Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1717/14 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkExekuce
nemovitost
Ručení
veřejný pořádek
vyloučení
ručitel
mezinárodní prvek
spoluvlastnictví/bezpodílové spoluvlastnictví manželů
Mezinárodní právo soukromé a procesní
vykonatelnost
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1717.14.1
Datum podání19.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 265

97/1963 Sb., § 36


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1717/14 ze dne 28. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jana Řeřichy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 30 Cdo 4432/2011-124, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2011 č. j. 19 Co 179/2011-98 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. listopadu 2010 č. j. 20 EXE 546/2010-55a, ve znění opravného usnesení ze dne 26. ledna 2011 č. j. 20 EXE 546/2010-74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MEVA Schalungs-Systeme GmbH, sídlem Industriestrasse 5, Haiterbach, Spolková republika Německo, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel dne 30. 11. 1993 podepsal ručitelské prohlášení v německém jazyce, jímž se (jako fyzická osoba) zavázal uspokojit pohledávky vyplývající ze vzájemných obchodních závazkových vztahů mezi společností Resvo Praha spol. s r.o. (jíž byl jediným jednatelem i společníkem) na straně jedné a vedlejší účastnicí na straně druhé, a to až do výše 1 660 000 německých marek. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že ručitelské prohlášení podepsal jen s tou podmínkou, v prohlášení výslovně uvedenou, že z ručení budou vyloučeny tam specifikované nemovitosti, spadající do bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho manželky.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rubrikovaným usnesením (poté co mu věc byla odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení) podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Nařízení Brusel I"), prohlásil za vykonatelný rozsudek Vrchního zemského soudu ve Stuttgartu ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. 5 U 165/08, kterým byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek Zemského soudu v Tübingenu, dle něhož měl stěžovatel z titulu ručení zaplatit vedlejší účastnici částku 500 000 EUR s příslušenstvím. Současně obvodní soud nařídil exekuci na stěžovatelův majetek.

4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora uvedeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil a následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením (v části směřující proti usnesení odvolacího soudu) jako nepřípustné (a v části směřující proti rozhodnutí obvodního soudu Nejvyšší soud řízení o dovolání zastavil).

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nikterak neodůvodnily klíčový právní závěr, že rozhodným právem pro předmětné ručitelské prohlášení je právo německé.

6. Nadto stěžovatel namítá, že v rozporu s obsahem ručitelského prohlášení se předmětem výkonu rozhodnutí stal nemovitý majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví stěžovatele a jeho manželky. Postup, jímž se vedlejší účastnice domáhá uplatnění své pohledávky na základě ručitelského prohlášení, je proto dle stěžovatele výkonem práva, který je v hrubém rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení § 265 obchodního zákoníku, a takové jednání je tedy zákonem zakázáno a nemůže požívat právní ochrany soudů České republiky, jak se v daném případě stalo. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že v předchozím řízení očekával, že pokud by nastala situace, že vedlejší účastnice bude postupovat v rozporu s obsahem ručitelského prohlášení, jejž akceptovala, bude stěžovateli poskytnuta soudní ochrana. Obecné soudy se však v projednávané věci obsahem ručitelského prohlášení vůbec nezabývaly, přestože stěžovatel upozorňoval na odlišnost charakteru takového úkonu (jednání) dle českého a německého práva (v případě německého práva jde o smluvní, tedy dvoustranný úkon).

7. Mimo výše uvedené stěžovatel namítá, že se v předmětném ručitelském prohlášení zavázal k úhradě i v budoucnu vzniklých dluhů (pohledávek vedlejší účastnice za jím ovládanou společností), což není dle právního řádu České republiky možné. Předmětem výkonu cizozemského soudního rozhodnutí je tak rozhodnutí vycházející z hmotněprávního základu, způsobujícího dle českého práva absolutní neplatnost daného právního jednání. Dle názoru stěžovatele tak v projednávané věci byl dán důvod pro neuznání (a nevykonání) cizozemského soudního rozhodnutí z důvodu výhrady veřejného pořádku, předvídané ustanovením § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, přičemž na podporu předkládaného právního názoru stěžovatel odkázal na závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 1987 sp. zn. Cpjf 27/86.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Vlastní posouzení věci

9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

10. Podstatou projednávané věci je stěžovatelův nesouhlas se závěrem obecných soudů, že předmětný rozsudek německého soudu je v České republice vykonatelný. Stěžovatel se totiž domnívá, že obecné soudy měly vykonatelnost tohoto soudního rozhodnutí odepřít, jelikož měly uplatnit výhradu veřejného pořádku.

11. Stěžovatel tak v projednávané věci otevřel právní otázku, kterou nastínil již ve své předchozí ústavní stížnosti, odmítnuté Ústavním soudem usnesením ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 1217/14 jako zjevně neopodstatněnou. V tomto usnesení Ústavní soud mimo jiné zdůraznil, že jestliže nenastaly okolnosti vylučující uznání předmětných rozhodnutí německých soudů, předvídané ustanoveními čl. 33 a 34 Nařízení Brusel I, "nemohla být povinnost stěžovatele stanovená v rozhodnutí německých soudů a vyplývající z ručitelského prohlášení českými soudy jako exekuční titul neuznána. Současně platí, že podle čl. 36 Nařízení Brusel I cizí rozhodnutí nesmí být v uznávacím procesu v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé. Stěžovatelem uváděná výhrada rozporu cizozemského rozhodnutí s veřejným pořádkem České republiky (srov. § 36 zákona o mezinárodním právu soukromém, popř. i čl. 34 bod 1. Nařízení Brusel I), spočívající v tom, že podle domácího právního řádu by bylo ručitelské oprávnění absolutně neplatné, není rovněž relevantní. I pokud by bylo totiž aplikováno právo cizího státu, které určitý právní vztah (v daném případě ručitelský závazek) upravuje jinak než tuzemské právo, nepůsobí tato okolnost sama o sobě v poměrech České republiky účinky, které by ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém představovaly rozpor s veřejným pořádkem takového stupně, který by porušoval základní principy českého právního řádu".

12. Jelikož Ústavní soud v posuzované věci neshledal důvod se od citovaných závěrů odchýlit, je již z tohoto důvodu namístě označit ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

13. Pouze pro úplnost je vhodné dodat, že obsah projednávané ústavní stížnosti představuje jakousi "paralelní polemiku" s právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, což se projevuje v prvé řadě tím, že stěžovatel předkládá (výše rekapitulovaný) právní názor, aniž by ovšem věcně reagoval na právní závěry vyslovené obecnými soudy, a to i přesto, že z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasně vyplývá, že soudy všech instancí se v adekvátní míře věnovaly otázce, zda se uznávané rozhodnutí nepříčí veřejnému pořádku, a svoje závěry řádně odůvodnily.

14. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily závěr, že rozhodným právem pro posouzení předmětného ručitelského prohlášení bylo právo německé, postačí připomenout, že si smluvní strany německé právo jako rozhodné právo zvolily, což stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje. Tato námitka je tak bezpředmětná.

15. Pakliže stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že ručitelské prohlášení, jímž současně omezil okruh svého exekvovatelného majetku, se řídilo německým právem, zatímco výkon německého rozhodnutí má být prováděn dle českého práva, jež ujednané omezení nikterak nereflektuje, poněkud přehlíží, že popsaný "paradox" je třeba považovat za inherentní součást daného obchodněprávního vztahu mezi vedlejší účastnicí, stěžovatelem a jím ovládanou obchodní společností. Jinými slovy, skutečnost, že se stěžovatel - fakticky - zavázal k (osobnímu) ručení i majetkem, jejž z okruhu možných exekvovatelných věcí výslovně vyloučil, bez dalšího nemůže vést k úsudku, že by výkonem cizozemského rozsudku mohlo dojít k potenciálnímu rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Stěžovatel si totiž v době ručitelského prohlášení skutečnosti, že v případě nucené realizace ručitelského závazku nebude jím vyhrazené omezení exekvovatelného majetku nikterak zohledněno, mohl a měl být vědom.

16. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovateli porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy nepodařilo doložit, a Ústavní soud proto jeho návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru