Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 17/2000Usnesení ÚS ze dne 03.08.2000Právo na soudní ochranu. Nepřiznání částečné invalidity.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříksociální dávky
Důchod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 25/19 SbNU 263
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.17.2000
Datum podání10.01.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 39

99/1963 Sb., § 132, § 157


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 17/2000 ze dne 3. 8. 2000

U 25/19 SbNU 263

Právo na soudní ochranu. Nepřiznání částečné invalidity.

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 1999, č.j. 1 Cao 103/99 - 146, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 1999, č.j. 20 Ca 91/96-88, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností, která byla k poštovní přepravě podána dne 7. 1. 2000. Protože podání nesplňovalo stanovené podmínky, byl vyzván k odstranění vad svého podání. To učinil ve stanovené lhůtě prostřednictvím zplnomocněného právního zástupce. Ve své ústavní stížnosti napadá shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 1999, č.j. 1 Cao 103/99 - 146, kterým byl potvrzen rubrikovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 1999, č.j. 20 Ca 91/96-88. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 31. 1. 1996, č. 440 610 461, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o invalidní důchod. Žalobě stěžovatele krajský soud nevyhověl, když došel k závěru, že pro posouzení plné nebo částečné invalidity podle § 39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nejsou splněny podmínky, stejně jako podle právního stavu k 31. 12. 1995 podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. K odvolání stěžovatele tento rozsudek potvrdil Vrchní soud v Olomouci. Stěžovatel tvrdí, že tak byla porušena jeho práva, uvedená v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného správního spisu České správy sociálního zabezpečení a soudního spisu, sp. zn. 20 Ca 91/96, který je veden u Krajského soudu v Ostravě, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatel se domáhal přiznání invalidního důchodu. Této žádosti Česká správa sociálního zabezpečení na základě posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení ve Vsetíně nevyhověla. Stěžovatel podal včas opravný prostředek. O něm rozhodl krajský soud na základě znaleckého posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 24. 9. 1996 rozsudkem ze dne 22. 6. 1998, č. j. 20 Ca 91/96-52. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 1998, č.j. 1 Cao 211/97-74. Odvolací soud dospěl k závěru, že posudek zmíněné komise není úplný a přesvědčivý, nebyla odstraněna neúplnost posouzení rozsahu stěžovatelova zdravotního poškození a proto nebylo možné posoudit pokles jeho schopnosti být soustavně výdělečně činný, a tím i splnění podmínek úplné nebo částečné invalidity. Současně uložil krajskému soudu vyžádat odborný posudek od posudkové komise Ministerstvo práce a sociálních věcí v Ostravě, na jehož základě bude možné posoudit rozsah zdravotního poškození stěžovatele z hlediska interního a neurologického ke dni 31. 1. 1996, když podle § 250i odst. 1 o.s.ř. musel při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí vycházet ze stěžovatelova stavu v době vydání napadeného rozhodnutí. Přitom odvolací soud uložil, aby posudková komise vycházela z nálezů MUDr. B. ze dne 7. 12. 1994 a 19. 9. 1994 a MUDr. L. ze dne 18. 8. 1997 a 22. 8. 1997. Po doplnění posudku posudkem ze dne 16. 12. 1998 bylo znovu rozhodnuto rubrikovaným rozsudkem krajského soudu a k odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí odvolacím soudem potvrzeno.

Podle stěžovatele tím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Namítal před soudy, že jeho zdravotní dokumentace není úplná, že rozhodující listiny z ní byly vyňaty poté, co byla předána lékaři Okresní správy sociálního zabezpečení ve Vsetíně. Na to nebylo soudy reagováno. Odvolací soud však dospěl k závěru, že posudková komise měla dostatečné množství odborných zdravotních podkladů. Je tak podle komise a soudů natolik zdráv, že může pracovat, pro jeho zdravotní stav s ním ale žádný zaměstnavatel pracovní smlouvu neuzavře. Námitky z jeho ústavní stížnosti lze shrnout tak, že obecné soudy vyšly ze závěrů posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, která však neměla pro správné posouzení jeho zdravotního stavu dostatečné podklady. Tyto vady měly vliv na zákonnost rozhodnutí, soudy však k nim nepřihlédly. Tím došlo k porušení § 132, § 153, § 157 odst. 1 a § 250i odst. 3 o.s.ř. Soudy měly ve smyslu judikatury Ústavního soudu (nález III. ÚS 61/94) provést všechny rozhodující důkazy, jimiž může být objasněn skutkový základ věci, i když směřují proti skutečnostem podávajícím se z již provedených důkazů. Tím došlo i k čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl proto zrušení obou usnesení obecných soudů.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Za Vrchní soud v Olomouci se vyjádřila JUDr. M. C., která uvedla, že podle přesvědčení soudu k porušení uvedených ustanovení o.s.ř. nedošlo. Soud přihlédl ke všem vadám, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí a proto není ústavní stížnost důvodná. Za Krajský soud v Ostravě se vyjádřila JUDr. J. Z. Poukázala na to, že původní rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a v novém řízení byly vady dokazování odstraněny podle pokynů odvolacího soudu. Jinak odkázala na odůvodnění rozsudku. Česká správa sociálního zabezpečení se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Základem ústavní stížnosti je polemika s právním závěrem obecných soudů a výtka porušení ustanovení § 132, § 153, § 157 odst. 1 a § 250i odst. 3 o.s.ř. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Stěžovatel především vznáší námitky k tomu, jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly s posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť není soudem nadřízeným soudům obecným, a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Jde o výklad obyčejných zákonů a obecné soudy svůj právní názor odůvodnily. Ze spisového materiálu vyplývá, že se zabývaly (zejména odvolací soud) potřebným doplněním dokazování (např. včetně předložení posudků MUDr. B., kterých se v odvolání stěžovatel dovolával) a že se zjištěné nedostatky promítly do zrušovacího rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Pozornost byla věnována otázce podjatosti člena posudkové komise, stejně jako námitce podjatosti soudkyně krajského soudu.

Tento postup nelze považovat za případ nějakého extrémního vybočení z ústavních pravidel řádně vedeného soudního řízení a proto námitka porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebyla shledána opodstatněnou. Právě v této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Poukaz stěžovatele na nález III. ÚS 61/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 51) není v tomto případě na místě, neboť soudy se námitkami stěžovatele zabývaly. To, že došly k závěru, že provedené doplnění dokazování je dostačující a že námitky stěžovatele proti odborné úrovni jednotlivých lékařů nejsou vždy na místě (stěžovatel v předchozím řízení velmi emotivním a nevybíravým způsobem hodnotí odbornou úroveň lékařů, kteří došli k pro něj nepříznivým nálezům, domnívá se, že jde o politickou mstu vůči jeho osobě), nelze hodnotit jako nějaké extrémní vybočení z pravidel soudního řízení. Soudy měly k dispozici spisový materiál správních orgánů, na základě kterého mohly dojít k určitému přezkoumatelnému závěru. V odůvodnění obsáhle vyložily důvody svého rozhodnutí a zaměřily se rovněž na to, zda správní orgán nepostupoval svévolně.

K porušení práva na soudní ochranu by v daném případě došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny upřena možnost domáhat se přezkumu zákonnosti orgánu veřejné správy u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Případná běžná doplňování či změny skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí. Jestliže obecné soudy provedené důkazy hodnotily tak, že podle jejich názoru závěr posudkové komise, podle kterého ke dni vydání rozhodnutí šlo u stěžovatele o "dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav s příčinou bolestivého syndromu páteře bez kořenové léze bez výraznější poruchy dynamiky, přičemž pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl posouzen podle platných předpisů (kap. XV, oddíl E, položka 3a přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb.), a to 10%, a který byl dále zvýšen o 5% pro psychopatii s kverulantskými tendencemi, na celkových 15%", pak Ústavní soud nemůže takové hodnocení důkazů měnit, pokud by tyto důkazy neprovedl sám. Jiný postup by byl v rozporu s obecně uznávaným procesním principem přímosti dokazování. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat a v daném případě nebyl ani shledán důvod k zásahu.

Pokud mezitím došlo ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatele oproti 31. 1. 1996, nic stěžovateli nebránilo podat novou žádost o invalidní důchod. Pro přezkum platí obecná zásada, že se přezkoumají rozhodnutí z hlediska stavu v době vydání rozhodnutí. Stejnou zásadou se řídí i postup Ústavního soudu.

Pokud jde o námitku porušení čl. 90 Ústavy ČR věta prvá, je třeba uvést, že toto ustanovení je především kompetenční normou, která vymezuje úkoly soudní moci. Ústavně zaručené subjektivní právo stěžovatele z tohoto ustanovení bezprostředně dovodit nelze. Takové ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného ústavního práva. Je jeho institucionální zárukou ve formě existence soudní moci. Pokud proto soud poskytne ochranu právu druhé strany sporu, není to samo o sobě porušením základního práva, nehledě na to, že stěžovatel žádnou ústavněprávní argumentaci v tomto ohledu Ústavnímu soudu nepředestřel, stejně jako v případě namítaného porušení čl. 30 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Podle čl. 30 odst. 2 Listiny však podrobnosti stanoví zákon a podle čl. 41 Listiny se lze tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení čl. 30 odst. 1 Listiny provádějí. Pokud proto dospěly orgány veřejné moci k závěru, že v případě stěžovatele došlo k 15% poklesu jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti, ač pro částečnou invaliditu bylo v době rozhodování třeba 33% poklesu ( § 44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.) a pro úplnou invaliditu 66% poklesu této schopnosti (§ 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.), nelze se účinně před Ústavním soudem tohoto ustanovení dovolávat. Totéž platí pro posouzení úplné nebo částečné invalidity podle § 29 odst. 2 a § 37 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo-li by to pro stěžovatele výhodnější.

Jelikož Ústavnísoud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2000 Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru