Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 173/01Nález ÚS ze dne 07.01.2004K dokazování v daňovém řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
Daň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 2/32 SbNU 9
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.173.01
Datum vyhlášení26.01.2004
Datum podání21.03.2001
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 2 odst.3, § 16 odst.4 písm.f, § 31 odst.2, § 50 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 173/01 ze dne 7. 1. 2004

N 2/32 SbNU 9

K dokazování v daňovém řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 7. ledna 2004 sp. zn. II. ÚS 173/01 ve znění opravného usnesení ze dne 20. dubna 2004 ve věci ústavní stížnosti S. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 12. 2000 sp. zn. 31 Ca 35/2000 a sp. zn. 31 Ca 36/2000 o zamítnutí stěžovatelčiných žalob proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové z 8. 12. 1999 č. j. FŘ/4194/110/99 a ze 17. 12. 1999 č. j. FŘ/4773/110/99, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina odvolání proti platebním výměrům, kterými jí byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob a penále k této dani.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2000 č. j. 31 Ca 35/2000-24, 31 Ca 36/2000-28 ve výrocích označených II. a III. a rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 8. 12. 1999 č. j. FŘ/4194/110/99 a ze dne 17. 12. 1999 č. j. FŘ/4773/110/99 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 22. 3. 2001 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadla stěžovatelka rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Finančního ředitelství v Hradci Králové uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 35/2000 i příslušné spisy Finančního ředitelství v Hradci Králové a Finančního úřadu v Hradci Králové, z nichž zjistil následující:

Finanční úřad v Hradci Králové (dále jen "správce daně") vyměřil stěžovatelce dodatečným platebním výměrem č. 990000707 ze dne 19. 7. 1999 č. j. 143671/99/228911/4129 daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 196 000 Kč. Dále jí vyměřil platebním výměrem č. 990003256 ze dne 24. 8. 1999 č. j. 161971/99/228911/4129 penále k této dani ve výši 219 913 Kč. Stěžovatelka se proti oběma rozhodnutím odvolala. Nesouhlasila s postupem správce daně, který po daňové kontrole zvýšil její příjmy ovlivňující základ daně.

Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále jen "odvolací orgán") její odvolání zamítlo rozhodnutími ze dne 8. 12. 1999 č. j. FŘ/4194/110/99 a ze dne 17. 12. 1999 č. j. FŘ/4773/110/99. V odůvodnění uvedlo, že správce daně vedl důkazní řízení pro objasnění účetního zápisu provedeného stěžovatelkou ke dni 31. 12. 1996, jímž v rámci uzávěrkových operací odúčtovala z příjmů ovlivňujících základ daně zdaňovacího období roku 1996 částku 727 150 Kč. Vyslechl pět svědků za účasti stěžovatelčina zástupce Ing. V. K. Ve všech případech měla stěžovatelka zachováno právo klást svědkům otázky i vyjadřovat se k jejich výpovědím. Upozornil, že rozhodným okamžikem pro zaúčtování příjmu z předmětného prodeje zboží je den, kdy byly peněžní prostředky připsány na účet stěžovatelky, což nastalo dle příslušných bankovních výpisů dne 30. 12. 1996. Správce daně tedy postupoval správně, když zvýšil příjmy vstupující do základu daně zdaňovacího období roku 1996. K další námitce stěžovatelky stran vyloučení výdaje ve výši 487 756 Kč včetně daně z přidané hodnoty uvedl, že zboží (100 ks válend), k němuž si tento výdaj uplatnila, nikdy fyzicky nepřevzala, a nemohla je tudíž ani zaevidovat ve své skladové evidenci. Správce daně k tomu vyslechl svědka Č. P., jehož výpověď zaznamenal do protokolu o ústním jednání ze dne 19. 1. 1998. Vyplývá z něj, že svědek popřel, že by vystavil faktury č. 396 196 ze dne 13. 12. 1996 a č. 397 016 ze dne 27. 1. 1997. Dne 22. 1. 1998 vyslechl správce daně zaměstnance Č. P., a to L. Š., který uvedl, že prvně uvedenou fakturu vystavil osobně ve firmě stěžovatelky. Upřesnil, že šlo o proformafakturu, která nebyla nikdy uhrazena, neboť stěžovatelka zakázku telefonicky zrušila. Správce daně vyhověl návrhu stěžovatelky a vyslechl jako svědka J. K., který uvedl, že jako zaměstnanec D. z., a. s., F., spolupracoval se zástupcem firmy Č. P. panem L. Š., s nímž navštěvoval klienty, mezi něž patřila i stěžovatelka. Přisvědčil, že byl svědkem toho, když stěžovatelka koncem roku předávala L. Š. peníze za zboží. Odvolací orgán dospěl po zhodnocení těchto důkazů k závěru, že ani jedna ze svědeckých výpovědí jednoznačně neprokázala, že by bylo předmětné zboží vyrobeno, uskladněno, vyskladněno a převzato stěžovatelkou do její skladové evidence zásob, že by firma P. na ně vystavila účetní doklady a že by došlo k toku peněz v obou směrech. Všechny prokázané skutečnosti naopak svědčí o tom, že šlo o simulovaný právní úkon, tj. o předstírání obchodu, který nikdy nenastal. Odvolací orgán uzavřel, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno. Tento orgán neshledal ani pochybení ve způsobu výpočtu penále, jež se váže k dodatečně vyměřené dani. Věc přezkoumal na základě žalob stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové. Rozsudkem ze dne 22. 12. 2000 č. j. 31 Ca 35/2000-24, 31 Ca 36/2000-28 spojil obě žaloby ke společnému projednání a zamítl je. Dospěl k závěru, že výrok dodatečného platebního výměru obsahuje všechny údaje podle ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Správce daně v něm uvedl procesní předpis, dle kterého postupoval, i zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Určil základ daně i příslušnou daň, včetně označení banky a čísla účtu, na nějž má být vyměřená částka poukázána. Důvodnou neshledal ani námitku stěžovatelky, že do jejích příjmů za zdaňovací období roku 1996 neměla být zahrnuta částka 727 150 Kč za dodávku židlí a kancelářského nábytku. Vzal za jednoznačně prokázané, že stěžovatelka uvedené zboží nakoupila, zaplatila a zaevidovala do své skladové evidence v průběhu prosince 1996. Odběrateli pak vystavila dne 19. 12. 1996 proformafaktury na celou dohodnutou kupní cenu včetně daně z přidané hodnoty. Odběratel uhradil fakturované částky v prosinci 1996, a částky byly na účet stěžovatelky připsány 30. 12. 1996. Poukázal na příslušné právní předpisy a konstatoval, že správce daně ani odvolací orgán nepochybily, když o tyto příjmy zvýšily základ daně za rok 1996. K poslední námitce směřující proti vyloučení částky 487 756 Kč (za nákup sta kusů válend od firmy P.) z jejích výdajů, uvedl, že z příslušných faktur a svědeckých výpovědí Č. P., J. K. a L. Š. jednoznačně vyplynulo, že L. Š. vystavil proformafakturu, ale nepřevzal od stěžovatelky fakturovanou částku. Uvedl, že tento svědek jednal zjevně nad rámec svých oprávnění. Konstatoval, že stěžovatelka nebyla sice přítomna výslechu tohoto svědka a výslech nemohl být zopakován s ohledem na náhlé úmrtí svědka, soud však neměl důvod pochybovat o objektivnosti a správnosti obsahu protokolu. Uzavřel, že stěžovatelka tento daňově uznatelný výdaj neprokázala. Nezbylo mu, než ze stejného důvodu zamítnout i žalobu směřující proti vyměření penále.

Stěžovatelka napadla rozsudek správního soudu i jemu předcházející rozhodnutí odvolacího orgánu projednávanou ústavní stížností. Namítla, že soud pochybil, když shledal výrok rozhodnutí odvolacího orgánu v souladu s platnými právními předpisy. Dle jejího názoru musí být výrok natolik určitý, že v něm lze bez složitého hledání nalézt konkrétní určení vymahatelné povinnosti. Má za to, že soud také nesprávně aplikoval § 5 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů. Poukázala na § 5 odst. 4 uvedeného zákona, podle něhož byla oprávněna zaúčtovat příjmy obdržené 15 dnů před koncem kalendářního roku do následujícího účetního období. Protože k plnění došlo až 17. 1. 1997, bylo v dispozici stěžovatelky, zda své příjmy zahrne do účetního období roku 1996 či do období následujícího. Stěžovatelka konečně namítá, že správní orgány nesprávně vyloučily její výdaje v částce 487 756 Kč, které stěžovatelka vyplatila zaměstnanci firmy P. panu L. Š. jako zálohu na dodávku sta kusů válend. Aniž by správní orgány i soud přihlédly k praxi jmenované firmy, jež vyžadovala hotové platby předem, dovodily simulovaný právní úkon s poukazem na výpověď Č. P. Pravdivost jeho výpovědi neověřovaly a naopak pochybovaly o pravdivosti a relevanci výpovědi J. K.

Stěžovatelka podotýká, že prvnímu výslechu svědka P. nebyla přítomna. S přihlédnutím k okolnostem případu nemůže vyloučit, že mohlo dojít k jinému než protokolovanému poučení svědka. Za rozhodující však považuje, že L. Š. byl jako svědek slyšen bez její účasti, čímž byla zbavena svého práva být přítomna jeho výslechu a klást mu otázky. Namítla, že pokud existovala jakákoli praxe uvnitř zmíněné firmy, není na ní, aby přezkoumávala překročení oprávnění svědka Š., s nímž jako s jejím pracovníkem běžně takové platby realizovala, což dokládala v daňovém řízení. Stěžovatelka uvádí, že v protokolu z ústního jednání namítala nesprávný postup správce daně, opakovaného výslechu svědka se však nedomohla. Za podstatné považuje to, že v odůvodnění rozsudku se podává, že svědek Š. jednoznačně vyloučil převzetí vyúčtované kupní ceny. Stěžovatelka má však k dispozici protokol o výslechu třetí osoby ze dne 5. 6. 1998, ze kterého jednoznačně vyplývá, že L. Š. potvrdil opak, tedy, že částku přijal. Učinil tak i před svým zaměstnavatelem Č. P. Tuto svědeckou výpověď, již podporuje výpověď J. K., nevzaly správní orgány ani soud v úvahu, naopak v odůvodnění svých rozhodnutí uváděly toliko její obsahový opak. Stěžovatelka v této souvislosti předkládá protokoly sepsané na Finančním úřadě ve Frýdlantě v její daňové věci, jež obsahují svědecké výpovědi, o nichž nevěděla, nebyla k nim předvolána a nebyla při nich přítomna. Má za to, že správce daně obchází zákon, když takové protokoly o výslechu svědků označuje jako výslech třetí osoby. Stěžovatelka k tomu dodává, že tyto protokoly nebyly součástí jejího daňového spisu a neměla k nim přístup, neboť správní orgán je označil jako úřední korespondenci s jinými státními orgány, do níž není daňový subjekt oprávněn nahlížet. Stěžovatelka se k nim dostala až poté, kdy byla řádně poučena a zjistila rozpory v odůvodnění rozsudku. Z toho dovozuje, že správce daně smlčel relevantní a rozhodující skutečnosti a důkazy a předložil soudu neúplný spis, na jehož základě soud nesprávně rozhodl.

Ústavní soud vyžádal podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu od Finančního úřadu ve Frýdlantě stejnopis protokolu o výslechu Č. P. a L. Ś. ze dne 5. 6. 1998 č. j. 8852/98/193930/6129. V uvedeném protokolu se podává, že L. Š., řádně poučený jako svědek, vypovídal za přítomnosti Č. P. Uvedl, že poté, co stěžovatelka požádala o "kšeft", jí vystavil proformafakturu č. 396 196. Na jejím základě od ní přijal částku 487 756 Kč v hotovosti. Dne 13. 12. 1996 vystavil příjmový pokladní doklad č. 214/6. V lednu mu stěžovatelka telefonicky sdělila, že asi nebude mít peníze. Provedl tudíž storno proformafaktury, vystavil dobropis a peníze jí vrátil. Obchod neprošel účetnictvím firmy, neboť měla zablokované účty. Č. P. k jeho výpovědi uvedl, že o vystavené proformafaktuře nevěděl. Peníze přijaté Š. nijak neovlivnily jeho základ daně za roky 1996 a 1997.

Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Hradci Králové a Finanční ředitelství v Hradci Králové, aby se v postavení účastníků řízení vyjádřily k ústavní stížnosti a k protokolu o výslechu L. Š. a Č. P. ze dne 5. 6. 1998, sepsanému Finančním úřadem ve Frýdlantě.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelce byla poskytnuta soudní ochrana. Soud projednal její žaloby podle zásad upravených v části páté hlavě druhé občanského soudního řádu. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními ani s právním hodnocením věci. Soud plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Má za to, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy i citovanými články Listiny. Navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta, pokud nebude shledán důvod pro její odmítnutí. K zaslanému protokolu o výslechu třetích osob se nevyjádřil.

Finanční ředitelství v Hradci Králové se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. K protokolu o výslechu třetích osob ze dne 5. 6. 1998 uvedlo, že tato listina je součástí vyměřovacího spisu a byla předmětem hodnocení důkazů jak odvolacím orgánem, tak soudem. Odkázalo na odůvodnění svého rozhodnutí, kde je na str. 4 mimo jiné uvedeno, že stěžovatelka byla dne 24. 11. 1998 a 20. 1. 1999 seznámena s výše uvedenými listinnými důkazy. Projevila vůli být osobně přítomna výslechům těchto osob a klást jim otázky. Správce daně požadavku vyhověl a dne 30. 3. 1999 uskutečnil výslech Č. P. za přítomnosti stěžovatelky a jejího právního zástupce. Svědek potvrdil všechny již dříve uvedené skutečnosti a upřesnil, že svědek Š. zemřel. Tvrzení stěžovatelky, že spis obsahuje svědecké výpovědi, o nichž nevěděla, nemají oporu ve zmíněných protokolech.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není ani skutkově a právně objasňovat věci a hodnotit provedené důkazy. Na straně druhé je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení ve svém celku spravedlivé a zda jím nebyly porušeny stěžovatelčiny ústavně zaručené základní práva a svobody.

Podle čl. 36 odst. 2 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, se každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Toto ustanovení je nutno chápat v souvislosti s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že správce daně smlčel v souvislosti s prověřováním jejího výdaje v částce 487 756 Kč relevantní a rozhodující skutečnosti a důkazy, neboť předložil soudu neúplný spis, na jehož základě soud nesprávně rozhodl. Jinými slovy, stěžovatelka poukazuje na to, že se nemohla kvalifikovaně účastnit daňového řízení prováděného v souvislosti s daňovou kontrolou. Nepřímo se tak dovolává ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků. Na podporu svých tvrzení předložila kopii protokolu o výslechu třetí osoby v daňovém řízení ze dne 5. 6. 1998, k jehož obsahu správce daně ani odvolací orgán údajně nepřihlédly.

Podle § 16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků má daňový subjekt, u něhož se provádí daňová kontrola, právo ve vztahu k pracovníku správce daně klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření. Jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 232/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 134), v rámci zachování "rovnosti zbraní" v daňovém řízení je třeba pravidlo uvedené v citovaném ustanovení zákona o správě daní a poplatků aplikovat vždy, je-li finančním orgánem ve vztahu k daňovému subjektu prováděno dokazování (§ 31 citovaného zákona). Toto právo vyplývá i z ustanovení § 7 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož se daňového řízení vedeného správcem daně zúčastňují mimo jiné daňové subjekty, a o příslušném ústním jednání sepíše správce daně v souladu s § 12 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků protokol, jehož náležitosti jsou uvedeny v následujících odstavcích tohoto zákona. Takový protokol je podle § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, veřejnou listinou.

Pokud jde o posuzovaný případ, Ústavní soud po prostudování předložených spisů správce daně a odvolacího orgánu zjistil, že dotčený protokol o výslechu třetí osoby v daňovém řízení ze dne 5. 6. 1998 č. j. 8852/98/193930/6129, sepsaný u Finančního úřadu ve Frýdlantě, jehož obsahem jsou výpovědi L. Š. a Č. P., není součástí tohoto spisového materiálu. Nezmiňují ho ani zpráva o výsledku daňové kontroly č. j. 148187/98/228931/64/6140, která byla podkladem pro vydání dodatečného platebního výměru, ani napadené rozhodnutí odvolacího orgánu. Je ale nepochybné, že jmenované osoby byly vyslýchány jako svědci, neboť byly dotazovány na důležité okolnosti, jež se týkaly jiné osoby (§ 8 odst. 1 věta první zákona o správě daní a poplatků). Jak vyplývá z úvodních záznamů protokolu, byly o svých povinnostech řádně poučeny. Z protokolu nevyplývá, že by stěžovatelka nebo její zástupce byli těmto výslechům přítomni. Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelka byla alespoň dodatečně s výpověďmi svědků seznámena, což tvrdí odvolací orgán ve vyjádření k ústavní stížnosti. Uvedený protokol nebyl zařazen do spisu. Správce daně tak porušil zmíněnou zásadu "rovnosti zbraní", neboť stěžovatelce neumožnil, aby se s provedeným důkazem seznámila a vyjádřila se k němu. Toto pochybení nenapravil ani odvolací orgán.

Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že i na daňové řízení lze vztáhnout pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat ústavně konformním způsobem, tj. v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny. Měly tedy umožnit stěžovatelce, aby věc byla projednávána v její přítomnosti a mohla se vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 591/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 133). Tato zásada však v řízení před finančními orgány ve výše popsané situaci naplněna nebyla.

Pokud správce daně sporný důkaz prostřednictvím dožádaného finančního úřadu provedl, měl se s ním ve zprávě o daňové kontrole vypořádat. Podle jedné ze základních zásad daňového řízení vyjádřené v § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků hodnotí správce daně všechny provedené důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Za situace, kdy k tomuto důkazu nepřihlédl ani nevysvětlil, co ho k takovému pominutí vedlo, mohla stěžovatelka oprávněně nabýt dojmu, že správce daně poté, kdy zjistil, že druhá výpověď L. Š. potvrzuje její tvrzení, rozhodl na základě jiných důkazů, které naopak podpořily či alespoň nevyloučily jeho verzi, a to, že stěžovatelka zkrátila svou daňovou povinnost. Protože stěžovatelka nebyla o provedeném výslechu informována, nemohla požadovat v rámci výkonu svého práva podle § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, aby správce daně doplnil zprávu o daňové kontrole o důvody, proč k protokolu o výslechu L. Š. nepřihlédl a jakými úvahami byl přitom veden. Stěžovatelka nemohla porušení svých práv namítat v odvolání proti platebnímu výměru, neboť o existenci důkazního prostředku, který svědčil v její prospěch, nevěděla. Nedozvěděla se o něm ani z rozhodnutí odvolacího orgánu. Ten se ve smyslu § 50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků vypořádává toliko s důvody, které jsou uvedeny v odvolání, a o existenci tohoto důkazního prostředku se od správce daně nemusel dozvědět. Z obdobných důvodů nemohla stěžovatelka existenci důkazu a porušení pravidel daňového řízení namítat ani u soudu.

Ústavnísoud má za to, že uvedené pochybení, tj. okolnost, že finanční orgány nezařadily provedený sporný důkaz do spisového materiálu a nehodnotily jej ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy, měla reálný vliv na zjištění skutečného stavu věci a následně i správné právní posouzení věci do té míry, že zasáhla do ústavního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud nemůže spekulovat o výsledku řízení v projednávané věci, kdyby proběhlo v souladu s čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na stěžovatelku lze však rozumně pohlížet tak, že "utrpěla ztrátu reálné příležitosti" (viz též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 3. 3. 2000 ve věci Krčmář a další proti České republice).

Ústavnísoud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 617/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 143), jenž se vyjádřil k dokazování v trestním řízení, upozornil, že současná právní úprava nezná institut předběžného výběru důkazů. Příslušné orgány nejsou proto oprávněny provádět podle vlastních kritérií předběžnou selekci důkazů a upravovat s jejím využitím důkazní situaci podle vlastní volby, případně z daných důkazů preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi. Institut předběžného posuzování důkazů nezná ani zákon o správě daní a poplatků. Jestliže tedy ve správě o daňové kontrole není zmíněno svědectví L. Š., které podporuje tvrzení stěžovatelky, přičemž správce daně tento důkazní prostředek pominul a nevypořádal se s ním, jde o nezákonný postup, který může reálně mít za následek neúplné, případně nesprávné zjištění skutkového stavu (§ 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků), ale zároveň i nepřezkoumatelnost skutkových závěrů, uvedených ve zprávě o daňové kontrole.

Pro důvody takto rozvedené neobstojí ani závěr správníhosoudu, že správce daně i odvolací orgán postupovaly v souladu s daňovými předpisy. Nutno vyjít z § 250i občanského soudního řádu, podle něhož při přezkoumání zákonnosti napadeného správního rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav v době vydání napadeného rozhodnutí, aniž provádí dokazování. Proto je třeba důsledně trvat na tom, aby skutková zjištění provedená správními orgány byla úplná a procesně bezvadná. V opačném případě, jestliže by provedené dokazování bylo nedostačující nebo by bylo zatíženo procesními vadami, správní soud by musel napadené správní rozhodnutí zrušit jako nezákonné. Pokud by tak neučinil, porušil by základní právo na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. I. ÚS 591/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 133). Z těchto obecných úvah vycházel Ústavní soud i v projednávané věci. Za situace, kdy i správní soud vycházel z nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, neodhalil uvedená pochybení a napadené správní rozhodnutí označil za zákonné, porušil i on ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Z uvedených důvodů Ústavnísoud vyhověl ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil. Účinky kasace se netýkají výroku I. rozsudku správního soudu, proti němuž argumenty stěžovatelky nesměřují.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru