Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1710/19 #1Usnesení ÚS ze dne 25.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právní... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1710.19.1
Datum podání24.05.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 125, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1710/19 ze dne 25. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jana P. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem, sídlem Legerova 1830/44, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2019 č. j. 4 Tdo 171/2019-1184, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2018 sp. zn. 2 To 65/2018 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. července 2018 č. j. 4 T 3/2018-969, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 5. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu shledán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 2 trestního zákoníku a ve spolupachatelství se svou manželkou také přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil - stručně řečeno - tím, že od jara roku 2015 do září roku 2017 ve svém bytě ve dvou případech se záměrem sexuálně se uspokojit obnažil svou nezletilou dceru, dotýkal se jí ústy a lízal ji na obnaženém přirození, a dále spolu se svou manželkou od září roku 2015 do 4. 9. 2017 v jejich bytě opakovaně umožnili své nezletilé dceři a synovi, aby shlédli sexuální aktivity, které mezi sebou vykonávali, stěžovatel nabízel své dceři použití vibrátoru a dceři sdělovali, že to dělají pro své uspokojení a že až budou větší, bude se jim to třeba líbit, v důsledku čehož si nezletilí mohli osvojit praktiky neodpovídající jejich věku, ohrožující jejich další mravní vývoj nevhodným a předčasným zájmem o sexualitu, čímž způsobili nebezpečí narušení jejich zdravého duševního vývoje. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci (stolní počítač a externí hard disk). Manželce stěžovatele byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Oběma byla uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu jejich dceři, stěžovateli ve výši 250 000 Kč a jeho manželce ve výši 150 000 Kč.

3. K odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni a stěžovatele vrchní soud napadeným rozsudkem zrušil ohledně stěžovatele rozsudek krajského soudu v celém rozsahu. Znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterých se dopustil - stručně řečeno - tím, že od jara roku 2015 do září roku 2017 ve svém bytě ve dvou případech se záměrem sexuálně se uspokojit obnažil svou nezletilou dceru, a poté ji nejméně ve dvou případech políbil v oblasti jejího zevního pohlavního orgánu zvaného Venušin pahorek, přičemž dále spolu se svou již odsouzenou manželkou od září roku 2015 do 4. 9. 2017 v jejich bytě opakovaně umožnili své nezletilé dceři a synovi, aby shlédli sexuální aktivity, které mezi sebou vykonávali, stěžovatel nabízel své dceři použití vibrátoru a dceři sdělovali, že to dělají pro své uspokojení a že až budou větší, bude se jim to třeba líbit, v důsledku čehož si nezletilí mohli osvojit praktiky neodpovídající jejich věku, ohrožující jejich další mravní vývoj nevhodným a předčasným zájmem o sexualitu, čímž způsobili nebezpečí narušení jejich zdravého duševního vývoje. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu jejich dceři ve výši 250 000 Kč. Odvolací soud shledal, že prokázané jednání stěžovatele (konkrétní mechanismus sexuálního ataku) nebylo vyjádřeno ve skutku přesně a v duchu výpovědí poškozené. Vrchní soud znovu proto provedl důkaz čtením podstatných částí výslechu poškozené, ze kterých jednoznačně vyplývá, jakých konkrétních dotyků, na jakém místě a jaké intenzity se stěžovatel dopustil, podle čehož byla upravena skutková věta výroku rozhodnutí. Jinak však stran provedených důkazů nebyly zjištěny namítané vady, zejména z výslechů poškozené, u nichž byl přítomen obhájce stěžovatele, který nevznášel námitky, nijak nevyplývá, že by poškozená byla nucena vypovídat konkrétním způsobem a byly jí kladeny nepřípustné otázky. Je třeba zdůraznit, že výslech nezletilých takto nízkého věku je vždy zcela specifický v rozsahu otázek i v jejich tvorbě. Přítomnost znalkyně z odvětví psychologie je vždy přínosem a tak tomu bylo i v tomto případě. Je třeba zdůraznit, že poškozená byla vyslýchána vícekrát a v zásadních momentech vypovídala vždy konzistentně. Vrchní soud se neztotožnil s obhajobou v tom, že stěžovatel nejednal v úmyslu se sexuálně uspokojit, neboť obhajoba zcela pomíjí osobnostní charakteristiku stěžovatele, jak vyplynula ze znaleckého zkoumání jeho osoby, a okolnosti, za kterých k posuzovanému jednání došlo. Vrchní soud neuložil trest propadnutí věci, přestože na dotčené výpočetní technice bylo nalezeno několik fotografií přirození dcery stěžovatele, neboť takové zjištění nemůže být důvodem pro uložení trestu propadnutí výpočetní techniky, když byl stěžovatel odsouzen za odlišné jednání, než pro které by bylo třeba mu zajištěnou výpočetní techniku odejmout.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Shrnul obecná východiska pro uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a uvedl, že část dovolání stěžovatele se opírá o zpochybňování hodnocení provedených důkazů obecnými soudy a jako taková nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Ve stručnosti Nejvyšší soud uvedl, že z provedeného dokazování žádným způsobem nevyplývá, že by znalkyně nutila poškozenou vypovídat tak, jak sama znalkyně chtěla a pokládala jí kariózní či sugestivní otázky. O tom svědčí i přítomnost obhájce stěžovatele při výslechu poškozené, který žádné námitky nevznášel. Námitkou se přitom dostatečně zabýval již vrchní soud. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu je taktéž námitka, kterou stěžovatel zpochybňuje zachování zásady totožnosti skutku, neboť krajský soud i vrchní soud změnily skutkovou větu popisující stíhané jednání ve výrocích rozsudků. Nejvyšší soud dodal, že právní teorie i soudní praxe nechápou totožnost skutku jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, jak byl prokázán při soudním projednávání věci. V případě stěžovatele došlo v rozsudku vrchního soudu k částečným změnám v popisu jednání při zachování podstatných okolností objektivní stránky trestného činu. Přestože část skutkových okolností byla ve prospěch stěžovatele z popisu skutku odstraněna, podstatné skutkové okolnosti zůstaly v popisu skutku zahrnuty. O respektování obžalovací zásady nelze v uvedeném případě pochybovat. Dovolací důvod byl uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že jeho jednání nedosáhlo potřebné míry společenské škodlivosti. Nejvyšší soud uvedl, že závěr v podobě využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit pouze v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. K tomu dále uvedl, že není možné si představit, že jednání stěžovatele by bylo jakýmsi standardem ve společnosti, což se snaží stěžovatel ve svém dovolání naznačit tím, že tvrdí, že šlo o klasický vztah otce, matky a dcery. Jakýkoli útok na pohlavní nedotknutelnost dětí je z pozice dospělé osoby vyloučen, tím spíše když je pachatelem otec. Poškozená byla v době páchání činu ve věku šesti až osmi let, kdy ještě nebyla schopna vnímat sexuální útoky vůči své osobě a s tím spojené veškeré negativní vlivy. Je nezpochybnitelné, že polibky otce na přirození dcery je jednání společensky neakceptovatelné, a to v jakémkoli věku, tedy i ve věku šesti až osmi let, kdy je dítě ještě plně závislé na rodičích a jeho další mravní a morální vývoj se odvíjí právě od chování takových autorit, jako jsou rodiče. Nejvyšší soud popsal i další prokázané skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jednání stěžovatele se vymyká z běžného rámce standardních rodinných vztahů a společenských konvencí, a shledal, že užití trestního práva bylo v posuzovaném případě zcela namístě.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že se nemůže ztotožnit s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého stěžovatel v té části dovolání, která zpochybňuje důkazní řízení, respektive hodnocení provedených důkazů soudy, nijak nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť jde o námitky skutkové a nikoli hmotněprávní. Podle stěžovatele vycházejí skutky, které jsou mu kladeny za vinu, právě z provedeného dokazování, tudíž je nelze vypustit a měly být předmětem přezkoumání dovolacího soudu, neboť "hmota nemůže být bez procesu a proces bez hmoty".

6. Rovněž stěžovatel nesouhlasí s konstatováním dovolacího soudu, že z dokazování nevyplývá, že znalkyně nutila poškozenou vypovídat tak, jak sama znalkyně chtěla a pokládala jí kariózní a sugestivní otázky. Snaha znalkyně navádět nezletilou je přitom z přepisu výslechů a protokolů a zvukových záznamů z hlavního líčení zcela jednoznačná. Tuto skutečnost nemůže ospravedlnit, že výslech probíhal za přítomnosti tehdejšího obhájce stěžovatele. Poškozená přitom v současnosti netrpí zlými sny, nemá jakékoli zábrany vůči svému otci (stěžovateli) a nechápe, proč ten je ve výkonu trestu. S námitkami proti znaleckému posudku se taktéž nevypořádal vrchní soud v odůvodnění rozsudku. Stěžovatel také nesouhlasí s konstatováním Nejvyššího soudu, že byla zachována totožnost skutku.

7. Dále bylo nesprávně posouzeno, že skutek dosáhl té míry společenské škodlivosti, aby bylo možno vyvozovat jeho odpovědnost v trestněprávní rovině. Nejvyšší soud v podstatě konstatoval, že pouhé formální naplnění skutkové podstaty jakéhokoli trestného činu postačuje k odsouzení a není tak třeba zkoumat úmysl pachatele, jde toliko o formální naplnění skutkové podstaty.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Vlastní posouzení

9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně je nutno uvést, že stěžovatel všechny své námitky formuluje pouze ve velmi obecné rovině, tyto nekonkretizuje a nevysvětluje, proč by například Nejvyšší soud měl ustoupit ze své mnoho let ustálené rozhodovací praxe týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dovolací soud je povolán k revizi skutkových zjištění z důvodů ústavněprávních, a to za předpokladu, že by shledal nesprávnou realizaci důkazního řízení, ať už by šlo o existenci tzv. opomenutých důkazů, důkazů opatřených procesně nepřípustným způsobem nebo o případ, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné z takových pochybení však Nejvyšší soud neshledal, přesto na skutkové námitky stručně reagoval a stěžovateli své úvahy vysvětlil.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá nesprávnost provedeného psychologického znaleckého posudku k osobě poškozené a tvrdí, že navádění poškozené znalkyní je jednoznačné. Ústavní soud takový závěr neshledal a nutno doplnit, že stěžovatel k tomuto neuvádí žádné konkrétní příklady a jeho tvrzení zůstává ve zcela obecné rovině. Jediné konkrétní tvrzení stěžovatele je, že poškozená nyní nechápe, proč je stěžovatel ve vězení a nemá vůči otci zábrany. Tato skutečnost ovšem nebyla a ani nemohla být předmětem dokazování v trestním řízení a není jasné, jak má být způsobilá rozporovat věrohodnost znaleckého posudku. K tomuto lze s ohledem na stručnost a nekonkrétnost námitek stěžovatele pouze poukázat zejména na to, že poškozená vypovídala opakovaně a v podstatných částech konzistentně a že výslechům byl přítomen obhájce stěžovatele.

13. Stejně tak stěžovatel jen obecně uvádí, že nesouhlasí s konstatováním dovolacího soudu, že byla zachována totožnost skutku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nijak nerozvádí tuto myšlenku, lze pouze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který námitku stěžovatele týkající se totožnosti skutku uspokojivě vypořádal, a to přestože šla nad rámec uplatněného dovolacího důvodu.

14. Konečně k námitce, že nesprávně nebylo užito zásady subsidiarity trestní represe, jednak Ústavní soud uvádí, že stěžovatel poněkud rozporně tvrdí, že podle Nejvyššího soudu postačuje "toliko formální naplnění skutkové podstaty trestného činu a není třeba zkoumat úmysl pachatele". Zavinění, ať již ve formě úmyslu či nedbalosti, je samozřejmě součástí znaků skutkové podstaty každého trestného činu a již samotná formulace námitky stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti je tudíž nesmyslná. Vedle toho však Nejvyšší soud způsobem, který se snaží ilustrovat stěžovatel, dotčenou námitku nevypořádal. Naopak poukázal na konkrétní skutečnosti, pro které nelze v této věci o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v tomto případě uvažovat a tyto podrobně rozvedl. Se závěrem Nejvyššího soudu, že jednání stěžovatele naplnilo požadovaný stupeň společenské škodlivosti, se Ústavní soud zcela ztotožňuje, neboť jeho prokázaným jednáním byl zákonem chráněný zájem ohrožen velmi významně.

15. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.

16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru