Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 172/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní p... více
Věcný rejstříkodůvodnění
příslušnost/místní
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.172.18.1
Datum podání13.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 134 odst.2, § 26 odst.2, § 148, § 149


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 172/18 ze dne 13. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., nyní ve vazební věznici Praha 6 - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 43 Nt 2033/2017, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 8 To 454/2017, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byl dle svého mínění v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v návaznosti na toto ustanovení v rozporu s čl. 90 Ústavy krácen na svém právu na spravedlivý proces, když byl ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").

2. Stěžovatel je stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vzal stěžovatele usnesením ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. 43 Nt 11/2017, do vazby. Další rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě pak u obvodního soudu proběhlo již několikrát, naposledy dne 26. 9. 2017 na základě návrhu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 9. 2017, kdy bylo obvodním soudem napadeným usnesením rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o níž bylo nyní napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnuto v neprospěch stěžovatele, který tak byl i nadále ponechán ve vazbě.

3. Stěžovatel shledává porušení svých základních práv v postupu obvodního soudu, který byl následně potvrzen i městským soudem. Napadeným usnesením obvodního soudu byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů podle ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. ř. a současně jím byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a jeho písemný slib a záruky důvěryhodných osob nebyly přijaty.

4. Obvodní soud se údajně vůbec nezabýval argumentací obhajoby při vazebním zasedání dne 26. 9. 2017 a zcela neskrývaně ji ignoroval. Stěžovatel přitom tvrdil, že ke dni podání žádosti o propuštění z vazby bylo přípravné řízení již téměř u konce, přičemž orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo shromáždit důkazy nasvědčující tomu, že se stal skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání. Dále uvádí, že obvodní soud dovodil trvání existence důvodů útěkové vazby podle ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. pouze z hrozícího vysokého trestu, přičemž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nepřihlédl k existenci tzv. silných důvodů zeslabujících potřebu dalšího trvání vazby. Tyto důvody podle něj vyplývají z nedostatečné jazykové vybavenosti, z toho, že dříve nepobýval dlouhodobě v zahraničí a nemá tam žádné kontakty ani majetek, a dále z toho, že má osmiměsíční dceru, která vyžaduje jeho každodenní péči. Ostatně u spoluobviněné partnerky stěžovatele byly rovněž shledány stejné důvody vazby, avšak skutečnost, že pečuje o dceru, vedla soud k závěru, že tato obviněná bude stíhána, na rozdíl od stěžovatele, na svobodě. Hrozbu útěku u něj rovněž eliminuje ta skutečnost, že ačkoliv byl v minulosti již čtrnáctkrát trestně stíhán, ani v jednom případě nebyl problém s jeho dostavováním se k soudu a spoluprací s orgány činnými v trestním řízení.

5. Ve vztahu k důvodu předstižné vazby podle ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. stěžovatel uvádí, že orgány činné v trestním řízení nijak nevyvrátily jeho obhajobu, že jako osoba samostatně výdělečně činná si vydělá 20 000 Kč měsíčně, tudíž si nepotřeboval obstarávat prostředky trestnou činností. Současně orgány činné v trestním řízení po dobu více než šesti měsíců, kdy je stěžovatel ve vazbě, nepřinesly jediný důkaz pro to, aby byla důvodnost předstižné vazby zesílena a aby to odůvodňovalo její trvání.

6. Navzdory takto předloženým argumentům obhajoby při vazebním zasedání konaném dne 26. 9. 2017, na němž se rozhodovalo o návrhu státního zástupce o dalším trvání vazby, dospěl soud k závěru, že u stěžovatele trvají důvody vazby podle ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. ř., přičemž jeho žádost o propuštění z vazby byla zamítnuta a písemný slib a záruky důvěryhodných osob nebyly přijaty.

7. Stěžovatel rovněž namítá, že obvodní soud nebyl soudem místně příslušným k rozhodování v přípravném řízení, tedy ani k rozhodování o vazbě, čímž došlo k odejmutí stěžovatele jeho zákonnému soudci. Jako nepřípustný pak hodnotí postup stížnostního městského soudu, který jakkoliv naznal, že usnesení obvodního soudu není zcela dostatečně odůvodněno, tak namísto toho, aby napadené usnesení zrušil, jen doplnil nedostatky v odůvodnění a stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu zamítl. Jestliže však městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí obvodního soudu je nepřezkoumatelné, nemohl městský soud posoudit ani věcnou správnost a zákonnost tohoto rozhodnutí. Důvody své vazby se stěžovatel dozvěděl až z rozhodnutí městského soudu, čímž prý fakticky došlo k odebrání mu práva na přezkum rozhodnutí o vazbě.

8. Podle názoru stěžovatele se soudy adekvátně a racionálně logickým způsobem nevypořádaly se všemi důkazy předkládanými obhajobou a nezabývaly se argumenty a námitkami, které stěžovatel uváděl ve své žádosti o propuštění z vazby. Nesouhlasí ani se závěry soudů, podle nichž je důvodnost trestního stíhání jako podmínku vazby nutné zkoumat toliko při rozhodování o vzetí do vazby, nikoli při každém dalším rozhodování o vazbě. Naopak stěžovatel je toho názoru, že důvodnost trestního stíhání je nutno přezkoumávat při každém rozhodování o vazbě, neboť právě vývoj trestního řízení a důkazní situace hrají roli v tom, zda je vazební stíhání i nadále nutné. Jestliže tedy obvodní soud v nyní ústavní stížností napadeném usnesení nepřezkoumával důvodnost trestního stíhání jako nutnou podmínku pro trvání vazby, jednalo se o takové pochybení obvodního soudu, kterým došlo k porušení ustanovení § 145 odst. 1 písm. b) tr. ř. a kterým v konečném důsledku došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

9. Stěžovatel shrnuje, že postupem městského soudu, který aproboval postup obvodního soudu s tím, že ke dni rozhodování o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě nebylo nutné zkoumat aktuální důvodnost trestního stíhání, a proto také podle ustanovení § 149 odst. 1 tr. ř. nezrušil usnesení obvodního soudu, byla porušena jeho základní práva. Pochybení městského soudu dále shledává v tom, že tento se stejně jako obvodní soud nezabýval námitkou stěžovatele, že důvodnost trestního stíhání ve třetím odstavci ustanovení § 283 z ničeho nevyplývá, ačkoliv je přípravné řízení takřka u konce a rovněž se městský soud nevypořádal s námitkou stěžovatele stran místní nepříslušnosti obvodního soudu. Městský soud svým postupem akceptoval hrubé porušování ústavních norem a trestního řádu a zásahy do lidských práv učiněné obvodním soude.

10. Úvodem Ústavní soud považuje za vhodné poznamenat, že o jiné ústavní stížnosti stěžovatele, která se však vztahovala k témuž trestnímu stíhání, již Ústavní soud rozhodoval usnesením ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2853/17. Tehdy byly stížnostní námitky stěžovatele takřka totožné, přičemž Ústavní soud shledává, že v trestní věci stěžovatele nenastal takový vývoj, který by opravňoval Ústavní soud k odchýlení se od svých předchozích závěrů.

11. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

12. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát opakoval, že není další instancí v trestním soudnictví, což se vztahuje i k vazebnímu řízení. V reakci na jednotlivé námitky stěžovatele může Ústavní soud plně odkázat na shora citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 2853/17, neboť podstata námitek stěžovatele zůstala nezměněna, stejně tak, jakkoliv jsou nyní projednávanou ústavní stížností napadána jiná usnesení soudů, stále se jedná o usnesení, jimiž byl stěžovatel i nadále ponechán ve vazbě, přičemž argumentace obecných soudů ve vztahu k jednotlivým důvodům vazby zůstává prakticky stejná.

13. Proto v nyní projednávaném případě Ústavní soud pouze stručně konstatuje, že obecné soudy dostatečně odůvodnily jednotlivé důvody pro trvání vazby. Jakkoliv i nyní napadené usnesení obvodního soudu je poměrně stručné (stejně jako tomu bylo ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2853/17), ani zde není možné přisvědčit námitce stěžovatele, že tato stručnost způsobuje nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí, když z odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu je naprosto patrné, jaké důvody soud vedly k závěru o přetrvávající existenci vazebních důvodů ve vztahu k útěkové i předstižné vazbě.

14. Stejně tak žádné pochybení ústavněprávní intenzity neshledal Ústavní soud ani v postupu městského soudu, který se po rekapitulaci stížnosti stěžovatele, v níž jsou vzneseny totožné námitky jako v nyní projednávané ústavní stížnosti, s jednotlivými námitkami řádně vypořádal. K námitce ohledně nepřezkoumání důvodnosti trestního stíhání obviněných městský soud výslovně uvádí, že: "nedostatečné odůvodnění usnesení nemůže mít za následek případné zrušení napadeného usnesení, ... neboť důvodnost trestního stíhání obviněných byla opakovaně přezkoumávána soudy I. a II. stupně při rozhodování o vzetí obviněných do vazby, o ponechání obviněných ve vazbě či o jejich žádostech o propuštění z vazby. Stížnostní soud se přezkumem aktuálního vyšetřovacího spisu přesvědčil, že od předchozích rozhodnutí soudů o vazbě obviněných nedošlo ke změně důkazní situace, naopak důvodnost trestního stíhání obviněných je i nadále dána...." Jakkoliv tedy dal městský soud částečně stěžovateli za pravdu v tom, že v tomto ohledu bylo usnesení obvodního soudu ne zcela dostatečně odůvodněno, městský soud toto pochybení napravil a důvodností trestního stíhání jako podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě se zabýval sám (viz zejm. str. 6-8 napadeného usnesení městského soudu). Nad to městský soud zdůraznil, že podkladem pro jeho přezkum není jen napadené usnesení obvodního soudu, ale též obsáhlý spisový materiál, který měl městský soud k dispozici.

15. Městský soud se rovněž podrobně vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatele o neexistenci vazebních důvodů podle ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. ř. (viz str. 9-11 usnesení městského soudu). Jakkoliv městský soud přisvědčil obhajobě v tom, že stěžovatel není jazykově vybaven, dříve dlouhodobě nepobýval v zahraničí a nemá tam žádné kontakty ani majetek, má několikaměsíční dceru, nebyly tyto důvody shledány natolik silnými, aby eliminovaly riziko útěku stěžovatele, zvláště s přihlédnutím k výši trestu, který stěžovateli nyní hrozí. V těchto případech je uložení útěkové vazby podle ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 566/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1056/15). Pro důvodnost tzv. předstižné vazby podle ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. u stěžovatele svědčí především ta skutečnost, že v přípravném řízení bylo prokázáno, že stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl po delší dobu, pervitin vyráběl ve velkém množství a opakovaně a současně nelze přehlédnout fakt, že v minulosti byl vícekrát trestán, a to i za drogovou trestnou činnost, přičemž nyní vytýkaného jednání se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení za drogovou trestnou činnost. Samotný fakt, že stěžovatel si byl schopen jako osoba samostatně výdělečně činná vydělat cca 20 000 Kč měsíčně, ještě nevypovídá ničeho o tom, že neměl důvod si "přivydělávat" na své živobytí i trestnou činností. Rovněž nelze přisvědčit ani té námitce stěžovatele, podle které je diskriminován oproti své družce, rovněž obviněné v dané kauze, když tato byla z vazby propuštěna z důvodu péče o jejich několikaměsíční dceru. Pro propuštění obviněné z vazby totiž vedle důvodu péče o dceru svědčily v její prospěch i další skutečnosti, které u stěžovatele nebyly shledány. Obviněná byla v minulosti pouze jednou trestaná a ve zkušební době podmíněného odsouzení se osvědčila, stejně tak obviněná hrála v nyní projednávané trestné činnosti podstatně méně výraznou roli, než tomu bylo u stěžovatele.

16. Městský soud se neopomněl vyjádřit ani k námitce místní nepříslušnosti obvodního soudu, kterou stěžovatel namítá opakovaně a soudy vč. soudu Ústavního (viz dříve projednávaná ústavní stížnost stěžovatele pod sp. zn. IV. ÚS 2853/17) bylo dovozeno, že Obvodní soud pro Prahu 1 je místně příslušný podle ustanovení § 26 odst. 2 tr. ř.

17. S podrobnou argumentací městského soudu se Ústavní soud ztotožňuje a plně na ni odkazuje, přičemž nepovažuje za nutné se k těmto vzneseným námitkám znovu vyjadřovat. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru