Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1702/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/zákaz nucených prací nebo služeb /výkon trestu
Věcný rejstříkkontradiktornost řízení
odsouzený
trest/výkon
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1702.15.1
Datum podání08.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3, čl. 40 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88 odst.1 písm.b, § 89 odst.1, § 88 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1702/15 ze dne 8. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 To 176/2015-26, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 2. 2015, č. j. 0 PP 1 1/2015-18, a znovu bylo rozhodnuto tak, že se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že nebyly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro vyhovění podané žádosti, neboť okresní soud zejména pominul zjištění k osobě odsouzeného vyplývající z opisu rejstříku trestů, jakož i charakter trestného činu, za který mu byl uložen nyní vykonávaný trest. Dle krajského soudu nebyl naplněn předpoklad, že stěžovatel povede na svobodě řádný život; naopak existuje pro společnost příliš velké riziko recidivy, neboť i v minulosti se zcela odmítal podrobit rozhodnutí soudů a také projevil výrazné sklony k páchání úmyslné trestné činnosti včetně násilných deliktů, přičemž po jejich spáchání neprojevil žádnou lítost.

2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na řádnou obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny a také právo zaručené čl. 40 odst. 5 Listiny, podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že zatímco okresní soud rozhodl svým usnesením v rámci veřejného zasedání, tj. mimo jiné po osobním slyšení stěžovatele a poté, co se mohl blíže seznámit s osobou stěžovatele, jeho chováním a jednáním a rovněž poté, co se obviněný mohl vyjádřit ke všem důkazům, které byly soudem v rámci veřejného zasedání provedeny, tak krajský soud rozhodl jen v neveřejném zasedání a v podstatě provedl toliko písemné důkazy. Takto tedy rozhodl bez přítomnosti navrhovatele, aniž by ho však předem seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit, eventuálně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že je jeho právem být osobně slyšen před soudem a uplatnit v rámci soudního řízení všechny námitky ke své obhajobě, tím spíše za situace, kdy stížnostní soud hodlá změnit rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho neprospěch. Dále stěžovatel rozporuje závěry napadeného rozhodnutí (především neprokázání předpokladu, že povede na svobodě řádný život). Zde je stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě došlo k naplnění účelu trestu, což bylo doloženo i hodnocením ředitele věznice, z něhož vyplývá, že se stěžovatel snaží usměrňovat svou osobnost tak, aby se vyvaroval činnosti, které se dopouštěl v minulosti (takto se krajský soud dle stěžovatele nevypořádal také s mnohými dalšími skutečnostmi svědčícími tomuto závěru). Hodnocení, k němuž přistoupil stížnostní soud stran osoby stěžovatele, by přitom dle jeho názoru muselo vést k tomu, že by institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byl pro nesplnitelnost podmínky pozitivní budoucí prognózy dotčené osoby neaplikovatelný. Stěžovatel rovněž připomíná judikaturu Ústavního soudu, dle níž samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění. Stěžovatel ostatně též rozporuje, že se stížnostní soud zabýval jeho minulými odsouzeními, ačkoli ta byla amnestována.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu. Podstatou rozhodování soudů v těchto věcech je totiž důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy [usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [viz nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009]. Takto ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)]. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).

6. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly.

7. Ústavní soud považoval nejprve za nezbytné posoudit stěžovatelovu námitku stran porušení procesních pravidel (především kontradiktornosti řízení), které by - pokud by se tato námitka ukázala jako důvodná - skutečně mohlo dosahovat intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Jak totiž Ústavní soud již dříve uvedl, i v řízeních o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří rovnost "zbraní", možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet protiargumenty. Předpokladem pro naplnění těchto práv obviněného je buď jeho osobní přítomnost při úkonech trestního řízení (např. formou hlavního líčení, veřejného zasedání) nebo jiný procesní způsob předestření relevantních skutečností (důkazů, tvrzení, zamýšlených postupů a právních argumentů) obviněnému a poskytnutí mu reálné možnosti k vyjádření a k eventuálnímu uplatnění jeho protiargumentů a návrhů [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)]. Tyto zásady jsou porušeny například tehdy, jestliže stížnost státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, nebylo navrhovateli zasláno k vyjádření, a stížnostní soud poté rozhodl bez jeho účasti v neveřejném zasedání tak, že návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl, ačkoli povaze stížnostních námitek odpovídalo, že byly objektivně způsobilé věcné oponentury (nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014).

8. Taková pochybení však Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel byl seznámen s obsahem stížnosti okresního státního zastupitelství směřující proti rozhodnutí okresního soudu (takto z doručenky vyplývá, že tato stížnost mu byla doručena dne 25. 3. 2015). Za této situace, kdy navíc krajský soud rozhodoval o podané stížnosti až dne 22. 4. 2015, tedy měl stěžovatel možnost se vyjádřit k této stížnosti a k argumentům v ní uvedeným. Pokud tak neučinil, nemůže se nyní dovolávat práva na spravedlivý proces, neboť jeho vlastní procesní pasivitu nelze zaměňovat s nemožností oponovat dotčenému návrhu a tedy s nedodržením kontradiktorních rysů řízení ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu.

9. Pokud stěžovatel dále zpochybňuje vlastní důvody rozhodnutí krajského soudu, musí Ústavní soud konstatovat, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, pro které by byl nezbytný derogační zásah Ústavního soudu. Již výše byly uvedeny argumenty, které vedly krajský soud k zamítnutí stěžovatelova návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž Ústavní soud, který není další přezkumnou soudní instancí, nemá důvod tyto závěry krajského soudu jakkoli přehodnocovat, neboť ten tyto své úvahy náležitě zdůvodnil a jeho rozhodnutí tak nelze označit za svévolné.

10. Na tomto místě je vhodné připomenout funkci podmíněného propuštění jako významného resocializačního a výchovného prostředku, který může mimo jiné pozitivně usměrnit proces postupného návratu propuštěného vězně do svobodného života. Tuto a další funkce však uvedený institut může plnit jen při své správné aplikaci v konkrétních případech, tzn. u těch odsouzených, u nichž se lze na základě relevantních důkazů důvodně domnívat, že pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody postačí, aby se do budoucna zdrželi páchání trestných činů. V projednávané věci však krajský soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč v případě stěžovatele, který již v minulosti nerespektoval soudní rozhodnutí, nebyly tyto funkce naplněny a existuje zde příliš vysoké riziko jeho dalšího selhání, než aby bylo možné dospět k závěru dle ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního řádu. V tomto výkladu Ústavní soud nespatřuje interpretační exces; naopak jde o postup v souladu s funkcí výkonu trestu odnětí svobody spočívající v ochraně společnosti před osobami, jež vykazují výrazné sklony k páchání trestné činnosti. Ústavní soud pak nemůže dát ani za pravdu stěžovateli, že by při úvahách o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody soudy nemohly hledět na trestné činy, jichž se stěžovatel dopustil v minulosti, a které byly posléze amnestovány rozhodnutím prezidenta republiky. Při úvahách o důvodnosti aplikace tohoto institutu totiž soud musí zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, přičemž mezi důležité aspekty zajisté náleží též jeho předchozí trestná činnost, respektive jeho schopnost napravit své chování. Soud tak může brát v potaz i dříve spáchané trestné činy, na něž se posléze vztahovala amnestie, a to i přesto, že ta zapříčinila, že se na dotčenou osobu hledí, jako by nebyla pro tyto trestné činy odsouzena. Z hlediska hodnocení osoby co do dispozice k trestné činnosti totiž není rozhodné, zda dříve páchaná trestná činnost již je či není zahlazena.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly. Rozhodnutí krajského soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru