Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1709/13 #1Usnesení ÚS ze dne 15.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.1709.13.1
Datum podání28.05.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1709/13 ze dne 15. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. K. t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem AK se sídlem Havlíčkova 13, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 č. j. 7 Tdo 196/2013-58, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2012 č. j. 3 To 69/2012-1778 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012 č. j. 40 T 8/2011-1568, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen mimo jiné k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let a trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Po stručné rekapitulaci průběhu a výsledků trestního řízení stěžovatel poukázal na to, že v důkazním řízení byly opatřeny dvě skupiny důkazů, z nichž jedna potvrzovala verzi obhajoby. Soud prvního stupně se však přiklonil ke druhé skupině důkazů a shodně učinil i odvolací soud, který neprovedl stěžovatelem navržené důkazy (znaleckým posudkem z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, a svědeckou výpovědí svědkyně Niessnerové) a svůj postup v tomto směru řádně neodůvodnil. Takové opomenutí stěžovatel vnímá jako porušení práva na spravedlivý proces. Mimo základní osu svojí argumentace stěžovatel zmínil i zkrácení práva na obhajobu, ke kterému došlo neumožněním pořídit si kopie elektronického nosiče, který obsahoval část výsledku dokazování.

K ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Brně spis sp. zn. 40 T 8/2011, a poskytl mu možnost, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Krajský soud v Brně odkázal na písemné odůvodnění rozsudku, aniž by k věci cokoliv dalšího uvedl. Ježto podané vyjádření neobsahovalo sebemenší argument či tvrzení, nebylo stěžovateli zasíláno k případné replice.

Z trestního spisu vyplynulo, že (velmi stručně vyjádřeno) stěžovatel si v přesně nezjištěné době, nejpozději však dne 6. 8. 2009 opatřil fiktivní písemnosti (oznámení o postoupení pohledávky) v úmyslu vylákat finanční prostředky poškozeného podnikatele Petra Molčíka, poté za součinnosti Evy Tomečkové, zaměstnankyně poškozeného, dosáhl toho, že jmenovaná dne 9. 8. 2009 odeslala z bankovního účtu poškozeného dvě platby v souhrnné výši 205 661 EUR na bankovní účet společnosti ESPRIT LLC vedený v SRN, se kterým fakticky disponoval stěžovatel; z tohoto účtu byla v době od 12. 8. 2009 do 4. 9. 2009 odeslána v pěti platbách celková částka 195 200 EUR na bankovní účet jiné společnosti, vedený též v SRN, k němuž měl jako jediný dispoziční právo stěžovatel, který takto získané prostředky použil tak, že částku nejméně 88 000 EUR vybral v hotovosti a částku 26 628 EUR použil na bezhotovostní nákup motorového vozidla SUBARU FORESTER 2.0 TD SH. Podle zjištění Krajského soudu v Brně stěžovatel způsobil poškozenému Petru Molčíkovi škodu ve výši 205 661 EUR, tj. 5 283 431,09 Kč. Za spáchání zločinu podvodu byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 6,5 let a trest propadnutí věcí zajištěných při domovní prohlídce (notebook LENOVO a USB flash disk Kingston Data traveler 1 GB). Krajský soud dále rozhodl o zabrání osobního vozidla SUBARU FORESTER, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozenému škodu ve výši 5 283 431,09 Kč. Skutkový děj, popsaný podrobně ve výroku rozsudku, se opíral o důkazy, jež byly v řízení provedeny. Krajský soud v Brně podrobně popsal, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil, zejména jak nahlížel na věrohodnost některých svědků, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a posléze označil důkazy, které tvořily základní řetězec pro jeho rozhodnutí.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci potvrdil jako správný procesní postup soudu prvního stupně při objasňování skutku za dodržení všech práv obhajoby. Odvolací soud poukázal na velmi podrobné dokazování s tím, že krajský soud při hodnocení důkazů neopomenul vzít v úvahu argumenty obhajoby i stěžovatelem nastíněnou verzi událostí a vysvětlit, proč některým dílčím návrhům na provedení důkazů nevyhověl. Odvolací soud považoval na vhodné se k zásadním skutečnostem uváděných obhajobou vyjádřit, a v návaznosti na komplex celého dokazování věci soudem prvního stupně vyložit, proč doplnil dokazování jen o některé z důkazů navržených stěžovatelem (ty měly vliv pro rozhodnutí v adhezním výroku), resp. jaké důvody vedly odvolací soud k tomu, že další dokazování již nepovažoval za nezbytné. Vrchní soud v Olomouci částečně zrušil rozsudek Krajského soudu ve výroku o náhradě škody (výrok I.) a nově rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit poškozenému, t. č. již v insolvenci, škodu ve výši 5 069 576,50 Kč a se zbytkem nároku odkázal poškozeného na občanskoprávní řízení (výrok II), jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok III).

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. V mezích dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podrobně rozvedl kontext celé machinace, při které se poškozený ocitl v omylu o stavu a průběhu poskytovaných plateb, dovolací soud jasně definoval, jakou roli sehrál stěžovatel a jakým zásadním způsobem mu přitom byla nápomocna zaměstnankyně poškozeného Eva Tomečková. Nejvyšší soud potvrdil, že skutková zjištění Krajského soudu v Brně mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byl objasněn průběh celé posuzované transakce, konstatoval, že při hodnocení důkazů soud nevykročil ze zákonných mezí volného hodnocení a vyvstaly-li mezi důkazy jisté rozpory, soud je překlenul s přijatelným zdůvodněním, proč považoval ten či onen důkaz za věrohodný a proč jinému protichůdnému či odlišně vyznívajícímu důkazu neuvěřil.

Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Bližší průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, netřeba s ohledem na učiněné zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud úvodem připomíná, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle které se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v jeho trestní větvi zaručuje každému, o jehož trestním obvinění se rozhoduje, právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který projedná jeho věc spravedlivě, veřejně, přiměřeně rychle, za respektování principu rovnosti účastníků řízení; ten je v trestním procesu chápán relativně a postavení obviněného jako slabší strany je kompenzováno dodatečnými zárukami či do jisté míry překrýváno specifickými garancemi podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy.

V oblasti dokazování hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Evropský soud pro lidská práva ponechává na národních soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, řízení jako celek však musí být spravedlivé. Ústavní soud proto ve své rozhodovací praxi již dříve stavil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, a to zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Vzhledem k obecné dostupnosti jeho judikátů (publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) pouze připomíná, že jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.

Ústavní soud žádné takové pochybení neshledal. K doktríně tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud uvádí, že obecné soudy nemají povinnost vyhovět všem důkazním návrhům stran, musí se však s těmito návrhy náležitě vypořádat. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (či v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Opomenutým důkazem je tak důkaz, který obecný soud zcela přehlédne, nebo který sice ve svém rozhodnutí uvede, ale nevezme jej v potaz při hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud se též vyjádřil k důvodům, za kterých lze neakceptovat důkazní návrh obviněného: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, N 26/32 SbNU 239).

Ve stěžovatelově věci Ústavní soud nezjistil, že by Krajský soud v Brně či Vrchní soud v Olomouci některý z důkazů opomněly (ve smyslu limitů shora rozvedených), naopak měl za to, že se se všemi provedenými důkazními návrhy řádně vypořádaly s jasně seznatelnými závěry plynoucími z jejich hodnocení. Ústavní soud nepovažoval na tomto místě za potřebné je blíže reprodukovat s ohledem na jejich velmi podrobné vypořádání v odůvodnění rozhodnutí soudů všech tří stupňů. Pouze dodává, že neshledal extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právním závěrem soudů, což je podle judikatury podmínka, za níž by mohl případně přistoupit k přehodnocování provedených důkazů a následně i kasaci soudních rozhodnutí.

V reakci na konkrétní námitku stěžovatele vztaženou k Vrchnímu soudu v Olomouci, Ústavní soud ověřil, že odvolací soud přezkoumatelným způsobem vyložil, proč neprovedl důkazy stěžovatelem navržené, dal zcela jednoznačně najevo, jakou vypovídací schopnost přikládal listinným důkazům označeným jako znalecké posudky a jejich doplňky Ing. Jana Zemana (předložený a provedený v odvolacím řízení) a Ing. Jiřího Bergera, a vysvětlil, proč nepovažoval za potřebné vyslechnout Lucii Niesserovou; soud byl přesvědčen, že svědkyně by nemohla poskytnout relevantní konkrétní informace objektivního charakteru. V souvislostech daného případu tak Ústavní soud nepovažoval nepřijetí některých návrhů stěžovatele za zkrácení práv obhajoby a neprovedení některých navržených důkazů za zpochybnění spravedlivosti procesu jako celku, pro úplnost dodává, že požadavkem na pořízení kopie elektronického nosiče se obecný soud též zabýval a poskytl stěžovateli přiměřené vysvětlení svého odmítnutí.

Ústavní soud rovněž nepřisvědčil obecně tvrzenému porušení práv zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně bylo jednoznačně patrno, že stěžovateli se dostalo plně kontradiktorního procesu, osobně a za přítomnosti své obhájkyně se účastnil hlavního líčení před Krajským soudem v Brně (č. l. 1267-1269, 1277-1304, 1311-1344, 1434-1485, 1534-1555, 1559-1562) i veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci (č. l. 1747-1752). Soudy obou stupňů mu umožnily řádnou realizaci jeho procesních práv; konkrétní újmu stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.

Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru