Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1713/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /domovní prohlídka
Věcný rejstříktrestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
Trestní řízení
Domovní prohlídka
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1713.15.1
Datum podání09.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12 odst.2, čl. 7, čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.4, § 76, § 158 odst.3, § 82 odst.1, § 85 odst.3, § 79 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1713/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti 1/ Lukáše Dubědy, 2/ Lenky Fridrychové, 3/ Laury Dubědové, nezletilé, zastoupené matkou Lenkou Fridrychovou, zastoupených Mgr. Robertem Kašem, advokátem se sídlem v Plzni, U Svépomoci 2020/9, směřující proti příkazu k domovní prohlídce vydaného soudcem Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 10. 4. 2015 pod č. j. Nt 11037/2015, za účastni Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé žádají Ústavní soud o zrušení v záhlaví označeného příkazu k domovní prohlídce, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně žádají, aby Ústavní soud "zakázal pokračování v porušování" jejich základních práv a svobod (čl. 12 odst. 1 Listiny).

Na základě ústavní stížností napadeného příkazu k domovní prohlídce (dále jen "Příkaz") proběhla dne 13. 4. 2015 od 9:54 hodin do 16:00 hodin domovní prohlídka ve stěžovateli užívaném rodinném domě (dům je ve vlastnictví prvního stěžovatele).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadenému Příkazu vytýkají, že neobsahuje řádné odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti tohoto procesního úkonu, neboť je v něm pouze obecně odkázáno na příslušná ustanovení trestního řádu. Dle názoru stěžovatelů navíc není z Příkazu patrné, jaké konkrétní věci mají být při prohlídce zajištěny; jejich popis je pouze zcela obecný, přičemž není vůbec zřejmé, proč by se tyto věci měly nalézat právě v předmětném domě.

Nadto stěžovatelé zdůrazňují, že inkriminované domovní prohlídce byla (musela být) přítomna i-v tu dobu - sedmnáctidenní dcera prvních dvou stěžovatelů (třetí stěžovatelka), jež bezprostředně po provedení domovní prohlídky prodělala těžké virové průjmové onemocnění (v důsledku čehož jí musela být vyhledána lékařská pomoc); rovněž druhá stěžovatelka - sedmnáct dní po porodu - trpěla v návaznosti na provedení domovní prohlídky (a zadržení prvního stěžovatele) psychickými problémy. Stěžovatelé se z uvedených důvodů domnívají, že dané úkony trestního řízení byly nepřiměřené sledovanému účelu.

Mimo výše uvedené stěžovatelé namítají, že k zadržení prvního stěžovatele, proti němuž nebylo zahájeno trestní stíhání, nebyl dán žádný důvod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje Ústavní soud, s výjimkou zcela mimořádných situací, kdy je např. současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221)], za nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další]. Ústavní soud se proto cítí být povolán korigovat toliko "nejextrémnější excesy", jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).

V rámci přezkumu (s limity naznačenými v předchozím odstavci) ústavní stížností napadeného Příkazu, se proto Ústavní soud omezuje na otázku, zda v dané věci byly splněny veškeré zákonné podmínky pro nařízení prohlídky a zda soud vydání příkazů dostatečně a zřetelně (přezkoumatelně) odůvodnil. V této souvislosti je přitom třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 82 a násl. a ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; klíčové pojmy (viz jmenovitě pojmy "důvodnost podezření" obsažený v § 82 odst. 1 trestního řádu a "úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu") totiž zpravidla nelze vyložit zcela abstraktně v tom smyslu, aby bylo naplnění těchto pojmů v každém jednotlivém případě objektivně verifikovatelné, respektive aby byly dané skutkové okolnosti vždy a zcela objektivně subsumovatelné pod tyto relativně neurčité právní pojmy. Obecně proto platí, že posouzení konkrétních okolností případu s ohledem na (dosud) učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, a totéž platí i o hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 trestního řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, možnosti zásahu Ústavního soudu do této působnosti obecných soudů jsou zúženy pouze na situace, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení postupuje způsobem obsahujícím zjevné prvky svévole či libovůle.

Naznačené ústavněprávní deficity Ústavní soud v napadeném Příkazu neshledává, jelikož má za to, že tento byl vydán ze zákonem předvídaných důvodů, přičemž byl rovněž řádně (přezkoumatelně) odůvodněn.

Jakkoli je odůvodnění Příkazu relativně stručné, je z jeho obsahu v dostatečné míře zřejmé, že první stěžovatel - jakožto jednatel společnosti Sharp EDGE s.r.o. - je statutárním orgánem obchodní společnosti, jež figuruje v jistém řetězci obchodních společností, určitým způsobem (personálně) propojených (ovládaných) stěžovatelovým otcem Patrickem Dubědou, podílejících se na závažné trestné činnosti daňového charakteru. V tomto kontextu je pak třeba vnímat neodkladnost předmětné domovní prohlídky (hrozba zničení účetních a obchodních dokumentů) i míru konkretizace věcí, jež mají být domovní prohlídkou zajištěny.

V této souvislosti lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle ust. § 78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ust. § 85 odst. 3 ve spojení s ust. § 79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."

Závěry stěžovateli odkazovaných nálezů Ústavního soudu se proto v projednávané věci neuplatní, neboť odůvodnění napadeného Příkazu je s nimi zcela konformní, respektive jim prima vista neodporuje. Postačí tak toliko konstatovat, že napadený Příkaz splňuje veškeré materiální předpoklady příkazu k domovní prohlídce formulované v bodech 17 a 18 nálezu sp. zn. I. ÚS 3369/10 (N 4/64 SbNU 39).

V části, ve které se stěžovatelé domáhají zrušení napadeného Příkazu, je proto namístě hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Ve zbývající části ústavní stížnosti (prizmatem jejího petitu) se stěžovatelé domáhají výroku, jímž by Ústavní soud orgánům činným v trestním řízení zakázal pokračovat v porušování ustanovení čl. 12 odst. 1 Listiny.

Toto stěžovateli dovolávané ustanovení zaručuje tzv. domovní svobodu; z obsahu ústavní stížnosti je nicméně zřejmé, že k porušování této svobody postupem orgánů činných v trestním řízení již nedochází, neboť provedení domovní prohlídky - na základě napadeného Příkazu - představuje tzv. jednorázový zásah (s možnými trvajícími důsledky); z ústavní stížnosti však nevyplývá, o jaký trvající následek, jehož pokračování by měl Ústavní soud zamezit, se jedná.

Stěžovatelé toliko namítají, že a) k provedení domovní prohlídky došlo sedmnáct dní po narození třetí stěžovatelky a že b) stěžovatel byl nedůvodně zadržen.

V případě obou těchto námitek se nepochybeně jedná o tzv. jednorázové zásahy, jež (přinejmenším v trestněprávním smyslu) již nikterak neovlivňují osobní sféru stěžovatelů (srov. mutatis mutandis nález I. ÚS 536/06, N 100/53 SbNU 263).

Na tomto místě je proto možné jen a pouze vyjádřit politování nad časovou koincidencí období tzv. šestinedělí druhé stěžovatelky a provedení předmětné domovní prohlídky, jež ovšem bez dalšího nezakládá protiústavnost ani napadeného Příkazu, ani dalšího postupu orgánů činných v trestním řízení.

Dostupnost případných občanskoprávních prostředků ochrany práv stěžovatelů tím samozřejmě nikterak dotčena není.

Ústavní soud z výše zaznamenaných důvodů návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru