Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1715/15 #1Usnesení ÚS ze dne 01.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
Věcný rejstříkodůvodnění
Trestní řízení
soudce/podjatost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1715.15.1
Datum podání09.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.13, § 30 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1715/15 ze dne 1. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Hisema, zastoupeného JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou se sídlem Dr. Šmerala 1181/6, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2015, č. j. 31 T 6/2006-4300, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2015, č. j. 5 To 27/2015-4375, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí krajského a vrchního soudu, kterými byl zamítnut jeho návrh na vyloučení všech členů senátu rozhodujících v jeho trestní věci. Důvod této podjatosti stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že vůči všem členům senátu bylo podáno trestní oznámení, kdy navíc stěžovatel podal vůči předsedovi senátu krajského soudu (z důvodu jím činěných kroků v dotčeném trestním řízení) stížnost proti neoprávněnému shromažďování, zpracování a zveřejňování osobních údajů k Úřadu pro ochranu osobních údajů, jakož i žalobu na ochranu osobnosti.

2. V nyní napadeném usnesení krajský soud uvedl, že žádný z uvedených faktorů nemůže bez dalšího zavdat příčinu, pro niž by předseda senátu nebo přísedící měli být vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť uvedená podání nemohou sama o sobě vést k závěru o jejich podjatosti. Pokud by totiž hypoteticky podal obžalovaný trestní oznámení či žalobu na ochranu osobnosti na všechny české soudce, nezbyl by nikdo, kdo by v jeho věci mohl rozhodovat. Krajský soud také konstatoval, že předložené listiny jsou jen "potvrzením" o určitém učiněném úkonu či jiné aktivitě, stěžovatel však soud nikterak neseznámil s jejich vlastním obsahem. Proto krajský soud uzavřel, že by zde musely existovat další konkrétní skutečnosti, které by vedly k důvodným pochybnostem o schopnosti dotčených osob nestranně rozhodovat, kdy takové markanty ovšem v projednávané věci zcela absentují, a to ať již z hlediska subjektivního, tak objektivního.

3. Stížnost stěžovatele směřující proti tomuto rozhodnutí vrchní soud nyní napadeným usnesením zamítl, neboť dospěl k závěru, že v daném případě nejsou dány žádné zákonné důvody, pro které by byli členové dotčeného senátu vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení. Ve shodě s krajským soudem vrchní soud připomněl, že je to právě stěžovatel, kdo namítanou podjatost svými podáními vyvolal, takže na této situaci rozhodně nemohou nést vinu členové senátu krajského soudu, kdy navíc tato skutečnost sama o sobě nemůže vyloučit členy senátu z projednávání dané trestní věci. Navíc zdůraznil, že nebylo povinností soudu I. stupně vyzývat stěžovatele k upřesnění jím vznesených námitek, protože nelze požadovat po soudu prvního stupně, aby nečinnost obhajoby sám konvalidoval a za obžalovaného argumentoval a obstarával si podklady, které obžalovaný sám není buď schopen, nebo ochoten, v plném znění předložit, ačkoliv právě o ně opírá námitku podjatosti. Namítané úkony krajského soudu, které stěžovatele vedly ke shora uvedeným podáním, ostatně vrchní soud označil za zcela standartní. Rovněž odmítl stěžovatelovy odkazy na rozhodování o podjatosti v civilním řízení, neboť dle jeho názoru trestní řízení, včetně ustanovení a úpravy eventuální podjatosti a rozhodování o ní, je ovládáno naprosto odlišnými principy a zásadami, než obdobný institut v řízení civilním.

4. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 40 odst. 3 Listiny (dále se stěžovatel odvolává též na čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). V ústavní stížnosti předkládá důvody, pro něž soudí, že jsou dotčení soudci krajského soudu podjati (a napadená rozhodnutí jsou tedy chybná), když zdůrazňuje, že jejich podjatost lze spatřovat především v jednostranném postupu, který nemá oporu v dokazování viny, proti němu jako jednomu z obžalovaných. Proto také vůči předsedovi senátu uplatnil výše zmíněné návrhy, v nichž zpochybnil daný postup. Předseda senátu prý nikterak pochybnosti stěžovatele nerozptýlil ani při posouzení jeho nestrannosti a nevyjádřil se k důvodům, pro něž činil úkony, které se staly předmětem stěžovatelových podání. V této souvislosti stěžovatel také odmítá postup obecných soudů, které odmítly posoudit obsah těchto jeho podání směřujících vůči členům rozhodujícího senátu s odůvodněním, že je soudu řádně nepředložil, neboť pokud stěžovatel jako obžalovaný argumentoval nedostatečně, měl soud povinnost vyzvat jej k doplnění tvrzení a důkazů, protože pouze tak mohl rozhodující soud určit, zda je či není dané řízení ústavně konformní. Nesouhlas stěžovatel vyjadřuje též se závěrem krajského soudu, že nelze směšovat rozhodování o podjatosti v civilním a trestním řízení. Rovněž rozporuje, že o jeho další podané námitce podjatosti krajský soud vůbec nerozhodl, nýbrž ji přímo postoupil vrchnímu soudu jakožto stížnost proti nyní napadenému rozhodnutí krajského soudu (respektive jakožto doplnění odůvodnění dříve podané stížnosti).

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje (ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva), že nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního a jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu -objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti osob uvedených ve větě prvé ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k účastníkům řízení či projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného (resp. obžalovaného), které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale rozhodující je, zda lze obavy považovat za objektivně odůvodněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 6. 1996 ve věci Pullar proti Spojenému království, stížnost č. 22399/93, rozsudek ve věci Piersack ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79, rozsudek ve věci De Cubber ze dne 26. 10. 1984, stížnost č. 9186/80, nebo usnesení I. ÚS 2670/09 ze dne 23. 2. 2010). Při rozhodování o podjatosti soudce (či přísedících) tedy platí zásada, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout (viz např. též usnesení sp. zn. I. ÚS 4285/12 ze dne 5. 3. 2013).

8. Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil, neboť se ztotožnil se závěry obecných soudů, že zde není dán důvod podjatosti dotčeného soudce a přísedících a nelze objektivně zpochybnit jejich nestrannost v trestním řízení stěžovatele.

9. Ústavní soud nicméně musí též poněkud korigovat závěr vrchního soudu (a naopak přisvědčit stěžovatelovi), že by v případě rozhodování o podjatosti rozhodujících orgánů bylo důvodné významně rozlišovat mezi trestním a civilním řízením. Účel zajištění nestrannosti jakožto jednoho ze základních požadavků vznášených na soud a soudce se totiž v zásadě v civilním či trestním řízení neodlišuje; v obou těchto řízeních vyvstává tato komponenta jako jedna ze základních premis zajištění práva na spravedlivý proces, neboť pouze za situace, kdy soud nestraní žádnému z účastníků soudního řízení, je možno považovat jeho rozhodování za spravedlivé (zde lze přiléhavě připomenout obrat používaný v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, že "spravedlnost nemůže být pouze vykonávána, musí být také vidět, že je vykonávána" - srov. např. rozsudek ve věci Delcourt proti Belgii ze dne 17. 1. 1970, stížnost č. 2689/65). Proto, jak plyne již z výše řečeného, zajištění nezávislosti a nestrannosti soudní moci obecně i rozhodujícího soudce v konkrétních případech je nezbytným předpokladem pro vytvoření důvěry ve spravedlivé rozhodování pro účastníka řízení i celou společnost.

10. Ve věci konkrétního posouzení stěžovatelem vznesené námitky podjatosti však musí Ústavní soud přisvědčit závěrům obecných soudů vysloveným v nyní napadených rozhodnutích. V prvé řadě jim musí dát za pravdu, že samotné podání trestního oznámení, stížnosti proti neoprávněnému shromažďování, zpracování a zveřejňování osobních údajů k Úřadu pro ochranu osobních údajů či i žaloby na ochranu osobnosti vůči rozhodujícím osobám nezavdává samo o sobě důvod k jejich vyloučení z rozhodování z důvodu podjatosti. Opačný výklad by totiž dával obžalovaným výrazný nástroj k možnosti úspěšně napadnout nestrannost rozhodujících osob v jakékoli fázi řízení (typicky však ve chvíli, kdy by cítil, že se pro něj věc "nevyvíjí dobře" či za situace, kdy by chtěl dotčené řízení obstruovat), tím, že by na ně podal soukromoprávní žalobu či by před správními či trestními orgány zpochybnil některé kroky, které učinily v rámci tohoto probíhajícího řízení. Vznášení námitek podjatosti však nemá mařit základní účel trestního řízení, tj. objasnění trestné činnosti a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, nýbrž má pouze -av odůvodněných případech - poskytnout účastníkům řízení instrument garantující právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce. Jak ostatně správně poukázal krajský soud, v krajním případě by stěžovatel takto mohl zpochybnit nestrannost všech soudců v České republice (pokud by vůči všem směřoval některé ze svých podání), čímž by v jeho interpretaci fakticky znemožnil rozhodování v jeho věci soudy. To samozřejmě neznamená, že by rozhodující soud nebyl povinen pečlivě v každém konkrétním případě hledět na kritérium subjektivní i objektivní nestrannosti a náležitě zhodnotit, zda namítaná podjatost vychází z reálných skutečností a je zde legitimní důvod k obavě, že rozhodující osoby nejsou nestranné. Musí být totiž důsledně zachována zásada nemo iudex in causa sua (nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci).

11. Proto je také povinností soudu posuzujícího námitku podjatosti náležitě se seznámit s obsahem podání, které dle účastníka zavdávají důvod k pochybnostem o nestrannosti rozhodujících osob, a to jak ve vztahu k dotčenému účastníkovi řízení, tak ve vztahu k rozhodované věci (uvedené však nikterak nezprošťuje navrhovatele, aby řádně a úplně přednesl argumenty svědčící namítané podjatosti). Pouze po důkladném seznámení se s namítanými důvody podjatosti totiž mohou být řádně zhodnoceny argumenty svědčící dle navrhovatele pochybám o nestrannosti soudce či přísedícího a může být rozhodnuto o vznesené námitce podjatosti. Zároveň však je třeba zdůraznit, že v případech, kdy se tato podání dotýkají činnosti soudu v souzené věci (tj. jako v nyní řešeném případě), lze presumovat, že nebude nestrannost rozhodujících osob narušena. Pokud totiž obžalovaný soudí, že provedení určitých úkonů ze strany soudu v trestním řízení je v rozporu s právním řádem, může se proti nim bránit prostředky, jež mu nabízí trestní řád (ihned anebo později v rámci odvolací argumentace), a výjimečně též dalšími instrumenty obsaženými v právním řádu. Pouze v extrémních případech naplňujících znaky svévole postup soudce v trestním řízení při obstarávání podkladů pro rozhodování však zavdá příčinu k pochybnostem o jeho nestrannosti, neboť je ostatně dokonce i povinností soudu (stejně jako dalších orgánů činných v trestním řízení) postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (srov. ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu).

12. Se zřetelem k výše uvedenému tedy musí Ústavní soud konstatovat, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť z objektivního pohledu nemohla jím (či jinými osobami) učiněná podání vůči rozhodujícím osobám zapříčinit jejich podjatost k němu jako obžalovanému. Jak totiž správně uvedl již krajský soud, musely by zde existovat další konkrétní skutečnosti, které by teprve vedly k důvodným pochybnostem o schopnosti dotčených osob nestranně rozhodovat, což se však v případě stěžovatele nestalo. Na tomto závěru přitom nic nemění, jak mylně soudí stěžovatel, pokud z rozhodování o jím podané žalobě na ochranu osobnosti byli následně všichni soudci Krajského soudu v Ostravě vyloučeni, neboť v tomto případě vyvstala objektivní pochybnost o jejich nestrannosti, a to z důvodu eventuálních vazeb na jejich kolegu - soudce, který v tomto případě vystupuje na straně žalovaného. I proto posouzení námitky podjatosti v tomto civilním řízení nemá absolutně žádný dopad na posouzení nestrannosti soudce a přísedících v nyní hodnoceném trestním řízení. Samotné podání trestního oznámení, žaloby či jiné návrhy na přezkum postupu rozhodujících osob ze strany navrhovatele (obžalovaného) tedy, jak již bylo řečeno, a priori nezavdávají důvod k pochybám o podjatosti rozhodujících osob, obzvláště pokud se kroky namítané v těchto podáních týkají činnosti rozhodujících osob v rámci posuzovaného trestního řízení. Procesní kroky činěné obžalovaným (i pokud se do určité míry negativně dotknou rozhodujících osob) totiž lze chápat pouze jako využívání možností, které mu poskytuje právní řád k ochraně jeho práv či zájmů, avšak rozhodující soudci (či přísedící) by neměli být těmito postupy ve svém rozhodování ovlivněni.

13. Pokud pak stěžovatel rozporuje, že se soudy podrobněji neseznámily s obsahem jeho podání směřujících proti rozhodujícím osobám, musí Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy konstatovat, že pokud některé ze skutečností v nich obsažených pokládal za natolik hodné zřetele při hodnocení namítané podjatosti, měl je náležitě specifikovat při vznášení námitky podjatosti. Jak totiž již bylo řečeno, rozhodování o nestrannosti rozhodujících osob vychází především z konkrétních zjištění týkajících se jich samotných a jejich vazeb k obžalovanému či projednávané věci, přičemž je především úkolem osoby namítající podjatost tyto skutečnosti v dotčené námitce uvést. Tato podmínka nicméně není naplněna tím, že navrhovatel pouze odkáže na některá svá (či jiná) podání, nikterak však soud neseznámí s jejich obsahem.

14. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo jednotlivci přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Je pak na účastníkovi tohoto řízení, aby své námitky týkající se jím namítaného porušení zákonů či ústavních principů dostatečně konkretizoval, neboť pouze na konkrétní vznesené námitky může následně soud náležitě reagovat ve svém rozhodnutí, k čemuž soudy ostatně Ústavní soud opakovaně vyzývá. Svoji nedostatečnou procesní aktivitu (ve smyslu nedostatečné argumentace týkající se údajného porušení jeho práv) tedy stěžovatel nemůže zaměňovat s porušením práva na spravedlivý proces. I přesto však Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí (zejm. vrchního soudu) je dostatečně patrno, že se obecné soudy zabývaly i obsahem dotčených podání při rozhodování o vznesené námitce podjatosti, neboť s nimi byly alespoň v základu seznámeny, přičemž správně neshledaly, že by tato podání měla objektivní vliv na nestrannost senátu rozhodujícího v trestní věci stěžovatele.

15. Závěrem musí Ústavní soud odmítnout námitku stěžovatele týkající se chybného posouzení další podané námitky podjatosti jakožto odůvodnění stížnosti proti předchozímu rozhodnutí. Jak totiž plyne z napadeného usnesení vrchního soudu (a stěžovatel tuto skutečnost nikterak nerozporuje), toto jeho podání obsahovalo argumenty, které pouze dále rozváděly důvody, pro které je třeba trvat na podjatosti rozhodujících osob z důvodů výše řečených, a taktéž přinášely další právní argumenty svědčící těmto závěrům. Za situace, kdy však krajský soud o podané námitce podjatosti již rozhodl a věc nyní posuzoval vrchní soud jako soud stížnostní (přičemž stěžovatel nepřednesl žádné nové relevantní skutečnosti svědčící namítané podjatosti), postupoval krajský soud správně, pokud toto podání postoupil vrchnímu soudu jakožto doplnění stížnosti proti jeho předchozímu rozhodnutí. Tímto postupem tedy nemohlo být zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces, obzvláště pokud se vrchní soud s jeho argumenty ve svém usnesení vypořádal.

16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru