Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1704/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
Nájem
byt/přechod nájmu
Společná domácnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1704.15.1
Datum podání08.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 237, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1704/15 ze dne 3. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Koukola, zastoupeného Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou, adresa pro doručování: Minská 3/1003, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, č. j. 26 Cdo 4854/2014-138, za účasti Nejvyššího soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 6. 2015, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím prý byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 Listiny základních práv a svobod, a dále v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost neobsahovala žádnou právní argumentaci, ani nebyly přiloženy stejnopisy ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí, byl stěžovatel, který v ústavní stížnosti avizoval, že ve lhůtě dvou týdnů svůj návrh blíže odůvodní, vyzván, aby tyto vady podání odstranil. K tomu byla stěžovateli stanovena lhůta třiceti dnů, která však uplynula marně, aniž by stěžovatel (poučený o následcích takového postupu) svou ústavní stížnost jakkoli doplnil.

3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 27 C 11/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, č. j. 27 C 11/2012-67, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítnul žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby soud určil, že nájem bytu č. 7 ve 3. patře domu č. p. X1, ulice Y1, přešel ke dni 23. 11. 2010 z původního nájemce paní Jarmily Koukolové na stěžovatele jakožto jejího vnuka. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2014, č. j. 20 Co 18/2014-104, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.

4. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu nedošlo. Především je nutné konstatovat, že ve vztahu k rozsudku dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížnost neobsahovala jakákoliv ústavně relevantní tvrzení. Ústavní soud proto jen připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se v zásadě vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.

5. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného usnesení stěžovateli vyložil, že dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o právní povaze soužití stěžovatele s jeho babičkou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Podle výše uvedené judikatury se soužití považuje za trvalé, jestliže jsou tu objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě v trvalém životním společenství, což nebylo v daném případě ze skutkových okolností zjištěno. Dovolací soud taktéž uvedl, že stěžovatelem uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 1399/2005, od něhož se měl při svém rozhodování odvolací soud odchýlit, na danou věc nedopadá, neboť se týká odlišné skutkové i právní situace.

6. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatele vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.

7. K uvedenému přistupuje skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, jakým způsobem zasáhlo napadené rozhodnutí do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.

8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru