Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 172/06Usnesení ÚS ze dne 13.07.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.172.06
Datum podání24.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

82/1998 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 172/06 ze dne 13. 7. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti PhDr. D. P., zastoupené JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 25 Cdo 1963/2004-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2004, č.j. 14 Co 41/2004-77, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2003, č.j. 11 C 93/2002-57, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 3. 2006 aiv ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1, 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 90 a 95 Ústavy, a současně byl porušen čl. 4 odst. 4 Listiny.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 11 C 93/2002, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Stěžovatelka se proti státu domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem České národní banky, spočívajícím v tom, že tato banka nevykonávala dostatečnou správní kontrolu dodržování devizových předpisů ve společnosti Millenium Investments, s.r.o. (dále jen "společnost MI"), s níž stěžovatelka uzavřela smlouvu o obchodování s devizami, na základě níž poukázala na účet této společnosti celkem částku 28.500,-USD za účelem dosažení zisku z obchodování na zahraničním mezibankovním trhu Forem. Z důvodu uzavření kanceláře společnosti nebyly devizové hodnoty stěžovatelce vráceny.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, č.j. 11 C 93/2002-57, žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 1.164.539,-Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

O odvolání stěžovatelky rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, č.j. 14 Co 41/2004-77, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem nalézacího soudu, že v daném případě nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalované (dále též "vedlejší účastník") za škodu. Dovodil, že za stavu, kdy společnost MI neměla devizovou licenci, jí bylo možné uložit pouze pokutu či zakázat činnost. Tyto prostředky však samy o sobě nevedou k zabránění vzniku škody, spočívající v nevydání svěřených devizových prostředků stěžovatelce. ČNB neměla žádné lhůty stanovené zákonem k provedení kontroly. Její povinnost dohledu nad činností jiných subjektů než bank byla vymezena obecněji. Soud uvedl, že za nesprávný úřední postup by se dala považovat její naprostá nečinnost, banka však na základě podnětu kontrolu v rámci svých možností provedla. Vzal také v úvahu, že vztah mezi stěžovatelkou a společností MI byl vztahem ryze soukromým, nikoli na podkladě vkladového vztahu, byla to tedy především stěžovatelka, která vstoupila na trh s devizovými prostředky za účelem zisku. Musela si být proto vědoma i patřičných rizik, které z takového podnikání vznikají a nelze požadovat po žalované, aby nesla odpovědnost i za informování o podnikání subjektů na burzovním trhu a sledování činnosti, o kterých se dozvědět nemohla, neboť společnost MI o devizovou licenci nepožádala. Dovodil také předčasnost žaloby, neboť není jisté, do jaké výše bude nárok stěžovatelky uspokojen v rámci trestního řízení, k němuž se jako poškozená připojila.

Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 29. 11. 2005, č.j. 25 Cdo 1963/2004-90. Dospěl k závěru, že z hlediska řešení právní otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem a jeho závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. nebyly v posuzované věci splněny, není napadený rozsudek rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.

Rozsudky soudů obou stupňů i usnesení dovolacího soudu napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Odkazuje v ní na čl. 36 odst. 3 Listiny i na zákonnou úpravu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, provedenou zákonem č. 82/1998 Sb. Má za to, že příčinou vzniku majetkové újmy na její straně je nezákonná nečinnost žalované, která nejméně od 25. června 1999 věděla, že společnost MI i devizoví makléři porušují devizový zákon, ale přesto nejednala a nenařídila včas kontrolu dodržování devizových předpisů, čímž naplnila všechny znaky nesprávného úředního postupu ve smyslu citovaného zákona. Pokud by žalovaná v relevantní době řádně vykonávala svoji kontrolní funkci, musela by zjistit porušování devizových prostředků daleko dříve a byla by povinna zahájit správní kontrolu, což by nepochybně vedlo k ukončení činnosti společnosti MI a osob s ní spojených a bylo by tak zabráněno vzniku škody na straně stěžovatelky. Obecnými soudy provedenou interpretaci zákona č. 82/1998 Sb. a příslušných ustanovení občanského zákoníku ohledně vzniku škody stěžovatelka považuje za natolik extrémní, že zasahuje do Listinou garantovaného práva na soudní ochranu a nerespektuje princip minimalizace zásahů do základních práv v podobě jejich případného omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty základního práva.

K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 má za to, že věc stěžovatelky byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislými a nestrannými soudy. Nebylo tak zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Svůj odůvodněný závěr, že žalovaná se nedopustila nesprávného úředního postupu a že mezi jejím jednáním a vznikem škody nebyla příčinná souvislost, považuje za správný. Pokud by žalobě vyhověl, nesplnil by svou hlavní úlohu, a to ochraňovat práva každého, tedy i daňových poplatníků, kteří by nesli nespravedlivě následky rizikového a nezodpovědného podnikání stěžovatelky.

Městský soud v Praze vyslovil přesvědčení, že svým postupem neporušil žádné ústavní právo stěžovatelky, které se dostalo řádné soudní ochrany. Odkázal na odůvodnění rozsudku, v němž se vypořádal s námitkami, uplatněnými v ústavní stížnosti.

Ani Nejvyšší soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu a jeho závěry, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou. V bližších podrobnostech odkazuje na argumentaci použitou v napadeném usnesení, kterou považuje i nadále za správnou.

Česká národní banka, coby vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem, odkázala na všechna svá vyjádření učiněná v předmětném sporu s tím, že se plně ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí soudů všech stupňů.

Ústavní soud se nejdříve zabýval přípustností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se poté zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Opodstatněností se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka namítá, že obecné soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem. V podstatně polemizuje s jejich právními závěry, podává své vlastní hodnocení provedených důkazů a vyvozuje z nich odlišné právní posouzení.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatelky. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení zákona postupovaly. Jejich právní závěr, že není dána příčinná souvislost mezi postupem žalované (její údajné nečinnosti při provádění devizové kontroly ve společnosti MI) a vznikem majetkové škody stěžovatelky, spočívající v tom, že jí nebyly vráceny devizové hodnoty, které složila na účet společnosti MI, nevybočuje z mezí zákona a je výsledkem ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů. Tento závěr, podložený skutkovými zjištěními, které jsou podrobně popsány v obou rozsudcích a jsou shrnuty i v usnesení dovolacího soudu, je založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě. Pro stručnost tedy postačí odkázat na odůvodnění napadených rozsudků soudů I. a II. stupně, v nichž se obecné soudy vypořádaly i se všemi námitkami stěžovatelky. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by tuto věc posouvaly do ústavněprávní roviny.

Stěžovatelka zcela opomíjí, že povinností Ústavního soudu je neztratit ze zřetele svoje skutečné poslání a omezit se na svůj základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Za situace, kdy při interpretaci příslušných právních předpisů ze strany soudů nebylo zjištěno extrémní vybočení z mezí ústavnosti, nejednalo se o exces, za jehož existence by teprve byla dána pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat výklad podústavních právních předpisů a možnost korigování postupu obecných soudů (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). Za dané situace proto nelze dovodit porušení stěžovatelkou tvrzeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než Ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2006

StanislavBalík,v. r.předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru