Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 171/12 #1Nález ÚS ze dne 15.05.2012Ochrana soukromí versus právo na informace ve vztahu k osobám veřejně činným

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
... více
Věcný rejstříkOchrana osobnosti
informace
televizní a rozhlasové vysílání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 105/65 SbNU 439
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.171.12.1
Datum vyhlášení30.05.2012
Datum podání17.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 17 odst.4, čl. 10, čl. 17 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 10

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13, § 12 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Veřejnost má právo být informována o okolnostech, které se týkají osoby veřejně činné, byť se primárně jedná o případ manžela veřejně činné osoby. Samotný fakt existence vážné dopravní nehody, jejímž účastníkem byl manžel osoby veřejně činné má v sobě totiž potenciál ovlivnit jednání a chování takové osoby ve výkonu její funkce. To platí tím spíše, jde-li o veřejnou funkci v oblasti sdělovacích prostředků.

Ústavní soud si je vědom toho, že zejména bulvární média mnohdy zneužívají svobody slova a práva na informace, avšak obrana proti takovému zneužívání nemůže spočívat v absolutních zákazech. Občanský zákoník i tiskový zákon mají dostatečné prostředky na ochranu proti zneužívání svobody slova a práva na informaci (čl. 17 odst. 1 Listiny), jejichž smyslem je postihovat jednotlivé excesy, nikoliv stanovovat absolutní zákazy.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Ringier Axel Springer CZ, a. s. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. května 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č. j. 1 Co 200/2011-75 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2011, č. j. 31 C 188/2010-54, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky garantované v čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Žalobkyně (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) se žalobou podanou u městského soudu domáhala ochrany osobnosti, a to uložením povinnosti stěžovatelce zdržet se v periodickém tisku, jehož je vydavatelkou, uveřejňování podobizny a jména a příjmení žalobkyně v souvislosti se sdělováním informací o dopravní nehodě jejího manžela, vůči němuž bylo vedeno trestní stíhání. Městský soud její žalobě v celém rozsahu vyhověl. K odvolání stěžovatelky pak vrchní soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejího základního práva na svobodu projevu a práva na informace, a to zejména v důsledku nepřípustně extenzivní formulace zdržovacího výroku, který stěžovatelce znemožňuje poskytovat i takové informace týkající se předmětné dopravní nehody, které nejsou způsobilé zasáhnout do osobnostních práv vedlejší účastnice a dokonce ani takové, jejichž zveřejnění by bylo ve veřejném zájmu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud primárně odkázal na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 154/97, kde vyslovil názor, že při střetu práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Dále uvedl, že ve vztahu k osobám veřejně známým, či politicky činným vychází z přesvědčení, že právo kritiky (čl. 17 odst. 2 Listiny a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), které je neoddělitelnou součástí svobody projevu a práva na informace, musí respektovat rovnováhu mezi tímto právem a osobnostními právy konkrétního subjektu a nemůže překračovat určité hranice spojené s atributy demokratické společnosti. Takto vymezené mantinely ve vztahu k fyzické osobě, která jedná či vystupuje jako „veřejná osobnost“, jsou širší, než ve vztahu k osobě soukromé.

Ústavní soud konstatoval, že v době, kdy vycházely inkriminované články a kdy rozhodovaly obecné soudy, zastávala vedlejší účastnice veřejnou funkci místopředsedkyně Rady České televize a jednalo se tak o významné postavení v oblasti sdělovacích prostředků. Proto samotnou informaci o vážné dopravní nehodě manžela vedlejší účastnice s uvedením jeho rodinné vazby na ni, nelze chápat jako zásah do ryze soukromé sféry. Na druhé straně však platí to, že způsob referování o dané události nemůže být veden takovým způsobem, že dojde k zásahu do osobnostních práv veřejně činné osoby, a to bezdůvodným zdůrazňováním faktu rodinné vazby mezi osobou, mající účast na trestně postižitelném jednání a touto osobou, a to takovým způsobem, že se ve skutečnosti z podávané zprávy vytrácí její informační podstata a stává se z ní prostředek dehonestace veřejné osoby, vedoucí až k vyvolání pocitu o její odpovědnosti za jednání osoby blízké, ačkoliv pro takový závěr nejsou žádné indicie. Ústavní soud proto neshledal z ústavněprávního hlediska žádný zásah do práva stěžovatelky na svobodu slova a práva na informace, pokud v souzeném případě obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že posuzovaným jednáním stěžovatelky došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatelky.

Co naopak Ústavní soud shledal jako zásah do práva na svobodu slova a práva na poskytování informací byla formulace výroku napadeného rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zdržet se v periodickém tisku, jehož je vydavatelkou, uveřejňování podobizny a jména a příjmení vedlejší účastnice v souvislosti se sdělováním informací o ve výroku konkretizované dopravní nehodě jejího manžela. Takto formulovaný výrok obsahuje ve vztahu ke stěžovatelce absolutní zákaz sdělovat jakékoli informace související s předmětnou dopravní nehodou, a tím zasahuje do sféry veřejného zájmu na informace týkající se osob veřejně činných. Ústavní soud si je vědom toho, že zejména bulvární média mnohdy zneužívají svobody slova a práva na informace, avšak obrana proti takovému zneužívání nemůže spočívat v absolutních zákazech. Občanský zákoník i tiskový zákon mají dostatečné prostředky na ochranu proti zneužívání svobody slova a práva na informace, jejichž smyslem je postihovat jednotlivé excesy, nikoliv stanovovat absolutní zákazy.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, a to pro rozpor s čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 171/12 ze dne 15. 5. 2012

N 105/65 SbNU 439

Ochrana soukromí versus právo na informace ve vztahu k osobám veřejně činným

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 15. května 2012 sp. zn. II. ÚS 171/12 ve věci ústavní stížnosti Ringier Axel Springer CZ, a. s., se sídlem Komunardů 1584/42, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011 č. j. 1 Co 200/2011-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2011 č. j. 31 C 188/2010-54, kterými bylo rozhodnuto o žalobě vedlejší účastnice řízení na ochranu osobnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze 2 jako účastníků řízení a H. F. jako vedlejší účastnice řízení.

I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011 č. j. 1 Co 200/2011-75 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2011 č. j. 31 C 188/2010-54 bylo porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tyto rozsudky ruší.

Odůvodnění:

I.

Průběh řízení před obecnými soudy

1. Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva na svobodu projevu a na informace zakotvená ve čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany osobnosti uložením povinnosti stěžovatelce počínaje dnem právní moci zdržet se v periodickém tisku, jehož je vydavatelkou, uveřejňování podobizny a jména a příjmení žalobkyně v souvislosti se sdělováním informací o dopravní nehodě ze dne 24. listopadu 2009, k níž došlo u obce Vnorovy v okrese Hodonín a kvůli níž je vedeno trestní stíhání proti J. Š. O uvedené dopravní nehodě informovaly deníky Blesk a Aha, a ačkoliv vedlejší účastnice na ní neměla žádnou účast, přesto v mnoha článcích bylo neustále zdůrazňováno, že nehodu způsobil její manžel, její jméno bylo často uvedeno v nadpisech článků a často byla publikována v této souvislosti i její podobizna. Jednání stěžovatelky kvalifikovala jako mediální šikanu, která nemohla být odůvodněna ani tím, že v té době byla veřejně činná jako místopředsedkyně Rady České televize.

3. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy navrhla zamítnutí žaloby. Argumentovala tím, že uveřejněné zprávy se zakládaly na pravdě. Původcem dopravní nehody byl manžel vedlejší účastnice, který řídil pod vlivem alkoholu, a informace sloužily k veřejné kontrole vyšetřování. V této souvislosti stěžovatelka uváděla, že o vedlejší účastnici bylo z minulosti známo, že se pokusila v jiném případě využít svého vlivu v České televizi a vyvíjela nátlak na autora reportáže, která o ní byla natočena. Dále stěžovatelka uvedla, že podobně o nehodě referovaly i ostatní sdělovací prostředky. Konečně namítla, že jí nelze uložit, aby se zdržela do budoucna podávání informací veřejnosti v rozsahu, jak to vedlejší účastnice navrhovala. Podle jejího názoru zveřejněním článků o dopravní nehodě pana Š. s uvedením údajů, že se jedná o manžela vedlejší účastnice, nemohlo dojít k zásahu do jejích osobnostních práv. Zákaz zveřejňování obrazových snímků a jména stěžovatelky tak, jak byl navrhován, je v rozporu s právem na svobodu projevu a právem na informaci.

4. Nyní napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2011 č. j. 31 C 188/2010-54 bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. V odůvodnění rozhodnutí Městský soud v Praze podrobně rozebral články, které k uvedené dopravní nehodě uveřejnily deníky vydávané stěžovatelkou, další zprávy o nehodě publikované ostatními médii a na tom základě dospěl k závěru, že šlo o opětovně veřejnosti podsouvanou "implicitní kritiku" vedlejší účastnice, která byla objektivně způsobilá vzbuzovat vůči ní zášť. Uvedl, že stěžovatelka dlouhodobě o vedlejší účastnici referovala jako o osobě, jejíž opilý manžel zabil cyklistu, ačkoliv ona sama neměla s nehodou nic společného. Takový způsob informování není ve veřejném zájmu a výkonem svobody projevu, ale pouhou honbou za senzací a šikanou vedlejší účastnice. Pokud jde o procesní obranu stěžovatelky, soud uvedl, že je sice pravda, že jí odňal možnost poskytovat zprávy týkající se předmětné dopravní nehody zcela, a to i v případě, kdy by v budoucnu mohlo být ve veřejném zájmu takový typ informace poskytnout, avšak podle jeho názoru jiné řešení sporu v úvahu nepřicházelo.

5. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. V něm především namítla, že tímto rozhodnutím jí soud odňal zcela možnost poskytovat zprávy týkající se předmětné dopravní nehody nejen v případě, že by jimi zasahovala do osobnostních práv vedlejší účastnice, ale i v případě, že by na zveřejnění informací byl veřejný zájem. To považovala za zásah do práva na informaci a práva na svobodu projevu. V tom spatřovala rozpor s čl. 17 Listiny s tím, že takto formulované omezení svobody projevu šlo nad rámec omezení daného § 13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obč. zák."). V odvolání dále polemizovala se závěrem soudu prvního stupně, že i když vedlejší účastnice byla v minulosti označena za osobu ovlivňující dění v České televizi, neodůvodňuje to způsob, jakým bylo v článcích publikovaných v denících vydávaných stěžovatelkou o uvedené dopravní nehodě referováno. Poukázala na případ, kdy se vedlejší účastnice snažila využít svého vlivu v České televizi ve snaze ovlivnit z pozice místopředsedkyně Rady České televize natáčení reportáže týkající se její osoby. Podle stěžovatelky ji to opravňovalo k informování veřejnosti o tom, že J. Š., který byl účastníkem dopravní nehody s následkem smrti, je manželem vedlejší účastnice, a tímto způsobem zajistila veřejnou kontrolu nad způsobem vyšetřování uvedené dopravní nehody. To ji podle jejího názoru také opravňovalo ke zveřejnění fotografie vedlejší účastnice, neboť s ohledem na uvedené okolnosti byly použity v souladu se zpravodajskou licencí v souladu s § 12 odst. 3 obč. zák.

6. K tomuto odvolání se vyjádřila vedlejší účastnice, která především argumentovala kolizí dvou ústavně chráněných práv: na jedné straně stojící právo na informace a svoboda projevu zakotvené v čl. 17 Listiny a na druhé straně právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a soukromí zakotvené v čl. 10 Listiny. Zdůraznila, že nebyla účastníkem předmětné dopravní nehody a k tvrzenému podezření z možného ovlivňování vyšetřování z její strany poukázala na to, že nebyl předložen jediný důkaz, že by k nějakému takovému jednání nebo pokusu o takové jednání došlo.

7. Odvolací soud rozsudek soud prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí podrobně rozebral jednotlivé články, které vyšly v periodikách vydávaných stěžovatelkou, a vyložil, v čem konkrétně zásah do osobnostních práv vedlejší účastnice spatřoval. Se shodnou argumentací jako soud prvního stupně odmítl obranu stěžovatelky, že způsob informování byl v daném případě namístě s ohledem na to, že v minulosti byla žalobkyně označena za osobu nepřípustně ovlivňující dění v České televizi, neboť v publikovaných článcích stěžovatelka nic takového netvrdila.

II.

Rekapitulace ústavní stížnosti

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do základního práva garantujícího svobodu projevu a práva na informace zakotvených v čl. 17 Listiny. Ve své argumentaci klade hlavní důraz na nepřípustně širokou formulaci zdržovacího výroku, který stěžovatelce znemožňuje poskytovat i takové informace týkající se předmětné dopravní nehody, které nejsou způsobilé zasáhnout do osobnostních práv vedlejší účastnice, a dokonce ani takové, jejichž zveřejnění by bylo ve veřejném zájmu. Podle jejího názoru takto pojaté omezení jde nad rámec možností, které výslovně připouští § 13 obč. zák., a je tak v rozporu s čl. 17 odst. 4 Listiny. Pokud jde o uveřejnění podobizny vedlejší účastnice při informování o dopravní nehodě, šlo o postup, který byl podle jejího názoru ve shodě se zpravodajskou licencí ve smyslu § 12 odst. 3 obč. zák.

III.

Rekapitulace vyjádření účastníků řízení a repliky stěžovatele

9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice a dále si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 31 C 188/2010.

10. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a nic dalšího nedodal. Městský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Kromě toho uvedl, že se zásadně ohrazuje proti konstatování stěžovatelky, že rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva na svobodu projevu a na informace. Uvedl, že jediným a rozhodným hlediskem při projednávání předmětné věci bylo spravedlivé nalezení práva na základě řádně vedeného procesu. Zdůraznil, že ze strany stěžovatelky šlo o dlouhodobé šikanování vedlejší účastnice řízení a v zájmu vykonatelnosti rozhodnutí nebylo možno přijmout jinou úpravu vzájemných práv a povinností, které by vedlejší účastnici zbavilo zásahů do osobnostních práv.

11. Vedlejší účastnice se vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce. Uvedla, že ústavní stížnost je předčasná, neboť proti napadenému rozhodnutí je přípustné dovolání, které stěžovatelka nevyužila. Přitom námitky, které uplatňuje, jsou podřaditelné pod přípustnost dovolání, které je vymezeno otázkou zásadního právního významu. Právo svobodně šířit informace není absolutní a má své meze v ochraně jiných ústavně chráněných práv. Podle vedlejší účastnice stanovisko stěžovatelky vylučuje jakoukoliv ochranu práv jiných. Nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že ve výroku napadeného rozsudku vyslovený zákaz je tak široce formulován, že pokrývá i situace, které nejsou nezbytné k ochraně práv stěžovatelky. Tuto argumentaci vedlejší účastnice považuje za spekulativní, protože není ani tvrzeno, že by taková informace existovala. Podle jejího názoru nebylo možno výrok rozsudku formulovat jinak, neboť v něm vždy musí být vyjádřeno určité zobecnění zakázaného jednání a nesmí obsahovat prvek právního hodnocení. Vedlejší účastnice navrhla zamítnutí nebo odmítnutí ústavní stížnosti.

12. Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovatelce, která využila práva na repliku, v níž podrobně shrnula svoje dosavadní stanoviska k předmětu řízení.

IV.

Vlastní posouzení věci

13. Nežli Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, vypořádal se s námitkou subsidiarity vznesenou vedlejší účastnicí řízení. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To ale neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V daném případě rozhodoval odvolací soud tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V takovém případě je dovolání přípustné pouze za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že se jedná o otázku zásadního právního významu. Jde tedy o případ, kdy dovolací soud může dovolání odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení, a proto princip subsidiarity na daný případ použít nelze. S ohledem na výše uvedené přistoupil Ústavní soud k věcnému projednání ústavní stížnosti.

14. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 17 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je opodstatněná.

15. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 154/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 17/10 SbNU 113) vyslovil názor, že při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Ústavní soud se proto v daném případě soustředil na posouzení otázky, zda periodiky vydávanými stěžovatelkou nedošlo k zásahu do práva na soukromí vedlejší účastnice, a současně, zda napadenými rozsudky obecných soudů nedošlo k zásahu do svobody projevu a práva na poskytování informací formulací výroku napadeného rozsudku, kterým se jí ukládá zdržet se v periodickém tisku, jehož je vydavatelkou, uveřejňování podobizny a jména vedlejší účastnice v souvislosti se sdělováním informací o dopravní nehodě ze dne 24. listopadu 2009, k níž došlo u obce Vnorovy v okrese Hodonín a kvůli níž je vedeno trestní řízení proti J. Š., a to počínaje právní mocí tohoto rozsudku.

16. Podle stěžovatelky je zdržovací výrok pojat tak široce, že znemožňuje poskytnout i takové informace, které nejsou způsobilé zasáhnout do osobnostních práv vedlejší účastnice, na jejichž zveřejnění by dokonce mohl být veřejný zájem.

17. Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491) vyslovil v tom smyslu, že "legitimitu zveřejnění nelze dovodit a ústavní ochranu svobodou projevu nelze poskytnout informaci, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. Na nutnosti dbát těchto zásad nic nemění skutečnost, že jistá část tisku má sklon před fakty (ověřenými skutečnostmi) dávat přednost až ,bombastické' síle výrazů, jimiž ‚své názory' tlumočí a prezentuje, neboť zasáhne-li do ústavně garantovaných práv jednotlivců nebo jiných Ústavou či zákonem chráněných hodnot a zájmů, musí být připravena nést z takových jednání důsledky, byť má na nich založenou svou marketingovou strategii a dokonce i samotný účel své existence. Z toho důvodu je zcela nepřípustné, pokud se tyto subjekty při takovém způsobu jednání, téměř permanentně zasahujícím do osobnostních práv jednotlivců, dovolávají ochrany svobodou projevu (svobodou tisku), neboť zlému úmyslu nelze v žádném případě takovou ochranu poskytnout."

18. Na druhé straně v usnesení sp. zn. III. ÚS 11/04 ze dne 17. 2. 2005 (U 4/36 SbNU 769) se Ústavní soud vyslovil v tom smyslu, že ve vztahu k osobám veřejně známým či politicky činným vychází z přesvědčení, že právo kritiky, zakotvené v čl. 17 odst. 2 Listiny a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které je neoddělitelnou součástí svobody projevu a práva na informace, musí respektovat rovnováhu mezi tímto právem a osobnostními právy konkrétního subjektu a nemůže překračovat určité hranice spojené s atributy demokratické společnosti. Takto vymezené mantinely ve vztahu k fyzické osobě, která jedná či vystupuje jako "veřejná osobnost", jsou širší než ve vztahu k osobě soukromé. Toto nazírání není důsledkem jakési "degradace" ochrany osobnostních práv politika, ale je přirozeným důsledkem jeho rozhodnutí učinit své jednání předmětem veřejné pozornosti, čímž se samozřejmě politik vědomě vystavuje pozorné a ne vždy objektivní kontrole svého jednání a chování, a to jak ze strany svých voličů či členů stejné politické strany, tak, a to zejména, ze strany politické opozice, novinářů i všech občanů. Nevyhnutelnou stránkou výkonu veřejné funkce je tedy nutnost větší míry tolerance k negativním postojům či hodnocením, kterým se osoba veřejně činná vystavuje přijetím této funkce, a nikoli v neposlední řadě i srozumění takové osoby se snášením důsledků vyvozených z její společenské a politické odpovědnosti. Zda je skutečně ochotna konkrétní fyzická osoba tyto nepříjemné stránky svého postavení snášet či nikoli záleží na jejím vlastním uvážení.

19. Pokud jde o základní právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména, které je zakotveno v čl. 10 Listiny, uplatňuje se toto právo ve více sférách. Jedná se o soukromou sféru, sféru společenskou, občanskou a profesionální, přičemž poslední tři lze označit za sociální sféru. V první sféře jde vlastně o ochranu soukromí, v jehož rámci se nepochybně uplatňuje i právo na čest. Zásadně je však věcí každého, co a v jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět. Jinými slovy, v tomto segmentu zpravidla platí naprosté informační sebeurčení. Sféra sociální, občanská a profesionální reflektují sociální povahu základních práv, resp. odrážejí fakt, že jednotlivec žije ve společenství a vstupuje s ostatními jeho členy do komunikace, přičemž skrze své chování, ba dokonce skrze své samotné bytí, ovlivňuje ostatní členy společenství. V této druhé sféře již neplatí naprosté informační sebeurčení, jinými slovy, do této sféry lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu. Sociální sféry tak mohou být narušeny proporcionálními zásahy veřejné moci za účelem ochrany zájmů společenství. Vnější okraj sociální sféry jednotlivce tvoří tzv. veřejná sféra. Jedná se o ten segment lidského života, který může vnímat anebo brát na vědomí každý (Löffler/Rickler, Handbuch des Presserechts, 4. vyd., 2000, 42. kap., pozn. č. 7). V této sféře neexistují prakticky žádná omezení pro šíření pravdivých faktů z ní (Soehring, Presserecht, 3. vyd., 2000, pozn. č. 19.40). Je zřejmé, že tato sféra lidského života se zcela kryje s profesionální sférou osob působících ve veřejném životě [srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41)].

20. V době, kdy vycházely inkriminované články a kdy rozhodovaly obecné soudy, zastávala vedlejší účastnice veřejnou funkci místopředsedkyně Rady České televize. Jednalo se o významné postavení v oblasti sdělovacích prostředků. Proto samotnou informaci o vážné dopravní nehodě manžela vedlejší účastnice s uvedením jeho rodinné vazby na ni nelze chápat jako zásah do ryze soukromé sféry. Tato informace nepochybně spadá do sféry sociální, občanské a profesionální vedlejší účastnice, na kterou nelze vztahovat "naprosté informační sebeurčení". Veřejnost má právo vědět o okolnostech, které se týkají osoby veřejně činné, byť se jedná primárně o případ jejího manžela. Samotný fakt existence vážné dopravní nehody, jejímž účastníkem byl manžel osoby veřejně činné, má v sobě potenciál ovlivnit jednání a chování takové osoby ve výkonu její funkce. To platí tím spíše, jde-li o veřejnou funkci v oblasti sdělovacích prostředků.

21. Na druhé straně platí to, co bylo řečeno shora, že referování o dané události může být vedeno takovým způsobem, že dojde k zásahu do osobnostních práv veřejně činné osoby bezdůvodným zdůrazňováním faktu rodinné vazby mezi osobou mající účast na trestně postižitelném jednání a touto osobou, a to takovým způsobem, že se ve skutečnosti z podávané zprávy vytrácí její informační podstata a stává se z ní prostředek dehonestace veřejné osoby, vedoucí až k vyvolání pocitu o její odpovědnosti za jednání osoby blízké, ačkoliv pro takový závěr nejsou žádné indicie. Ústavní soud proto neshledal z ústavněprávního hlediska žádný zásah do práva na svobodu slova a práva na informace, pokud v souzeném případě obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že posuzovaným jednáním stěžovatelky došlo k zásahu do osobnostních práv, konkrétně práva na soukromý a rodinný život tím, že se neomezila na konstatování, že vedlejší účastnice je manželkou účastníka dopravní nehody, ale zcela nepřiměřeně zdůrazňovala rodinou vazbu s účastníkem dopravní nehody, přičemž dominantní osobou zmiňovanou v těchto souvislostech nebyl vlastní účastník nehody - manžel vedlejší účastnice, ale vedlejší účastnice, která s nehodou jako takovou neměla vůbec nic společného. Tyto závěry obecných soudů mají oporu v provedených důkazech a zhodnocení střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života zůstává tak v rovině posouzení obecných soudů ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97. Důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu by byl dán jen tehdy, pokud by byly porušeny závažným způsobem zásady spravedlivého řízení, což se v daném případě nestalo.

22. Co naopak Ústavnísoud shledává jako zásah do práva na svobodu slova a práva na poskytování informací je formulace výroku napadeného rozhodnutí, kterým se stěžovatelce ukládá povinnost zdržet se v periodickém tisku, jehož je vydavatelkou, uveřejňování podobizny a jména a příjmení vedlejší účastnice v souvislosti se sdělováním informací o ve výroku konkretizované dopravní nehodě jejího manžela. Takto formulovaný výrok obsahuje ve vztahu ke stěžovatelce absolutní zákaz sdělovat informace související s předmětnou dopravní nehodou, a tím zasahuje do sféry veřejného zájmu na informacích týkajících se osob veřejně činných, neboť si lze představit, že za určitých okolností by právě z tohoto důvodu bylo namístě o události referovat, např. v případě, že by byl učiněn pokus ovlivnit orgány činné v trestním řízení souvisejícím s předmětnou dopravní nehodou využitím veřejného postavení vedlejší účastnice v mediální sféře. Z tohoto pohledu nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že omezení stěžovatelky se výlučně týká jen souvislosti s předmětnou dopravní nehodou a nebrání informacím majícím základ v jiných souvislostech. Ostatně soud prvního stupně si byl absolutnosti zákazu vědom a vyložil důvody, které ho k tomu vedly, především vykonatelností rozsudku. Současně uvedl, že nejde o negaci o případu referovat, protože zde jsou jiná média, která mohou o případu referovat, a sama stěžovatelka poskytuje informace cestou internetu, na který se zákaz nevztahuje.

23. Argumentsoudu prvního stupně, že by jinak nebylo možno dosáhnout vykonatelného výroku, neobstojí. Předně vyjádření určitého omezení zákazu odkazem např. na veřejný zájem by bez dalšího nečinilo výrok soudu nevykonatelným, neboť je v možnostech exekučního soudu, aby posoudil naplnění takové výjimky. Kromě toho žalobce v případech žalob na ochranu osobnosti není omezen jen na podání zápůrčí žaloby. Je na něm, čeho se v řízení na ochranu osobnostních práv bude domáhat. Kromě možnosti domáhat se, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, má možnost se domáhat odstranění následků těchto zásahů a žádat satisfakci, včetně náhrady nemajetkové újmy. Stejně tak nelze odůvodnit absolutní zákaz poskytování informací jednomu z médií odkazem na to, že zde jsou jiná média, která mohou zajistit svobodu projevu a ochranu veřejného zájmu na podání informací, jejichž potřeba by mohla vzniknout v budoucnu. Takto by bylo možno se postupně dopracovat až k zákazu všech médií s výjimkou jediného, kterému by se dostalo té důvěry, že ono jediné bude způsobilé poskytovat informace ve veřejném zájmu. Takový stav zde již jednou byl. Ústavní soud si je vědom toho, že zejména bulvární média mnohdy zneužívají svobody slova a práva na informace. Obrana proti takovému zneužívání však nemůže spočívat v absolutních zákazech. Občanský zákoník i tiskový zákon mají dostatečné prostředky na ochranu proti zneužívání svobody slova a práva na informaci, jejichž smyslem je postihovat jednotlivé excesy, nikoliv stanovovat absolutní zákazy.

24. Vedlejší účastnice namítla ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že otázka, kterou stěžovatelka předkládá ústavní stížností k řešení, má povahu otázky zásadního právního významu, k jejímuž řešení je zásadně příslušný dovolacísoud, který by navíc musel otázku posoudit ohledem na obsah čl. 4 Ústavy České republiky. Dává-li zákonná úprava účastníkovi možnost volby mezi možností podat dovolání nebo přímo ústavní stížnost, je na něm, jaký postup zvolí, a samozřejmě musí nést i rizika, která pro něj z takové volby vyplývají. To pro tento případ znamená, že pokud by předmětem přezkumu byla pouze otázka zásadního právního významu, mající základ v podústavním právu, nebyla by dána pravomoc Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu derogovat. Tak tomu ale nebylo, neboť předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu byl výklad čl. 10 a 17 Listiny.

25. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnísoud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky na svobodu projevu a práva na informace, které je zakotveno v čl. 17 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozsudky obecných soudů zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Od ústního jednání bylo upuštěno s ohledem na to, že od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci řízení s případným upuštěním od ústního jednání souhlasili (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru