Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1714/20 #1Usnesení ÚS ze dne 02.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Jablonec nad Nisou
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
listina
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.1714.20.1
Datum podání20.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1714/20 ze dne 2. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Sefera Knapa, zastoupeného Mgr. Ondřejem Ripelem, advokátem sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 č. j. 33 Cdo 671/2020-661, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 10. 2019 č. j. 29 Co 129/2019-616, a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 17. 1. 2019 č. j. 13 C 240/2009-569, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, a to pro porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem (vázán právním názorem odvolacího soudu, který první rozsudek okresního soudu ve věci zrušil) zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení částky 2 500 000 Kč po svém bratrovi (dále jen "žalovaný"), kterou mu stěžovatel měl poskytnout jako půjčku sjednanou pouze ústně. Okresní soud uzavřel, že vznik tvrzeného nároku stěžovatele nebyl prokázán. Okresní soud měl v rámci dokazování k dispozici dva znalecké posudky, zabývající se pravostí textu i podpisu žalovaného na listinném důkazu - potvrzení

o půjčce, a to znalecký posudek soudního znalce a znalecký posudek Kriminalistického ústavu v Praze (dále jen "znalecký ústav"). Okresní soud dal přitom přednost závěru posudku znaleckého ústavu, podle kterého není dostatek důkazů pro závěr, že se jedná o pravý podpis žalovaného.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil výrok okresního soudu o zamítnutí žaloby stěžovatele. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že okresní soud žalobu stěžovatele zamítl důvodně. Ke znaleckým posudkům krajský soud konstatoval, že neshledal důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku. Podle krajského soudu posudek znaleckého ústavu splňuje procesní náležitosti, je přezkoumatelný, přesvědčivý a jeho podkladem je dostatečný rozsah srovnávacího materiálu.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně zdůvodnil, proč přiznal větší váhu závěrům vyplývajícím z posudku znaleckého ústavu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že soudy zatížily řízení svévolí, když svá rozhodnutí odůvodnily tím, že vycházejí pouze ze závěru posudku znaleckého ústavu a ignorují závěry posudku soudního znalce, podle kterého je sporný podpis pravým podpisem kategoricky nebo vysoce pravděpodobně. Podle stěžovatele je nepřípustné, aby v případě, kdy jsou vedle sebe vyhotoveny dva znalecké posudky s rozdílnými závěry, soudy dle vlastního uvážení vybraly, kterému posudku dají přednost z hlediska jejich subjektivního hodnocení profesionality obou znalců.

II.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.

Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy také samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu dále připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Znalecký posudek je přitom jedním z důkazních prostředků, který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, může pouze hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy.

Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry, které obecné soudy učinily na základě provedených znaleckých posudků. Tím, že stěžovatel koncipuje ústavní stížnost právě (výhradně) do oblasti přehodnocení provedeného dokazování, situuje Ústavní soud do postavení běžného odvolacího soudu, jež mu však, jak bylo shora zmíněno, nepřísluší.

Z obsahu rozsudku okresního i krajského soudu vyplývá, že posudek znaleckého ústavu má oproti posudku soudního znalce podle obou soudů vyšší váhu i kvalitu. Krajský soud ve shodě se závěry okresního soudu k tomu uvádí, že se znalecký ústav na vypracování znaleckých posudků v daném oboru specializuje, má dlouhodobé zkušenosti, a nejen obsah posudku, ale i přístup ke zjištění, zda je zkoumaný podpis napodobitelný a postup při získávání srovnávacího materiálu svědčí o jeho větší erudici. Znalecký ústav měl k dispozici dostatečné množství srovnávacího materiálu, včetně podpisů na listinách, které jednoznačně musel učinit žalovaný. Naopak k posudku soudního znalce krajský soud konstatoval, že: "vycházel pouze z předpokladu a nikoli z jistoty, že podpisy na listinách předložených žalobcem (stěžovatelem) jsou podpisy žalovaného, svůj závěr vyslovil jednoznačně, aniž by zvažoval určitou míru pravděpodobnosti, která při posuzování pravosti pouze podpisů vzniká, a to zvláště za situace, kdy znalecký ústav dospěl na základě provedeného experimentu k závěru, že posuzovaný podpis žalovaného je snadno napodobitelný". K tomu dále krajský soud uvedl, že podle posudku znaleckého ústavu je míra pravděpodobnosti, že sporný podpis je pravým podpisem žalovaného (je pravděpodobnější, že sporný podpis je pravým podpisem žalovaného, než že by se jednalo o padělek), na nejnižším stupni škály hodnocení (nedosahuje stupně, že podpis je pravděpodobně pravý, vysoce pravděpodobně pravý nebo pravý), bezprostředně navazujícím na stupeň, kdy ve věci nelze rozhodnout. Svůj závěr krajský soud odůvodnil také tím, že pochybnosti o pravosti a správnosti potvrzení o půjčce vzbuzují také skutečnosti, za jakých okolností, v jaké formě a kým bylo soudu toto potvrzení předloženo (bod 11. odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu).

Z uvedeného je patrné, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů procesně správně a není jim čeho podstatného (tím méně ústavněprávně významného) vytknout. Je jen na uvážení soudu, jaký ze znaleckých posudků vezme za podklad pro své rozhodnutí, tuto úvahu však musí soud v rozhodnutí náležitě odůvodnit (srov. usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4151/19, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), což se v nyní posuzovaném případě stalo. Nesouhlas stěžovatele se závěry znaleckého posudku však sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).

V posuzované věci je z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud připomněl svou judikaturu, podle které je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídající schopnost a věrohodnost (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010 sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru