Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 171/97Nález ÚS ze dne 05.11.1997K trestu vyhoštění a ochraně soukromého života podle Evropské úmluvy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /vyhoštění cizince
Věcný rejstříkVyhoštění
vazba/vzetí do vazby
pobyt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 136/9 SbNU 225
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.171.97
Datum podání20.05.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 7, čl. 14

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 57, § 23 odst.1, § 31 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 171/97 ze dne 5. 11. 1997

N 136/9 SbNU 225

K trestu vyhoštění a ochraně soukromého života podle Evropské úmluvy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. M. D., za účasti

účastníka řízení Krajského soudu v Praze a vedlejších účastníků

M. K., a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, proti

usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20.3.1997, č.j. 11 To

76/97-159, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze

dne 12.11. 1996, č.j. 2 T 165/96-139, takto:

Ústavnístížnostsezamítá.

Odůvodnění:

Dne 20.5. 1997 obdržel Ústavní soud stížnost, která směřovala

proti uloženému trestu vyhoštění, o kterém rozhodl ve svém

rozsudku Okresní soud v Nymburce dne 12.11. 1996, pod č.j. 2

T 165/96-139. Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, to

však bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20.3. 1997,

č.j. 11 To 76/97-159, zamítnuto.

Stížnost vypracovala nadace Tolerance, Projekt "Článek 8"

v zastoupení navrhovatele J. L. Podle názoru stěžovatele došlo

uložením trestu vyhoštění z území ČR k porušení jeho práva na

respektování soukromého a rodinného života tak, jak to stanoví

čl.8 odst.1,2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,

jakož i čl. 10 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Uložením trestu vyhoštění došlo podle tvrzení

stěžovatele i k porušení principu trestního zákona, neboť obecné

zásady pro ukládání trestů stanovené v § 31 a násl. tr. zák.

nekorespondují s účelem a smyslem trestu za spáchaný trestný čin.

V odůvodnění svého podání stěžovatel uvedl, že na území ČR se

zdržuje od roku 1987, pracoval zde u různých firem a bydlel

střídavě po ubytovnách a u svých příbuzných. Je sice občanem

slovenského státu, kde má trvalý pobyt, fakticky se tam však

nezdržuje, neboť tam nemá žádné zaměstnání a naopak jeho rodinní

příslušníci jako otec a strýcové bydlí v Praze, takže doživotní

vyhoštění by proto pro něj znamenalo znemožnění udržování

rodinných svazků.

Na základě písemné výzvy spojené s poučením o náležitostech

podání ústavní stížnosti obdržel Ústavní soud doplněné podání

spolu s plnou mocí k zastupování před Ústavním soudem udělené

advokátu JUDr. M. D. Doplněné podání v podstatě shrnuje stejné

důvody, pro které stěžovatel navrhuje zrušení jak usnesení

Krajského soudu v Praze, tak i rozhodnutí soudu I.instance ve

výroku, týkajícího se uloženého trestu vyhoštění.

Navrhovatel ke shora uvedeným důvodům k zrušení trestu

vyhoštění navíc uvedl, že jako příslušník romské menšiny žije

v Čechách již od roku 1984, trest uložený Okresním soudem

v Nymburce byl první, ke kterému byl na území ČR jako cizinec

odsouzen, a domnívá se, že i z toho důvodu je trest vyhoštění

nepřiměřený. V této souvislosti navrhovatel odkazuje i na

odůvodnění nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 9/94, který se vyslovil

k pojmu trvalého pobytu tak, že jej lze chápat ve smyslu

faktického trvalého pobytu osob na území konkrétního státu, tedy

nikoli pouhého evidenčního se přihlášení na příslušném úřadu.

Trvalý pobyt tedy, jak uvádí stěžovatel, pro něj znamená místo,

kde má své zaměstnání, své příbuzné a hodlá se zde i nadále

zdržovat trvale. Navíc, jak uvádí navrhovatel, tento trest není

úměrný k stupni nebezpečnosti spáchaných trestných činů pro

společnost a je rovněž v rozporu s účelem trestu podle § 23

odst.1 tr. zák. Domnívá se proto, že napadená rozhodnutí jsou

v přímém rozporu s existující judikaturou Evropského soudu

a komise pro lidská práva, ze které vyplývá, že počet

a závažnost spáchaných trestných činů nejsou samy o sobě

dostačujícím argumentem k uložení trestu vyhoštění. Jako příklad

uvádí stěžovatel rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

v případě Moustaquim z 18.2. 1991, který ve svém shrnutí znamená

požadavek na důsledné zvažování proporcionality zájmů státu

a práv jedince na soukromý a rodinný život.

V této souvislosti připomíná navrhovatel i stanovisko českých

představitelů ke zprávě komise expertů Rady Evropy, kde se uvádí,

že k ukládání trestu vyhoštění bude docházet jen v případech

závažných trestných činů (Zpráva expertů Rady Evropy o zákoně

o občanství ČR a SR a jeho implementace, včetně odpovědí vlád ČR

a SR). Na podporu shora jmenovaných argumentů uvádí stěžovatel

rovněž rozhodnutí č. 4/1996 uveřejněné ve Sbírce soudních

a rozhodnutí a stanovisek.

Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že jako příslušník romské

menšiny má daleko širší rodinné vazby, které zahrnují jak část

příbuzenských svazků v Čechách, tak i na Slovensku a zdůrazňuje,

že jeho současné vazby k území SR jsou pouze formální, založené

na jeho státní příslušnosti.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost

splňuje náležitosti uvedené v § 34 odst.1,2 ve vztahu

k ustanovení § 72 odst.1 písm.a), odst.2 a 4 zák.č. 182/1993 Sb.

a neshledal důvod k odmítnutí návrhu ve smyslu ustanovení § 43

odst.1 zák.č. 182/1993 Sb.

Po výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti

nejprve vyjádřil Krajský soud v Praze, který uvedl, že podanou

stížnost nepokládá za důvodnou, když z odůvodnění svého

rozhodnutí, na které jinak zcela odkazuje, je patrné, že odvolací

soud se při posuzování otázky naplnění zákonných podmínek pro

uložení trestu vyhoštění zabýval rovněž aspekty, které nyní

stěžovatel zdůrazňuje.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo

Okresní státní zastupitelství v Nymburce, které jako vedlejší

účastník uvedlo, že uložení trestu vyhoštění bylo státním

zastupitelstvím navrženo na podkladě posouzení všech okolností

případu, přičemž pro uložení tohoto trestu byly splněny všechny

zákonné podmínky. Trest uložený stěžovateli se nejeví jako

nepřiměřeně přísný z pohledu zjištěných skutečností v trestní

věci. V dalším odkazuje vedlejší účastník na odůvodnění usnesení

Krajského soudu v Praze ze dne 20.3. 1997, č.j. 11 To 76/97-159,

s jehož obsahem se vedlejší účastník plně ztotožňuje.

Citované písemné vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne

17.9.1997, doplnil Krajský soud v Praze dodatkem, doručeným

Ústavnímu soudu dne 29.9. 1997, tak, že soud druhé instance při

svém rozhodování přihlížel i ke skutečnosti doložené písemným

sdělením Okresního úřadu v Nymburce, živnostenského úřadu, že

firma Š. H. Nymburk, kde měl být stěžovatel zaměstnán, není

živnostenským úřadem evidována.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce 2

T 165/96, ze kterého zjistil, že prvoinstanční soud rozhodl tak,

že stěžovatel je vinen, že dne 28.9. 1995 kolem 2.30 hod.

v Nymburce v prostoru stadiónu Polaban fyzicky napadl vedlejšího

účastníka (poškozeného) tak, že ho nejprve v chodbě restaurace

Polaban opakovaně udeřil rukou do obličeje, poté ho vyhodil ze

schodů restaurace ven obličejem na zem, znovu ho tloukl do

obličeje, dále pak násilí stupňoval tím, že mrštil vedlejším

účastníkem na zem, kopal ho do obličeje, zad, dupal mu po hlavě,

zádech, rukou, v útoku pokračoval i v prostoru pokladen tak, že

s ním opět mrštil na zem, kopal ho a tloukl do oblasti obličeje

a hlavy, dupal po něm a poté ho bez poskytnutí pomoci ponechal

v bezvládném stavu ležet na chodníku, přičemž mu svým jednáním

způsobil lehký otřes mozku, zlomeninu nosních kůstek s posunem

úlomků, sedm tržných ran v obličeji a na hlavě, z toho čtyři

v pravé a levé temenní krajině, pronikající ke kosti s rozsáhlým

krvácením a zhmožděním měkkých částí v okolí, rozsáhlý podkožní

krevní výron kolem levého ušního boltce, rozsáhlý otok a četné

podkožní krevní výrony po celém obličeji s dobou léčení v trvání

cca 1 měsíc.

Popsané jednání stěžovatele prvostupňový soud kvalifikoval

jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst.1 tr. zák.

ve stádiu pokusu podle § 8 odst.1 tr. zák. a trestný čin

výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a za to byl stěžovatel

odsouzen podle § 222 odst.1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák.

k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, tedy v samé

dolní hranici trestní sazby.

Podle § 39a odst.2 písm.b) tr. zák. byl pro výkon trestu

zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 57 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území

ČR.

V odůvodnění shora citovaného rozsudku prvoinstanční soud

uvedl, že bylo v průběhu řízení prokázáno, že vedlejší účastník

nezavdal stěžovateli žádnou příčinu k napadení, vedlejší účastník

si žádné z popsaných zranění nezpůsobil pádem.

Při úvaze o druhu a výměře trestu rozhodující soud vycházel

mimo jiné z konstatování, že společenská nebezpečnost jednání

stěžovatele byla dána tím, že stěžovatel porušil zájem

společnosti na ochraně lidského zdraví a na ochraně klidného

občanského soužití, veřejného klidu a pořádku. Nebezpečnost

jednání stěžovatele byla ještě zvýšena tím, že vedlejšího

účastníka napadl stěžovatel zcela bezdůvodně, surovým způsobem

a za situace, kdy tento byl ve stavu těžké opilosti, takže nebyl

schopen klást odpor a způsobil mu poměrně závažná poranění.

Pokud se týká osobních poměrů stěžovatele, pak soud zjistil,

že je občanem SR, v místě trvalého bydliště na území SR se však

trvale nezdržuje. Bydlí v Praze u svých příbuzných, případně na

ubytovnách, je zaměstnán u stavební firmy jako dělník a na území

ČR dosud nebyl soudně trestán. Konstatoval však zároveň, že

u stěžovatele se jedná o sklon k páchání násilné trestné

činnosti, o čemž svědčí opis rejstříku trestů GPSR.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20.3.

1997, č.j. 11 To 76/97-159, se podává, že odvolání stěžovatele

proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 12.11. 1996,

č.j. 2 T 165/96-139, bylo zamítnuto.

Důvody uvedené stěžovatelem v odvolání korespondují

s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti.

Odvolací soud nad rámec argumentace okresního soudu

k námitkám odvolání uvedl, že stěžovatel byl za své jednání plně

trestně odpovědný, povaha intelektu a sklon k agresivitě

stěžovatele způsobily pouze nepodstatné snížení jeho

rozpoznávacích schopností. Jeho schopnost ovládací sice byla

výrazně snížena, výlučně však požitým alkoholem, na němž však

stěžovatel není závislý, je schopen se jeho požívání vzdát a jeho

účinky na své jednání zná.

K uloženému trestu vyhoštění odvolací soud konstatoval, že

byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 57 tr. zák., t.j.

stěžovatel není občanem ČR, nebyl mu přiznán status uprchlíka

a dopustil se závažného útoku proti zdraví jiného občana, přičemž

šlo o útok zcela bezdůvodný, opakovaný a velmi brutální. Ze

strany stěžovatele hrozilo i po skončení trestné činnosti nadále

nebezpečí, neboť svědci z řad známých stěžovatele (včetně vedl.

účastníka) dávali najevo zcela zřetelnou obavu z možné odvety ze

strany stěžovatele. Odvolací soud pak přihlédl i k povaze

předchozího odsouzení stěžovatele na území SR a všechna tato

zjištění shrnul v závěr, že bezpečnost lidí vyžaduje, aby byl

z území ČR vyhoštěn.

Tento trest podle názoru odvolacího soudu nemůže pro

stěžovatele znamenat újmu na jeho osobních a rodinných poměrech,

neboť při opakovaných výsleších v průběhu řízení neuvedl nic, co

by svědčilo o jeho úzkých příbuzenských svazcích s občany ČR.

Ústavní soud ze spisu a z protokolu o výslechu stěžovatele na

listech spisu č. 86-89 zjistil, že stěžovatel je svobodný, státní

příslušnosti slovenské, národnosti maďarské bez vlastních

sourozenců, k trvalému pobytu je hlášen na T., přechodné bydliště pod adresou

P. Pracuje podle svého tvrzení u firmy H. Nymburk,

do roku 1994 údajně pracoval u blíže neoznačeného soukromníka

v Mladé Boleslavi.

Pokud se týká údajů o svých rodičích uvedl stěžovatel pouze

jejich jména s tím, že otec bydlí v Praze, kde má založenou

vlastní rodinu. Ve spisu byl založen psychiatrický posudek

stěžovatele, ze kterého vyplývá, že stěžovatel byl v 15 letech

odsouzen za loupežné přepadení ke dvěma letům nepodmíněně

Okresním soudem v Nových Zámcích, po 18 roce svého věku odjel se

známými na práci do Čech, kde se setkal se svým otcem. V 19

letech se ve stavu opilosti dopustil téhož trestného činu, trest

si odpykal v trvání 35 měsíců na Slovensku, propuštěn byl na

základě amnestie prezidenta republiky.

Ústavní soud v odvolání na svou ustálenou judikaturu ÚS

konstatuje, že není dalším odvolacím orgánem v systému obecných

soudů ČR a nemůže tedy vykonávat nad jejich činností přezkumný

dohled, pouze v případě, kdy stěžovatel tvrdí, že napadeným

rozhodnutím obecných soudů byla porušena jeho základní práva nebo

svobody zakotvené v Listině, může Ústavní soud zkoumat, zda

v průběhu řízení byly dodrženy obecné zásady trestního řádu

a nebyla porušována stěžovatelova práva, chráněná Ústavou

a Listinou.

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy uložením trestu vyhoštění

porušily ustanovení § 23 odst.1 tr. zák., které sleduje účelnost

ukládaného trestu. Podle názoru Ústavního soudu citované

ustanovení trestního zákona je nutné vykládat vždy se zřetelem

k obecným hlediskům stanoveným pro ukládání trestu podle § 31

odst.1 tr. zák. Je tedy nezbytné, aby soud při ukládání trestu

přihlížel k individuálním charakteristickým zvláštnostem

konkrétního trestného činu i osoby pachatele a nalezl tak

přiměřenou rovnováhu mezi zájmy společnosti-státu na ochraně

života a zdraví všech fyzických subjektů, zdržujících se na jeho

území, která je zárukou spravedlnosti a účelnosti uloženého

trestu a osobními poměry pachatele. Pokud se týká tvrzeného

porušení čl.8 odst.1,2 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, pak je nutné konstatovat, že tento článek

dává právo státnímu orgánu zasahovat do soukromého a rodinného

života osoby pouze v případech, kdy je tato nutná ingerence

v souladu se zákonem a rovněž v souladu se zájmy chráněných cílů,

uvedených v Úmluvě, t.j. zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany

zdraví a práv jiných.

Obecné soudy podle názoru Ústavnho soudu splnily svou

zákonnou povinnost tak, jak jim to ukládá ustanovení § 57 tr.

zák., pokud zjistily osobní poměry pachatele, tj. jeho cizí

státní příslušnost a předpoklad pro uložení trestu vyhoštění,

kterým je nepodmíněný trest odnětí svobody za násilný trestný

čin. Zákonné předpisy našeho státu neukládají obecným soudům při

ukládání trestu vyhoštění jiné podmínky než ty, které jsou

stanoveny v trestním zákoně. Jejich naplněním proto nemohlo dojít

k porušení tvrzených práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl proto

k závěru, že stížností napadené usnesení neporušuje stěžovatelova

práva a svobody chráněné Listinou a mezinárodními smlouvami podle

čl.10 Ústavy, takže podanou stížnost v celém rozsahu zamítl.

Pokud se týká uplatnění náhrady nákladů zastoupení ve výši

30 600 Kč, vzhledem k výsledku řízení se právnímu zástupci

náklady řízení nepřiznávají.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 5.11. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru