Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1726/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1726.11.1
Datum podání10.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1726/11 ze dne 20. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucii Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2011 č. j. 26 Cdo 3851/2009-182 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 15 Co 143/2008-146, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, která byla dána k poštovní přepravě dne 9. června 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy uplatnil nárok na zaplacení částky 41.492,- Kč s příslušenstvím proti žalovanému Hutní projekt Ostrava, a. s. (dále jen "žalovaný"). Stěžovatel byl nájemcem žalovaného. V souvislosti s ukončením nájmu hodlal vyklidit pronajaté nebytové prostory nacházející se v objektech žalovaného. K tomu účelu si zajistil stěhovací firmu, která však nemohla stěhování provést, neboť žalovaný jeho věci zadržel z toho důvodu, že dlužil za nájemné a služby spojené s nájmem. Stěžovatel musel stěhovací firmě zaplatit vzniklé náklady ve výši 8.484,- Kč a tuto částku uplatňoval v předmětném řízení jako náhradu škody proti žalovanému. Dále tvrdil, že mu vůči žalovanému vznikla pohledávka v hodnotě zadrženého zařízení pronajatých prostor, kterou vyčíslil na částku 54.430,- Kč. Tuto tvrzenou pohledávku započetl proti pohledávce žalovaného za dlužné nájemné a služby s ním spojené v celkové výši 20.432,74 Kč, a proto z tohoto titulu uplatňoval v předmětném řízení proti žalovanému částku 33.008,66 Kč. Dohromady po zaokrouhlení uplatňoval výše uvedenou částku 41.492,- Kč.

3. Řízení, které započalo dne 17. listopadu 2000 podáním žaloby u věcně nepříslušného Krajského obchodního soudu v Ostravě - Porubě, skončilo až pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 15 Co 143/2008-146. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2011 č. j. 26 Cdo 3851/2009-182. Toto rozhodnutí bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 13. dubna 2011. Od data doručení tohoto rozhodnutí se také počítá běh lhůty k podání ústavní stížnosti, která byla předána k poštovní přepravě dne 9. června 2011. Ústavní stížnost tak byla podána v zákonné lhůtě.

II.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na nesprávném, resp. neúplném zjištění skutkového stavu a jsou nesprávná i po stránce právní. Stěžovatel namítá, že soudy nevyslechly navržené svědky a nenechaly zadržené věci posoudit znalcem z hlediska jejich hodnoty. Z procesního hlediska stěžovatel dále namítá, že Okresní soud v Ostravě stěžovateli neumožnil, aby se jednání tohoto soudu, nařízeného a konaného dne 24. září 2007, zúčastnil za situace, kdy se z nařízeného jednání omluvil pro kolizi s jiným jednáním. Z obsahu ústavní stížnosti, resp. z odkazů na judikaturu Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatel namítá i nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, porušení povinnosti vypořádat se s námitkami účastníků řízení, jakož i extrémní nesoulad skutkového stavu s právními závěry.

III.

5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

7. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí, či jim předcházející postup, nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Do kompetence obecných soudů k poskytování ochrany právům přitom spadá i kompetence provádět dokazování a následně provedené důkazy hodnotit. Nesprávná realizace důkazního řízení má tedy za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě evidentně nejedná.

8. Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky předkládané v řízení před soudy. Pokud se tedy stěžovatel (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

9. Z hlediska shora popsané kompetence Ústavního soudu bylo třeba se zabývat námitkami stěžovatele ohledně neprovedení jím navržených důkazů a nevyhovění jeho žádosti o odročení jednání. K tomu účelu si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 27 C 36/2011. Z tohoto spisu zjistil, že stěžovatel skutečně navrhoval výslech několika svědků a že soud prvního stupně učinil pokus dva z uvedených svědků předvolat k jednání na den 24. září 2007. Ani jednomu z obesílaných svědků se nepodařilo doručit. Z tohoto jednání se dále stěžovatel omluvil a požádal o odročení jednání pro kolizi s jiným jednáním u Obvodního soudu pro Prahu 2. Soud prvního stupně žádosti o odročení nevyhověl s odůvodněním, že nebyla řádně doložena. Pokud jde o navržená svědectví, soud konstatoval, že svědci byli předvoláni, ale neuvedl, proč tyto důkazy neprovedl, dokazování ukončil a téhož dne ve věci rozhodl tak, že žalobu zamítl.

10. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal a námitky, které nyní uplatňuje v ústavní stížnosti, uplatnil i v odvolacím řízení. Odvolací soud se s uvedenými námitkami řádně vypořádal a odstranil pochybení soudu prvního stupně, který tak neučinil. Jednak si ověřil, že důvod pro odročení stěžovatel skutečně řádně nedoložil, neboť si zjistil dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 2, kde stěžovatel vedl další spor, že dne 24. září 2007 sice proběhlo vyhlášení rozsudku, ale stěžovatel se tohoto procesního úkonu soudu nezúčastnil. Pokud jde o výslech svědků, odvolací soud uvedl, že nebyly provedeny pro jejich nadbytečnost, neboť směřovaly ke zjištění výše škody, porušení právní povinnosti žalované a příčinné souvislosti, přičemž nárok uplatňovaný stěžovatelem nebyl škodou ve smyslu § 420 občanského zákoníku a nebylo zde ani protiprávní jednání žalované.

11. Pokud jde o ostatní námitky stěžovatele, týkající se postupu odvolacího a dovolacího soudu, mají základ v polemice s jejich právním názorem a týkají se výkladu podústavního práva, do kterého Ústavnímu soudu, až na výjimky uvedené shora (které však nebyly Ústavním soudem zjištěny), nepřísluší zasahovat.

12. Vzhledem k tomu, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadána, rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru