Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1714/09 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - pro místní rozvoj
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříknájemné
Byt
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1714.09.1
Datum podání01.07.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

zákon; 107/2006; o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; část I.

jiný právní předpis; 333/2006, 151/2007, 214/2008, 180/2009; o roztřídění obcí do velikostních kategorií podle počtu obyvatel, o územním rozčlenění obcí seskupením katastrálních území, o výši základních cen za 1 m2 podlahové plochy bytů, o cílových hodnotách měsíčního nájemného za 1 m2 podlahové plochy bytu, o maximálních přírůstcích měsíčního nájemného a o postupu při vyhledání maximálního přírůstku nájemného pro konkrétní byt

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb., § 4

151/2007 Sb.

180/2009 Sb.

214/2008 Sb.

333/2006 Sb.

40/1964 Sb., § 39


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1714/09 ze dne 10. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nydokýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele: INTERDOMUS, a. s., IČ 45240990, se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 560/2008-89 ze dne 19. 2. 2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 20 C 217/2006-58 ze dne 30. 5. 2008, spojené s návrhem na zrušení části I. zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a sdělení Ministerstva pro místní rozvoj o roztřídění obcí do velikostních kategorií podle počtu obyvatel, o územním rozčlenění obcí seskupením katastrálních území, o výši základních cen za 1 m2 podlahové plochy bytů, o cílových hodnotách měsíčního nájemného za 1 m2 podlahové plochy bytu, o maximálních přírůstcích měsíčního nájemného a o postupu při vyhledání maximálního přírůstku nájemného pro konkrétní byt, vyhlášených pod č. 333/2006 Sb., č. 151/2007 Sb., č. 214/2008 Sb. a č. 180/2009 Sb., takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek v postupu soudu, který se zabýval jeho vzájemným návrhem s pouhým odkazem na účinnost zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu (dále též "zákon č. 107/2006 Sb."), přičemž nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, která v době rozhodování svědčila minimálně závěru o možnosti domáhat se určení nájemného počínaje dnem podání žaloby (vzájemného návrhu). Stejně obecné soudy postupovaly i při posouzení otázky platnosti zvýšení nájemného. Stěžovatel sice při jednostranném zvýšení nájemného nepostupoval dle sdělení Ministerstva pro místní rozvoj č. 333/2006 Sb., vydaného na základě zmocňovacího ustanovení zákona č. 107/2006 Sb., před soudem však navrhoval posouzení ústavní konformity uvedených právních předpisů. Na to však soudy rezignovaly a omezily se na konstatování, že tyto předpisy v rozporu s ústavním pořádkem nejsou, i když měly k dispozici vodítko v podobě tří nálezů Ústavního soudu, jimiž byly zrušeny předchozí cenové předpisy. Z nálezu č. 528/2002 Sb. i z dalších nálezů č. 231/2000 Sb. a č. 84/2003 Sb. dovozuje náležitosti, které musí regulace nájemného splňovat. Dle jeho názoru však tyto podmínky nejsou v případě zákona č. 107/2006 Sb. i stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj splněny. Upozorňuje na to, že z žádného jeho ustanovení nevyplývá, že by regulace nájemného měla být pouze dočasná. Zákon nadále udržuje dvě kategorie nájemců a pronajímatelů bez jakéhokoli rozumného zdůvodnění. Postupné zvyšování nájemného nesleduje žádný veřejný zájem a zasahuje do vlastnického práva pronajímatelů. Zákon neumožňuje prokázat, že náklady spojené s pronájmem přesahují výši nájemného a nezaručuje právo na přiměřený zisk, neumožňuje pronajímateli prokázat, že v daném případě má právo na vyšší nájem. Vychází z administrativních cen, nikoli z cen tržních. Takto provedená regulace nájemného je protiústavní, i když má formu zákona, neboť je v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Stejné námitky stěžovatel směřuje i proti podzákonnému předpisu - sdělení Ministerstva pro místní rozvoj č. 333/2006 Sb. a v něm vyhlášeným cenám bytů, z nichž se odvozuje cílová výše nájemného i maximální přírůstky nájemného v jednotlivých letech. Považuje jej za nezákonný, stejně jako další obdobná sdělení vydaná v následujících obdobích, neboť Ministerstvo pro místní rozvoj porušilo zákonné zmocnění podle § 4 zákona č. 107/2006 Sb., které mu uložilo vydat statistiku nemovitostí, aniž by soubor statistických dat jakkoli omezovalo či ho umožnilo omezovat. Ministerstvo totiž určité části bytů do statistiky jejích prodejních cen nezařadilo.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Žalobkyně H. V. se žalobou domáhala určení neplatnosti oznámení žalovaného (stěžovatele) ze dne 22. 9. 2006 o jednostranném zvýšení nájemného od 1. 1. 2007 z částky 1.551,- Kč na částku 14.678,- Kč měsíčně. Stěžovatel navrhl žalobu zamítnout a ve vzájemném návrhu ze dne 29. 12. 2006 se domáhal, aby soud žalobkyni stanovil povinnost platit mu za užívání bytu nájemné ve výši 14.678,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem určil, že oznámení o jednostranném zvýšení nájemného ze dne 22. 9. 2006 učiněné stěžovatelem žalobkyni je neplatné (výrok I.), zamítl žalobu na stanovení výše nájemného žalobkyni na částku 2.274,- Kč měsíčně v souladu s právními předpisy, ze kterých jednostranné zvýšení nájemného pro rok 2007 vychází (výrok II.), vzájemný návrh na určení povinnosti žalobkyně platit stěžovateli za užívání bytu nájemné ve výši 14.678,- Kč zamítl (výrok IV.) a výroky III. a V. rozhodl o nákladech řízení.

O odvolání stěžovatele, podaného do výroků I., III., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu I. stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil a věc posoudil správně i po stránce právní. Ponechal stranou jeho závěr o tom, že listina o jednostranném zvýšení nájemného je neplatná, neboť nebyla za stěžovatele řádně podepsána, a blíže se zabýval druhým důvodem její neplatnosti. Vyslovil souhlas s právním závěrem soudu prvního stupně, že jednostranné zvýšení nájemného je neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem č. 107/2006 Sb., konkrétně s ustanovením § 3 odst. 5, podle něhož stěžovatel nepostupoval, když regulované nájemné, které žalobkyně dosud platila, zvýšil rovnou na předvídanou finální částku. Důvodným neshledal ani vzájemný návrh stěžovatele, neboť v době jeho podání tu již byla právní úprava v podobě zákona č. 107/2006 Sb., o jehož ústavnosti neměl soud pochybnosti, stejně jako o navazujících sděleních Ministerstva pro místní rozvoj.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví ani soudem nadřízeným obecným soudům a do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, který správně zhodnotily, a na něj aplikovaly příslušné a ústavně konformně interpretované právní normy.

Pro posouzení dané věci jsou rozhodující závěry přijaté ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb.), týkající se problematiky deregulace nájemného. Ústavní soud v něm vyslovil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky. Zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 rovněž přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.

Vycházeje z výše uvedených závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu, obecné soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že oznámení o jednostranném zvýšení nájemného na dobu od 1. 1. 2007 na částku 14.678,- Kč měsíčně, učiněné stěžovatelem žalobkyni, je neplatné pro rozpor se zákonem č. 107/2006 Sb., a ze stejným důvodů zamítly i vzájemný návrh stěžovatele na určení povinnosti žalobkyně platit mu nájemné ve výši 14.678,- Kč měsíčně. Jak správně poukázal odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, je třeba důsledně lišit období, kdy zvyšování regulovaného nájemného nebylo nijak upraveno, a období platnosti zákona č. 107/2006 Sb. Zatímco stěžovatelem poukazované nálezy Ústavního soudu vycházely ze situace, kdy zde chyběla právní úprava, která by jednostranné zvyšování nájemného umožňovala, předpoklady pro Ústavním soudem založenou povinnost obecných soudů svým konstitutivním rozhodnutím dotvářet objektivní právo ztratila své opodstatnění účinností zákona č. 107/2006 Sb., podle něhož musí pronajímatelé nadále při zvyšování regulovaného nájemného postupovat. Mezi takové případy patří i věc stěžovatele, který požadoval zvýšení nájemného od 1. 1. 2007, tj. od data, kdy zvyšování nájemného připouští zákon, podle něhož je třeba postupovat.

Obdobnou problematiku, kdy pronajímatel požadoval zvýšení nájemného za období účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. jednorázově na jeho cílovou hodnotu, aniž by vycházel z údajů uvedených ve sdělení Ministerstva pro místní rozvoj, řešil Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 2187/09 ze dne 8. 9. 2009, v němž stejně jako v nyní posuzované věci neshledal v postupu soudu, který odůvodnil zamítavý výrok odkazem na účinnost zákona č. 107/2006 Sb., nic neústavního.

Nelze pominout ani druhý důvod, o nějž soud prvního stupně opřel pro stěžovatele nepříznivé rozhodnutí, tj. že listina, kterou stěžovatel žalobkyni jednostranně zvýšil nájemné, je absolutně neplatná i proto, že nebyla za stěžovatele řádně podepsána. Proti uvedenému závěru stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky nevznáší. V tomto směru lze tedy plně odkázat na ústavně konformní odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, které odvolací soud označil za správné, byť tento důvod neplatnosti ponechal stranou a podrobněji se zabýval toliko neplatností pro rozpor se zákonem č. 107/2006 Sb.

Stěžovatel ostatně skutkové a právní závěry obecných soudů v ústavní stížnosti nijak konkrétně nezpochybňuje, neboť především napadá ústavnost aplikovaného zákona č. 107/2006 Sb. a příslušných sdělení Ministerstva pro místní rozvoj a namítá, že se obecné soudy touto otázkou zabývaly nedostatečně. Jak však vyplývá především z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, i tuto problematiku odvolací soud řešil, přičemž zákon č. 107/2006 Sb. i sdělení Ministerstva pro místní rozvoj protiústavními neshledal.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadenými rozsudky došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny. Jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že se stěžovatel s jejich závěry neztotožňuje, nemůže zakládat porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení části I. zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a sdělení Ministerstva pro místní rozvoj o roztřídění obcí do velikostních kategorií podle počtu obyvatel, o územním rozčlenění obcí seskupením katastrálních území, o výši základních cen za 1 m2 podlahové plochy bytů, o cílových hodnotách měsíčního nájemného za 1 m2 podlahové plochy bytu, o maximálních přírůstcích měsíčního nájemného a o postupu při vyhledání maximálního přírůstku nájemného pro konkrétní byt, vyhlášených pod č. 333/2006 Sb., č. 151/2007 Sb., č. 214/2008 Sb. a č. 180/2009 Sb. Jak již Ústavní soud dovodil dříve (srov. sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 22), je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Skutečnost, že návrh na zrušení právního předpisu lze podat pouze spolu s ústavní stížností, totiž znamená, že ve vztahu k ústavní stížnosti má tento návrh akcesorickou povahu. V kontextu ústavní stížnosti je také posuzován a sdílí její osud. Lze shrnout, že návrh na zrušení právního předpisu podle § 74 zákona o Ústavním soudu předpokládá řádnou a meritorně projednatelnou ústavní stížnost; bez ní návrh nelze platně učinit (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/08 ze dne 11. 9. 2008). Ústavní soud proto uvedený návrh podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru