ze dne 24. 9. 2013), a lze na ni pohlížet toliko jako na preventivní prostředek nápravy nepřiměřené délky trestního řízení. Soudy se měly zabývat otázkou, zda je satisfakce spočívající v zastavení trestního řízení dostatečná. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu namítá, že je s ohledem na dovolací námitky odůvodněno formalisticky. Stěžovatel se nemůže zbavit dojmu, že na něho bylo v průběhu kompenzačního řízení nahlíženo jako na odsouzeného, což odporuje zásadě presumpce neviny. Připomíná konečně, že dle judikatury ESLP se dá obecně považovat za přiměřenou délka řízení v trvání šesti let. Případ stěžovatele však tuto standardní délku překročil o více než tři roky. Nebýt amnestie, trestní řízení proti němu by bylo s největší pravděpodobností zastaveno z důvodů jeho nepřiměřené délky. I dle závěrů judikatury Ústavního soudu (viz nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006, N 157/42 SbNU 287) je totiž třeba dobu trvání trestního řízení delší než šest let považovat za výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro její překročení nelze trestní stíhání v délce vyšší tolerovat.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze jej hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471).

9. Takového pochybení se soudy při formování úsudku o tom, že se stěžovateli dostalo odpovídající náhrady nemajetkové újmy zastavením jeho trestního stíhání, nedopustily. Posuzovaná ústavní stížnost je v podstatě pokračující polemikou se závěry soudů, kdy stěžovatel nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu.

10. Jak vyplývá z odůvodnění obou rozsudků, soudy shledaly, že celková doba trestního řízení vedeného proti stěžovateli, zahájeného v dubnu 2003 a pravomocně skončeného dne 12. 1. 2013 zastavením trestního stíhání stěžovatele v důsledku amnestie, byla zcela nepřiměřená. Stran konkrétní náhrady za nepřiměřenou délku řízení aplikovaly ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), podle něhož se zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Vyšly přitom ze závěrů Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 (uveřejněného pod R 58/2011), které ve vztahu k možným způsobům odškodnění uvádí, že jiná forma náhrady může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu, pokud je takové zmírnění navázáno na porušení práva na přiměřenou délku řízení.

11. Uvedené stanovisko je v souladu s judikaturou ESLP, která zformulovala základní principy interpretace čl. 13 Úmluvy ve spojení s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě - podle jednoho z principů musí být prostředky, které mají být ve vnitrostátním právu k dispozici, způsobilé buď zamezit vzniku nebo pokračování tvrzeného porušení, anebo poskytnout dané osobě za každé již nastalé porušení vhodnou nápravu (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 718).

12. Rovněž Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) vyslovil s odkazem na konkrétní judikáty ESLP, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu, přičemž je povinností soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

13. Pokud tedy oba soudy v souladu s poukazovanými judikáty vyložily, že zastavením trestního stíhání stěžovatele na základě článku II. amnestie, kterým bylo nařízeno, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let, se stěžovateli dostalo odpovídající náhrady nemajetkové újmy, jejich závěr je z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť ze znění uvedeného článku je patrné, že důvodem pro zastavení trestního stíhání v uvedených věcech byla právě nepřiměřená délka trestního řízení. Stěžovateli sice lze přisvědčit v tom, že samotná amnestie nepředstavuje individualizovaný zásah do právní sféry stěžovatele, ten však představuje usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 2 T 451/2007-810 ze dne 7. 1. 2013, jímž bylo podle § 368 tr. řádu konstatováno, že stěžovatel je účasten amnestie, a podle § 231 odst. 1 tr. řádu za užití § 223 odst. 1 tr. řádu, z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a čl. II amnestie bylo trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 3 trestního zákona zastaveno.

14. Tím bylo stěžovateli i dle názoru Ústavního soudu dostatečně kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což není ani v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Jak uvedl Ústavní soud v poukazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04, "relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv Evropský soud pro lidská práva ani Evropská komise pro lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučily. Důsledně vzato tuto povinnost vzhledem ke svým výše uvedeným oprávněním ani vyvodit nemohly. Naopak však takové formy kompenzace považuje Evropský soud pro lidská práva za dostatečnou nápravu porušeného práva, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva zato, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen".

15. Z uvedeného vyplývá, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Pokud tedy soudy takového prostředku využily a trestní stíhání stěžovatele zastavily, byť se tak stalo na základě amnestie, nemůže stěžovatel soudům rozhodujícím o jeho žalobě na přiznání nemateriální újmy důvodně vytýkat, že mu za stejné pochybení nepřiznaly i peněžní náhradu.

16. Za daného stavu nemusí být prohlášení o odškodnění spoluobviněného Romana Koláře formou smíru navrženého vládou České republiky v dané věci pro soudy závazné, neboť z prohlášení vlády ze dne 4. 2. 2013 (viz č. l. 163 spisového materiálu) není patrné, z jakého důvodu stát dobrovolnou platbu nabídl; z jejího předcházejícího prohlášení ze dne 20. 11. 2012 však vyplývá, že o ochotě dobrovolně uhradit částku 6 900 EUR byl zástupce uvedeného obviněného informován ještě před vyhlášením amnestie prezidenta republiky, a tedy před vydáním usnesení, jímž bylo jeho trestní stíhání zastaveno, přičemž zástupce Romana Koláře návrh vlády dne 20. 11. 2012 přijal a současně se vzdal veškerých dalších nároků vůči České republice ohledně skutečností, jež zavdaly důvod pro stížnost (viz č. l. 168 spisového materiálu).

17. Ve vztahu k rozhodnutí o dovolání stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, že o dovolacích námitkách rozhodl formalisticky. Ústavní soud se však ani s touto námitkou neztotožňuje. K tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatele tak stíhala nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být dle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by se založila přípustnost dovolání, a následně byl povinen vymezit dovolací důvod vyložením, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014). Stěžovatel však způsobem popsaným v napadeném usnesení dovolacího soudu vyjádřil nezpůsobilý předpoklad přípustnosti, který by stěží bylo možno vyložit podle jeho obsahu ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016 V

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru