Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1707/14 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkmlčenlivost
Dokazování
pokuta/smluvní
obchodní společnost/obchodní podíl
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1707.14.1
Datum podání19.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 115, § 301

99/1963 Sb., § 229 odst.1 písm.f, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1707/14 ze dne 21. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Balhara, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou,*) se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, č. j. 29 Cdo 3415/2013-392, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 14 Cmo 416/2011-357, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. 25 Cm 174/2009-256, takto:

*) ve znění opravného usnesení ze dne 26. 5. 2015

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2011, č. j. 25 Cm 174/2009-256, uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit každému ze 3 žalobců částku ve výši 125.000 Kč spolu s příslušenstvím (výroky I. až III.). V části, v níž se každý ze žalobců domáhal zaplacení dalších 124.999,33 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výroky IV. až VI.). Výrokem VII. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka (ve výši 750.000 Kč) představovala smluvní pokutu [§ 544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], kterou žalobci jako nabyvatelé obchodního podílu společnosti SVCS, s. r. o., uplatňovali po žalovaném jako po převodci jeho obchodního podílu na základě uzavřené smlouvy o převodu obchodního podílu [§ 115 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.")] za porušení mlčenlivosti o skutečnostech obchodní povahy a za poškození dobrého jména či pověsti druhé strany. Soud prvního stupně po obsáhle prováděném dokazování vzal za prokázáno, že činnost žalovaného spočívající zejména ve snaze získat podklady pro vymožení částky, o niž byla dle názoru žalovaného snížena cena jeho členského podílu, ohrozila existenci společnosti SVCS, s. r. o., a vedla k poškození žalobců, kteří v té době byli jejími jednateli a společníky. Tímto jednáním žalovaný porušil své povinnosti vyplývající ze smlouvy o převodu obchodního podílu, avšak s ohledem na další okolnosti (zejména nevypořádání vzájemných závazků a pohledávek) moderoval soud prvního stupně smluvní pokutu (§ 301 obch. zák.) co do výše na polovinu.

3. K odvolání žalobců i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2013, č. j. 14 Cmo 416/2011-357, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a na jeho rozhodnutí v podrobnostech odkázal. Zdůraznil, že ujednání o závazku mlčenlivosti bylo v předmětné smlouvě o převodu obchodního podílu formulováno dostatečně určitě. Termín "skutečnosti obchodní povahy" musely být pro žalovaného, který byl několik let jednatelem a společníkem společnosti SVCS, s. r. o., rovněž dostatečně konkrétní.

4. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, č. j. 29 Cdo 3415/2013-392, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel Nejvyššímu soudu nepředložil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a jež by splňovala předpoklady vymezené § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dovolací soud uvedl, že námitkami ohledně nezákonného soudce a tím, že žalobci určité skutečnosti neprokázali, popř. určité skutečnosti ani netvrdili (a soud je ani nevyzval postupem podle § 118a o. s. ř.), a že soud nerespektoval skutečnosti objektivně a nepochybně plynoucí z provedeného dokazování, uplatnil stěžovatel jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Pokud dovolatel zpochybnil výklad ujednání o smluvní pokutě obsažený ve smlouvách o převodu obchodního podílu, vystihl sice přípustný dovolací důvod, nicméně nezformuloval žádnou otázku hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena. I pokud by tak dovolatel učinil, shledal Nejvyšší soud výklad ujednání o smluvní pokutě učiněný soudy nižších stupňů souladným s výkladovými pravidly určenými § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák., jakož i se zásadami pro výklad právních úkonů vymezenými judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, či nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, v němž Ústavní soud zdůraznil prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady).

II.

5. Stěžovatel v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem rekapituluje dosavadní průběh řízení, obsah napadených rozhodnutí a celkové okolnosti případu. V rozhodnutích soudů spatřuje v prvé řadě porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) spočívající v tom, že věc (spor ve věci porušení obchodního tajemství) měla být přidělena jinému senátu, než který ve věci rozhodoval. Tuto skutečnost stěžovatel opakovaně rozporoval, avšak žádný ze soudů (tj. ani odvolací, ani dovolací soud) se k této námitce nevyjádřil.

6. K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít i tím, že nastal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry v otázce výkladu povinnosti zachování mlčenlivosti. Zde stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že závazek zachovat mlčenlivost stanovený smlouvou o převodu obchodního podílu byl značně neurčitý a nedošlo ke shodě v jeho obsahu, a proto je třeba na něj hledět jako na neplatný. Soudy se však zkoumáním vůle smluvních stran nezabývaly. Rozdílný výklad tohoto ustanovení smlouvy byl ovšem zcela zásadní pro posouzení podstaty celého sporu. Stěžovatel poukazuje na to, že soudy měly věnovat pozornost právě hodnocení pojmu "skutečnosti obchodní povahy", neboť toto není výraz běžně používaný v obchodním styku. Ze skutečnosti, že se soudy nevypořádaly s dalšími předpoklady pro vznik povinnosti stěžovatele k úhradě smluvní pokuty, dovozuje, že jejich závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Dále soudům vytýká, že odmítly akceptovat stěžovatelem předkládanou judikaturu vztahující se dle jeho názoru k dané věci, což jen dokazuje nesprávný postup soudů v jeho věci a vyvození závěrů, které jsou v extrémním nepoměru s provedeným dokazováním. Stěžovatel konečně zpochybnil výklad ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o převodu obchodního podílu ve vztahu k uplatňování jeho nároků za společností SVCS, s. r. o.

III.

7. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavněprávní argumentace stěžovatele, přestože je poměrně obsáhlá, se v daném případě nachází převážně v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z jeho odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti ovšem nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel sice opakovaně argumentuje extrémním rozporem mezi právními závěry a provedenými skutkovými zjištěními, nejedná se ale o nic jiného, než o výše zmiňovaný odlišný pohled stěžovatele na danou věc. Tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti např. ohledně neurčitosti závazku zachovávat mlčenlivost či jeho odlišný náhled, resp. jeho návod, na hodnocení a výklad pojmu "skutečnosti obchodní povahy", jsou však právě takovými námitkami, k jejichž přezkumu není Ústavní soud povolán. Naopak, pokud by Ústavní soud vstoupil do této oblasti, narušil by svojí ingerencí celý soudní systém.

9. Pokud jde tedy o samotné hodnocení důkazů učiněné soudy, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z dostupných podkladů (ústavní stížnosti i jednotlivých soudních rozhodnutí), dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že provedené důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně nebo extrémně vadně hodnotily. Naopak, byl to zejména soud prvního stupně, který provedl obsáhlé dokazování, které mu umožnilo zhodnotit všechny aspekty sporu. Námitky stěžovatele o nutnosti doplnění dokazování, či o potřebě jiného posouzení provedených důkazů ze strany soudů jsou, jak již bylo zmíněno výše, pouhou pokračující polemikou se skutkovým i právním posouzením věci soudy.

10. Ve vztahu k námitce porušení práva na zákonného soudce je Ústavní soud nucen konstatovat, že tuto námitku je namístě hodnotit jako námitku nepřípustnou či opožděnou. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Namítá-li stěžovatel, že v rámci nalézacího řízení měl být k rozhodování příslušný jiný senát, než jaký byl určen rozvrhem práce, je zřejmé, že namítá nesprávné obsazení soudu ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., což je důvod zmatečnosti. Z ústavní stížnosti se přitom nikterak nepodává, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost využil. Pakliže tak stěžovatel neučinil, řádně nevyčerpal opravný prostředek, jenž mu byl k dispozici, pročež tato stížnostní námitka nemůže být přípustná.

11. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru