Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 170/96Nález ÚS ze dne 29.10.1997K pojmu "oprávněná osoba" podle § 2 z.ČNR č. 243/1992

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 131/9 SbNU 187
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.170.96
Datum podání25.06.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb., § 1 odst.2

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.r

243/1992 Sb., § 2

33/1945 Sb., § 2

946/1811 Sb., § 710, § 547, § 797


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 170/96 ze dne 29. 10. 1997

N 131/9 SbNU 187

K pojmu "oprávněná osoba" podle § 2 z.ČNR č. 243/1992

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců

ve věci ústavní stížnosti Ing. K. N., a A. N. proti rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 1996, č.j. 25 Ca

346/95-51, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se domáhají navrhovatelé

zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 1996,

č.j. 25 Ca 346/95-51, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního

pozemkového úřadu - referátu Okresního úřadu v Rychnově nad

Kněžnou ze dne 10.10. 1995, č.j. PÚ 5168/95-2623 PO, podle kterého

nejsou oba stěžovatelé a dále A. J., a J. N., vlastníky

v rozhodnutí uvedených nemovitostí. Rozhodnutí pozemkového úřadu

dále konstatuje, že jeho výrok se netýká nároku na vydání

nemovitostí, domu čp. 23 se stavební parcelou č. 63, neboť tyto

nemovitosti jsou ve vlastnictví fyzické osoby a o takových

nemovitostech nepřísluší podle zákona č. 229/1991 Sb. pozemkovému

úřadu rozhodovat.

Ve své stížnosti oba navrhovatelé uvádějí, že žádost o vydání

nemovitostí opírají o znění ustanovení § 2 zák.č. 243/1992 Sb., ve

znění zák. č. 441/1992 Sb. Poukazují na to, že zamítavé rozhodnutí

pozemkového úřadu se opírá o zjištění, že nebyla splněna základní

podmínka ustanovení § 2 zák.č. 243/1992 Sb., v platném znění.

Pozemkový úřad dále uvedl, že se jedná o majetek konfiskovaný

podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., jak bylo rovněž

vyznačeno v knihovní vložce č. 23/65 pro k.ú. N.

Krajskému soudu stěžovatelé vytýkají, že rozsudkem ze dne 6.

února 1996, č.j. 25 Ca 346/95-51, došlo k porušení čl.1, čl.3

a čl.11 odst.1 Listiny základních práv a svobod. Za vadný považují

výklad zákona č. 243/1992 Sb. v tom, že původní vlastník musí žít

na území České republiky a v případě jeho úmrtí, že se již zákon

nevztahuje na jeho potomky.

Původním vlastníkem požadovaných nemovitostí před jejich

přechodem na stát byla babička stěžovatelů T. N. Měla německou

národnost a zemřela koncem druhé světové války dne 2.12. 1944.

Její majetek byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. jako ležící pozůstalost (hereditas iacens). Tuto

skutečnost stěžovatelé nepopírají, ale namítají, že dědictví po

zesnulé T. N. nemohlo být projednáno právě pro zmíněnou

konfiskaci. Pro projednání dědictví byl podle jejich názoru

příslušný Fond národní obnovy, který podobný úkon neprovedl.

Dovozují dále, že jejich otci R. N. ( nar. 30.4. 1901) bylo

občanství vráceno podle § 2 ústavního dekretu prezidenta republiky

č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob

národnosti německé a maďarské, již dne 25.11. 1946 osvědčením

Ministerstva vnitra č. 37.429. Proto byl také na konfiskační

soupisové kartě uveden jako uživatel nemovitosti otec stěžovatelů,

který ji užíval až do 15. dubna 1948, kdy museli nemovitosti

opustit v důsledku politické perzekuce po nástupu komunistů

k moci. Dekrety tak posloužily pouze jako zástěrka k provedené

politické perzekuci. Zemřelá babička T. N. pro datum svého úmrtí

(2.12.1944) nemohla tedy získat zpět občanství Československé

republiky, ač se ničím neprovinila proti jejím zájmům. Pokud by

žila, jistě by po skončení války občanství získala.

Dále stěžovatelé uvádějí, že o perzekučním charakteru

zneužití konfiskace svědčí skutečnost, že rozhodnutí o přídělu

konfiskovaných nemovitostí bylo vyhotoveno Krajským národním

výborem, finančním referátem v H. K. až 1. června 1952 a také

ostatní nemovitosti byly postupně přidělovány až do roku 1963.

Proto jsou přesvědčeni o tom, že k přechodu majetku na stát došlo

v důsledku účelového použití dekretu až po únoru 1948, a proto jak

pozemkový úřad, tak i přezkumný soud měly věc posuzovat podle

zák.č. 229/1991 Sb. a nikoli podle zák.č. 243/1992 Sb., v platném

znění. Stěžovatelé uvádějí dále, že tím se jimi napadené

rozhodnutí dostalo navíc do rozporu s čl.90 Ústavy a čl 36 odst.1

Listiny základních práv a svobod, neboť šlo o perzekuci po r.

1948 ve smyslu § 6 odst. 1 písm.f) zák.č. 229/1991 Sb. Není podle

nich rozhodující, zda bylo nebo nebylo vypořádáno dědictví podle

všeobecného občanského zákoníku z r. 1811, ale porušení svých práv

vidí ve skutečnosti, že bylo právě v důsledku konfiskace

znemožněno toto dědictví projednat.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v H. K., sp.zn.

25 Ca 345/95. Z jeho obsahu, z rozhodnutí pozemkového úřadu a cit.

rozsudku Krajského soudu vHK. zjistil :

Vlastníkem předmětných nemovitostí byla T. N., babička

stěžovatelů, která je do svého vlastnictí získala v dědickém

řízení odevzdací listinou ze dne 17.6.1919 A 121/13-18, na základě

které byla zřízena ve prospěch nezletilého R. N., nezletilého

F. N. a nezletilého J. N. fideikomisní substituce. T. N. byla

německé národnosti a zemřela dne 2.12. 1944 v N. Žádané

nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky

č. 12/1945 Sb. jako ležící pozůstalost ke dni účinnosti citovaného

dekretu.

Podle dědického práva platného ke dni účinnosti citovaného

dekretu, t.j. ke dni 23.6.1945, nenabýval dědic dědictví již smrtí

zůstavitele, ale teprve odevzdáním. Pozůstalost tedy byla

považována za jmění zůstavitele i po jeho smrti. Nabytí

pozůstalosti bylo podmíněno tím, že dědic podal dědickou

přihlášku, která musela být soudem přijata a po jejím projednání

soudem dědici odevzdána. Dále je vysvětlen právní institut

fideikomisní substituce ( § 618 všeobecného zákoníku občanského

z roku 1811) podle kterého v projednávaném případě patřilo jmění

k pozůstalosti prvního zůstavitele, t.j. k pozůstalosti F. N.

Dědictví po zemřelé T. N. nebylo po její smrti podle občanského

zákona z r. 1811 projednáno, aby se stal vlastníkem, podle tehdy

platného dědického práva, otec stěžovatelů R. N. Odvolací soud se

ztotožnil s názorem pozemkového úřadu, že restituce předmětného

majetku není možná podle zák.č. 229/1991 Sb., v platném znění,

neboť k přechodu majetku na československý stát došlo mimo

rozhodné období. Restituce projednávaného majetku podléhá režimu

zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Právo na

vydání majetku by stěžovatelé podle ustanovení § 2 odst. 1 a 2

zák.č. 243/1992 Sb. splňovali pouze tehdy, pokud by posledním

vlastníkem požadovaných nemovitostí před jejich přechodem na stát

byl jejich otec R. N. Tyto skutečnosti však v řízení nebyly

prokázány, a proto bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu

- Pozemkového úřadu v R. nad K., protože nebylo shledáno, že by

nebylo v souladu se zákonem.

V doplňujících vyjádřeních stěžovatele Ing.K. N. ze dne

5.12. 1996 a 29.1.1997, která nebyla zpracována ani podepsána

právním zástupcem stěžovatele, uvádí stěžovatel, že jeho rodině

majetek konfiskován nebyl a tudíž měl být projednán podle zák.č.

229/1991 Sb. a nikoli podle zák.č. 243/1992 Sb. Pro tato svá

tvrzení uvádí důvody, které co do právních námitek jsou již

obsaženy v podaném shrnutí výše.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle

čl.87 odst.1 písm.d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti

pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do

ústavně zaručených základních práv a svobod občana nebo právnické

osoby.

Pokud stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno některé ze

základních práv a svobod, zakotvených v Ústavě, Listině základních

práv a svobod, jakož i v řádně ratifikované a vyhlášené

mezinárodní smlouvě o lidských právech, kterými je Česká republika

vázána (čl. 10 Ústavy), a nejedná-li se o návrh zjevně

neopodstatněný nebo o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, při

vyloučení dalších podmínek podle § 43 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb.,

Ústavní soud návrh projedná.

Určující otázkou je v posuzovaném případě stanovit kdy a zda

došlo k přechodu vlastnictví ze zůstavitelky na dědice - otce

stěžovatelů.

Celou záležitost, jak správně učinily oba rozhodující orgány

státní moci, je nutno posuzovat podle v té době platného

rakouského všeobecného zákoníku občanského z r. 1811 ( dále jen

"VZO"), který byl zrušen teprve zákonem č. 141/1950 Sb. Dědictví

nepřecházelo na dědice okamžikem smrti zůstavitele. Podle

ustanovení § 710 VZO chtěl-li dědic nabýt dědictví, musel se o ně

ucházet u soudu a teprve soud svým výrokem mohl přikázat

pozůstalost. Obdobně je stanoveno v § 797 VZO, podle kterého nikdo

se nesmí svévolně ujmout dědictví. Dědické právo se musí před

soudem projednat a soudem musí být provedeno odevzdání

pozůstalosti, t.j. převod do právní držby. Podle výslovného znění

§ 547 věta třetí VZO, před přijetím pozůstalosti dědicem hledí se

na pozůstalost tak, jako kdyby dosud byla v držení zemřelého. Po

celou dobu zákonné delace vytváří tedy masa dědictví tzv. ležící

pozůstalost (hereditas iacens). Pozůstalost se nabízí sice

okamžikem zůstavitelovy smrti povolaným osobám, tím však není

dokončen přechod pozůstalosti, neboť povolané osobě vzniká jen

právo deferovanou pozůstalost přijmout nebo odmítnout. I když

povolaná osoba dědictví přijme, nesmí se ho ujmout, neboť její

právo musí být dále zjištěno a stanoveno soudem.

Předmětná pozůstalost po zemřelé T. N. nebyla vůbec

projednána, což připouštějí i stěžovatelé. Proto je pro

projednávanou věc irelevantní na pozůstalosti zřízené svěřenecké

náhradnictví (fideikomisární substituce), které bylo zrušeno

teprve § 859 odst.2 O.Z.

Není pochybnosti o tom, že konfiskace pozůstalosti byla

provedena, neboť v knihovní vložce č. 23 i 65 pro k.ú. N. je přímo

vyznačena. Okresní úřad-Pozemkový úřad v Rychnově n.Kněžnou tyto

skutečnosti rovněž uvádí a dále dovozuje provedení konfiskace

odkazem na "Soupis zkonfiskovaného majetku", zapsaného pod poř.

číslem 61. Rovněž tak ze zaslaného potvrzení Státního ústředního

archivu v Praze ze dne 28.6. 1995, č.j. SÚA 4258/30,40-95,

vyplývá, že v archivu se nachází konfiskační soupisová archa na

domek č.p. 23 v N. - poslední držitel R. N., kde současně je

uvedeno, že držitel zůstane na usedlosti, neboť mu bylo přiznáno

státní občanství podle § 2 zák.č. 33/1945 Sb. Ve stížnosti

navrhovatelů dochází k záměně pojmů "vlastník - držitel".

Ústavní soud nikterak nechce znevažovat loajalitu otce

stěžovatelů vůči Československé republice i jeho záporný postoj

vůči Reichu, jak o tom píše stěžovatel Ing. R. N. Bylo potom

výslovným právem jeho otce, aby podle § 1 odst.2 dekretu

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., požádal zemský národní výbor

prostřednictvím příslušného okresního národního výboru o zjištění,

zda spadá pod povinnost konfiskace, či zda jeho postoje v době

druhé světové války jej z konfiskace osvobozovaly. Námitka

stěžovatelů, že přídělové rozhodnutí, č.j. r.D 209-691-23,

krajského národního výboru bylo teprve ze dne 1.6. 1952

a u ostatních nemovitostí postupně byly dělány příděly až do r.

1963, směřuje k tomu, že měl být aplikován zákon č.229/1991 Sb.,

neboť se jedná o zjevnou diskriminaci a perzekuci komunistickým

režimem. Tato námitka z hlediska právního rovněž nemůže obstát,

zvláště proto, že pozůstalost na otce stěžovatelů nikdy nepřešla.

Protože německá národnost T. N., babičky stěžovatelů, nebyla

zpochybněna, nelze se dovolávat ustanovení § 6 odst.1 písm.r)

zák.č. 229/1991 Sb.

Ústavní soud již stanovil (III.ÚS 39/95), že podle dekretu

prezidenta republiky č.12/1945 Sb. přecházel majetek na

československý stát dnem jeho účinnosti, t.j. dnem 23.6. 1945.

Prováděná konfiskační správní rozhodnutí pak měla pouze

deklaratorní a prováděcí charakter.

Zcela správně proto oba rozhodující orgány dovodily, že

projednávaný případ nemůže spadat pod režim zákona č. 229/1991

Sb., v platném znění, a zkoumaly, zda je možno jej projednat podle

zák.č. 243/1992 Sb., v platném znění, který ve vztahu na prvně

jmenovaný restituční zákon je lex specialis.

Podle § 2 zák.č. 243/1992 Sb., který činí průlom do

rozhodného období podle zák.č. 229/1991 Sb., je oprávněnou osobou

státní občan České republiky, který ztratil majetek podle dekretu

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., neprovinil se proti

československému státu a nabyl zpět státní občanství m.j. podle

ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.

Zákonný požadavek vyžaduje, aby výše uvedené náležitosti

splňovala osoba, která byla vlastníkem majetku. Otec stěžovatelů

vlastníkem nebyl. Proto se nemohly dovolat tohoto práva ani jeho

dědicové ze závěti, jak je uvedeno v odst.2 citovaného paragrafu.

Ústavní soud rovněž neshledal žádné porušení ústavních práv

stěžovatelů, a proto podle ustanovení § 82 odst.1 zákona č.

182/1993 Sb. ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29.10. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru