Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 173/05Usnesení ÚS ze dne 21.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.173.05
Datum podání25.03.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 46, § 49, § 50e, § 229 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 173/05 ze dne 21. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. U., zastoupené Mgr. Kateřinou Jarošovou, advokátkou se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č. j. 55 Co 261/2003-67 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2003, č. j. 12 C 31/2002-57, usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 11 Cmo 163/2004-37, ze dne 15. 12. 2004 a usnesení Městského soudu v Praze č.j. 66 C 17/2003-23, ze dne 27. 2. 2004, a návrhu na odložení vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2004, jímž byla jako nepřípustná odmítnuta žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č. j. 55 Co 261/2003-67, a pro případ, že Ústavní soud dojde k závěru, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení týkajících se žaloby pro zmatečnost, navrhuje, aby byl vydán nález, kterým se zruší usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č.j. 55 Co 261/2003-67 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2003 o odmítnutí odvolání proti rozsudku ve věci samé. Současně stěžovatelka požádala o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Dne 20. 7. 2006 doručila stěžovatelka Ústavnímu soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, č.j. 21 Cdo 2534/2005-54, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu, a požádala, aby s ohledem na vyčerpání všech procesních prostředků Ústavní soud rozhodl ve věci samé.

Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a připojených spisů Městského soudu v Praze, sp. zn. 66 C 17/2003, a Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 12 C 31/2002 (zaslaného Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2006), Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2002 bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu pro naplnění podmínek ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Rozsudek byl dle údajů na doručence uložen dne 3. 1. 2003 na poště a dle § 46 odst. 4 o.s.ř. uplynutím 10 dnů, t.j. dne 13. 1. 2003, měly nastat účinky fikce doručení. Téhož dne byla do spisu založena plná moc, kterou stěžovatelka dne 3. 1. 2003 vystavila advokátce Mgr. Kateřině Egnerové a současně její právní zástupce potvrdil, že převzal kopie listin ze spisu včetně rozsudku soudu prvého stupně. Dne 29. 1. 2003 podala stěžovatelka (prostřednictvím advokátky) k poštovní přepravě odvolání, které bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2003 odmítnuto jako opožděné s tím, že lhůta pro jeho podání začala běžet již dnem 14. 1. 2003. Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, neboť i kdyby byly správné námitky stěžovatelky ohledně nedostatku náležitostí doručenky stanovené v § 50e odst, 1 písm. b) a f) o.s.ř., stěžovatelka, která nezpochybnila, že se o uložení zásilky obsahující rozsudek dozvěděla z doručenky, si ji mohla vyzvednout v době od jeho uložení (od. 3. 1. do 13. 1. 2203), kdy nastala fikce uložení. Dále uvedl, že plná moc vystavená advokátce byla založena do spisu v 9 hodin dne 13. 1. 2003, tedy až poté, kdy započtením dle § 46 odst. 4 o.s.ř.nastala již v 0.00 hod. fikce doručení.

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud a její ústavní stížnost byla usnesením ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 528/03, odmítnuta jako předčasná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (žaloba pro zmatečnost).

Městský soud v Praze návrhu stěžovatelky na žalobu pro zmatečnost nevyhověl a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v daném případě, kdy je napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o odmítnutí odvolání, není žaloba pro zmatečnost přípustná, neboť žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o.s.ř. je mimořádným opravným prostředkem uplatňujícím se v odlišné situaci, kdy umožňuje napravit eventuelní pochybení odvolacího soudu, k němuž došlo při posuzování včasnosti podaného odvolání, tedy proto, aby i v tomto případě byla zajištěna dvojinstančnost řízení. Městský soud provedl i dokazování ohledně včasnosti podaného odvolání a rovněž dospěl k závěru, že bylo podáno opožděně, přičemž s ohledem na to, že právní zástupce osobně převzal rozsudek dne 13. 1. 2003 a odvolání bylo podáno až dne 29. 1. 2003, považoval za nadbytečné provádět dokazování výslechem svědků ohledně toho, zda se stěžovatelka v době uložení zásilky zdržovala v místě bydliště. Ze všech těchto důvodů žalobu pro zmatečnost zamítl. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku včasnosti podaného odvolání. Městský soud se s jejími námitkami nevyrovnal buďto vůbec nebo nepřiměřeným a nesprávným způsobem. Zdůrazňuje, že rozhodnutí je třeba doručit zástupci s plnou procesní mocí, přičemž doručení pouze účastníkovi řízení je neúčinné. Procesní plná moc byla přitom soudu doručena dne 13. 1. 2003 v 9.00 hod., tedy před doručením rozsudku stěžovatelce, a teprve tímto dnem mohla začít běžet lhůta pro podání odvolání. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Co 215/98, podle nějž v případě, že plná moc byla předložena soudu v týž den, kdy mělo dojít k doručení rozhodnutí účastníkovi, je třeba doručení účastníkovi posoudit jako neúčinné s tím, že lhůta pro podání odvolání na základě takového doručení nezačala běžet. Nesouhlasí ani se závěrem, že k doručení rozsudku došlo uložením dnem 13. 1. 2003, dovozeným na základě doručenky, která však nemá náležitosti dle § 50e o.s.ř., tudíž nejde o veřejnou listinu ve smyslu § 50e odst. 4 o.s.ř. a nejde ani o doklad o řádném doručení či uložení zásilky. Soud byl proto povinen pravdivost údajů uvedených v doručence a podmínky uplatnění fikce doručení přezkoumávat. Stěžovatelka se v době uložení zásilky v místě bydliště nezdržovala. Dále nesouhlasí s tím, že k doručení plné moci soudu došlo až poté, co již nastala fikce doručení rozsudku (tj. v 00 hod. dne 13. 1. 2003), neboť účinky doručení stejně jako účinky uplynutí jiných lhůt nastávají až uplynutím posledního dne lhůty a nikoliv jeho započtením.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s výše uvedenými připojenými spisy z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud nejdříve uvádí, že ústavní stížnost shledává přípustnou i ve vztahu k rozhodnutím, kterými bylo odmítnuto odvolání, neboť odmítnutím ústavní stížnosti v této části pro opožděnost, by i s ohledem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/03, došlo k odepření spravedlnosti.

Pokud jde o ústavní stížnost směřující do rozhodnutí týkajících se žaloby pro zmatečnost, Ústavní soud shodně jako ve srovnatelné věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 516/06 konstatuje, že proti závěru obecných soudů o nutnosti žalobu pro zmatečnost zamítnout nemá z ústavněprávního hlediska výhrady. Ústavní soud podotýká, že v usnesení, sp. zn. I. ÚS 528/03, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky pro nepřípustnost s odůvodněním, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek považoval v daném žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o.s.ř., rovněž konstatoval, že takový postup zvolil v situaci, kdy neexistuje ustálená judikatura obecných soudů, která by konkrétní mezeru v zákoně (otázku, zda je přípustná žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost) překlenula. Potom bylo dle názoru Ústavního soudu třeba přistoupit k výkladu, jenž bude konformní s ústavními předpisy, přičemž k atributům právního státu patří požadavek určitosti právní úpravy. V mezidobí se však judikatura k řešené otázce ustálila a právní teorie i praxe je v současnosti jednotná v tom, že institut žaloby pro zmatečnost (v daném případě žaloba podle § 229 odst. 4 o.s.ř.) slouží k nápravě rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto pouze v jednom stupni, tzn. pokud bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez toho, že by se určitým problémem zabýval soud prvního stupně. Ve stávajícím ústavní stížností napadeném rozhodnutí však bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu, takže nelze hovořit o rozhodnutí pouze v jednom stupni. Soudní výklad aplikovaného ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. byl dle názoru Ústavního soudu proveden způsobem, který zachovává princip dvojinstančnosti přezkumu a ve svém důsledku nepředstavuje odmítnutí práva či porušení pravidel spravedlivého procesu.

S ohledem na uvedené skutečnosti se Ústavní soud při projednání ústavní stížnosti zaměřil na podstatu věci, tj. na zjištění, zda v řízení, v němž došlo k odmítnutí odvolání stěžovatelky pro opožděnost, nedošlo k porušení jejích základních práv.

Podstatné z hlediska projednávané věci je stanovení termínu řádného doručení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, od nějž se odvíjí lhůta pro podání odvolání, jehož včasnost má být posouzena. Ústavní soud musí přisvědčit námitkám, že doručení stěžovatelce nelze považovat z hlediska právní úpravy za řádné, vzhledem k nedostatku náležitostí doručenky, popřípadě i k tvrzení stěžovatelky o nezdržování se v místě bydliště v rozhodném období. Argumentace stěžovatelky ohledně nedostatku náležitosti doručenky, kterou bylo doloženo uložení zásilky, a nemožností uplatnění fikce doručení však postrádá za situace kdy trvá na stanovisku, že byla v řízení řádně zastoupena advokátkou, opodstatnění. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že zástupce advokátky stěžovatelky téhož dne, tj. 13. 1. 2003, kdy předal soudu plnou moc, současně osobně převzal kopie listin na čl. 17-26 spisu, tedy včetně rozsudku soudu I. stupně ve věci samé. Za této situace, kdy obvodní soud akceptoval, s ohledem na platnou právní úpravu a příslušnou judikaturu, zastoupení stěžovatelky na základě procesní plné moci předložené před řádným doručením rozhodnutí stěžovatelce, lhůta k odvolání počala běžet dne 14. 1. 2003 a odvolání bylo podáno k poštovní přepravě až dne 29. 1. 2003, se jednalo (jak již uvedl Městský soud v Praze) o odvolání opožděné. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že sice neshledává právně souladnou argumentaci soudu, dle níž plná moc byla do spisu založena dne 13. 1. 2003 v 9 hodin, tedy až poté, kdy započtením dle § 46 odst. 4 o.s.ř. nastala již v 0.00 hod fikce doručení, nicméně uvedená okolnost nemůže, s ohledem na převzetí rozsudku právním zástupcem stěžovatelky nic změnit na skutečnosti, že odvolání bylo podáno opožděně.

Ústavní soud, který chápe ústavnost v jejím materiálním, a nikoliv formálním pojetí, s ohledem na uvedené skutečnosti konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, napadená rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nebylo možné vyhovět, neboť takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru